Česká poézia
Od lásky k Lásce – Dagmar Čížová
Od lásky k lásce- téměř dvě stě básní ze setkání s Múzou, osmá lyrická sbírka bohumínské básnířky, podobající se předchozím, východní filozofií, setkáním a splynutím s přírodou, básně osvobozené mysli a svobodné duše, ženské zralosti a hrdosti člověka, básně- improvizace, ukazující cestu od náhodné lásky k lásce hluboké a lidské, k lásce s velkým L .
Rty na sněhu – Vladimír Binar
Rty na sněhu Vladimíra Binara (* 1941) svým titulem ostře kontrastují s předchozí knihou básní Hlava žáru (2010), jež byla výrazně poznamenána šedesátými léty, jejich celkovou atmosférou, dějinnými proměnami a básnicko-uměleckými výboji. Sbírka Rty na sněhu, rozčleněná do oddílů (1969; 1970; Rty na sněhu) a dovršená polyfonním Rekviem, je vymezena léty 1969–1972, tedy obdobím po ruské okupaci: prostupuje ji dusivé ovzduší těchto několika let. V závěrečném Rekviem se města živých, metaforicky „lázeňská místa“, proměňují v města „mrtvých domů“, jejichž ulicemi bezcílně putují mrtvé stíny, vrhané měsíčním světlem. Ve sbírce se dějinné dění prolíná s milostným zmarem osudové lásky a s přírodou zasaženou týmž postupným zmrtvěním, není tedy prvoplánově komponována historicky, ale spíše vyznívá intimně, což však překvapivě kontrastně odhaluje a dovršuje až závěrečné symfonicky vystavěné Rekviem.
Cesta za hranice – Danka Šárková
Někteří lidé se radují z mála, jiným nestačí to, co mají. Jakmile přijde vážná nemoc, krize v práci nebo dokonce smrt, každý člověk svůj dosavadní život začne přehodnocovat. Pak teprve se vydá na úplně jinou cestu, na které hledá odpuštění jako Robert. Dokáže mu Jana, která nevěřila, že ta její cesta bude tak úžasná a plná zvratů, prominout jeho chybu? A jakou cestou se vydá Robertova krásná a mladá kolegyně Aneta, když přijdou vážné problémy ve firmě?
Obžaloba lůzokracie – Jakub Fišer
Lůzokracie je vláda konzumu a všeprostupující komerce, mediálních lží a pokrytectví měšťácké morálky. Měřítkem hodnoty člověka je jeho výkon, motivem konání zisk. Požadavkem doby je sobectví, zařazení se do davu návodem k přežití. Obyvatelstvo bývá servilní, rezignované a plné komplexů, nejoblíbenější zábavou je lynč. Nástrojem manipulace mocných je strach a důsledkem strachu válka. Proti tomuto podává autor obžalobu. Autor vydal tři básnické sbírky a pravidelně publikuje v literárních časopisech.
Střípky mé duše – Šárka Valášková
Sbírka básní Šárky Valáškové vypovídá především o lásce mezi mužem a ženou a autorka se upřímně vyznává ze svých pocitů a přitom opěvuje krásu všedních dnů. Avšak nezapomíná na bolest, smutek i zklamání, které každého člověka občas potká. Dává nahlédnout až na okraj svého já a v mnoha verších projevuje víru, že budoucnost bude lepší. Autorka píše své básně lehce a s patřičným nadhledem. Básně jsou doplněny jak obrazovým pozadím, tak celá sbírka je doprovázena téměř čtyřiceti obrazy malíře a sociologa Václava Andrlého. Tyto obrazy umocňují upřímnost a opravdovost poezie Šárky Valáškové, která milovníkům poezie umožňuje nahlédnout i do své duše.
Amaryllis – Andrea Berzáková
Tretia kniha Andrey Berzákovej nesie názov Amaryllis, meno nádhernej exotickej a jedovatej rastliny. Čo do krásy, obsah knihy nezostáva názvu nič dlžný, verše ožívajú a menia každodenné veci na studnice plné hlbokých emócií. Protiváhou k týmto hlbokým, rozjímavým veršom sú potom básne odľahčené, roztopašné a žartovné. A rovnako ako kapilárami kvetu amaryllis pretekajú toxické alkaloidy, pretekajú obsahom knihy básne vyjadrujúce sklamanie, prázdnotu a zradu. Kniha je ako bonboniéra, každá báseň má inú príchuť. Sladkú - veselú, horkú - smutnú. Dokonca pikantnú, ktorá vnáša do básní výjavy ľahkej a vkusnej erotiky. Kniha je doplnená farebnými ilustráciami mladej autorky Michaely Kultánovej, ktoré dokonale dopĺňajú abstraktnosť veršov a poskytujú čitateľovi nevšedný estetický zážitok.
Vypůjčeno & Okopčeno – Pavel W. Petkov
Pobaveno & Odhloubáno, mohlo by se také říct po dočtení sbírky Pavla W. Petkova Vypůjčeno & Okopčeno, která se snaží pozměnit zažité představy o verších a poezii. Směs humoru, nikoliv však prvoplánově vystaveného na odiv, graduje mnohdy až v samotném závěru a nutí k úsměvu a souhlasnému pokývnutí hlavou. Obyčejná témata, vypůjčená a okopčená z obyčejného života "obyčejných" lidí, se autor snaží zachytit a zpracovat s nadhledem okořeněným ironií a vtipem.
Stejně blízko i daleko – Rostislav Valušek
Kniha básníka a grafika Rostislava Valuška je kompletním básníkovým dílem, soustřeďuje do jednoho svazku všechny dosud vydané autorovy sbírky a také představuje dosud nepublikované celky z posledních let. V této knize je celá suma básníkova života. Valuškovy verše patří ke spirituální linii české poezie, v jeho kontemplativní poezii je svět reálný neustále prostoupen četnými biblickými motivy a symboly, jimiž se dotýká světa transcendentního. Současný jazyk se v nich sráží v kontrapunktu s četnými archaismy a poetismy, přičemž tato záměrná starobylost lexikální roviny je obranou proti inflaci slova.
Povídání s duší – Vladimíra Hamalová
Autorka této již čtvrté (údajně poslední) sbírky básní pracovala celý život mezi lidmi. Jako rozhlasová novinářka i jako lektorka sociální komunikace a rétoriky vyslechla řadu osudových příběhů, provázených hlubokými emocemi. Její hloubavost, potřeba vlastního poznání, schopnost empatie, tvůrčího myšlení i smysl pro krásu se tak v poetickém vyjádření spojily do tohoto poselství lásky k životu, lidem i vztahům v jakékoli pozitivní podobě. "Povídání s duší " tedy logicky uzavírá její celoživotní kruh poznání a zrání. Podle čtenářských ohlasů na předcházející sbírky "Všem láskám mým i vašim...", "Srdce z listí", "...a pátý živel je láska..." jsou její melodické verše „pohlazením pro duši“, které připomíná smysl i krásu lidského života uprostřed nesmrtelné přírody a pomáhá vybřednout z malomyslnosti, kterou si jeho prožívání i vzájemné vztahy tak často kazíme...
Exupérymenty – Josef Snětivý
O Pepsonově třetí básnické sbírce nechme promluvit osobu nejpovolanější, spisovatele a herce Divadla Járy Cimrmana Miloně Čepelku: „Autor stále touží po lásce a dává se jí zraňovat, ví však, že bolest zúrodňuje. A pořád naléhavěji vidí, jak je svět plný klamu, krutosti, přetvářky. A proti nim plný snů. Rozpor s rozporem. Když odhalí a pojmenuje jeden, jsou hned na obzoru další. Ale tak to je a tak to být má. Cesty za pravdou jsou trnité a pravda je tajemná a vzdálená, ať už ji hledáme v jiných, nebo v sobě. Ptal se mě, zda to či ono slovo není snad nadnesené. Je život opravdu tou nejkrásnější válkou? Mám za to, že ano. A nemám nic proti vznešeným pojmům, jsou-li prožity. Jsem mu vděčen, že umí vzájemně převracet banalitu a bahnalitu. Že hledá harmonii v hormonii, louku má v létě včelijakou a slyší růže volající na Slunečního boha “Uvádíš nás do rozpuků!”, aniž naštěstí rozeznává, zda za to děkují, nebo si stěžují. Nejspíš obojí. Protože krása je ve víceznačnosti, nikoli v jistotě. Ač nikdy nesmíme přehlédnout, že ve stopách milované ženy rostou a kvetou vlhčí máky. Rovněž otázka, je-li na Měsíci i samota lehčí, je legitimní. A třebaže dnes lidé nejdou veršům naproti, platí též, že s každou básní jsme Ti, Bože, blíž. Vraťte se prosím, listujte jako poprvé pěkně od začátku, najděte si znovu zde vyznačená slova, ba celé věty, jsem přesvědčen, že vyzbrojeni takto zvýšenou pozorností prostořekému básníkovi na konci knížky ze srdce poděkujete.“
Blíž nevýslovnému – Jiří Olšovský
Nová básnická sbírka Jiřího Olšovského Blíž nevýslovnému prozkoumává svěží prostory svobody ve vztahu ke hře dějin i přírody. Není nad volnost pohybu "s jahodami a borůvkami říkání", když srdce se chvěje radostí nad vodami fénixové lásky. Nic nemůže porazit klidnou odhodlanost slova, jež tu stojí proti zaběhaným rituálům a černým klakám dne, jež chtějí pro sebe uchvátit cestu k původnímu jasu. Pod javorem imaginace lze ve sbírce nalézt perly neporušené krásy.
Návrší – Vít Slíva
Slívova jedenáctá. Vít Slíva je už v povědomí současné české poezie zapsán dostatečně jasně a čitelně. Jako básník holanovské inklinace, věcí, jež míjejí, jako autor vysokých nároků, v mnohém i jako opěvovatel svého rodného Slezska, básník návratů, velký kontemplátor času, též jako básnický virtuóz s nesmírně širokým výrazovým rejstříkem — minimalista i rapsodik, bravurní cizelér slova i robustní rabiát, poeta doctus i běsovité chlapisko. Půdorys tohoto všeho zůstává víceméně zachován. Přibylo však moudrosti zralého věku, což se projevuje v tom, že báseň se autorovi stěhuje stále víc a víc od slov k významům, tj. z textu do jeho předpolí i „zápolí“. Gnóma, paradox, tedy uzly několika málo slov — a je hotovo. Hodně básní je psáno pod tlakem chvíle, příležitosti. Čas tu však dostává podobu dvojjedinou. V našich duších jako by tedy stále tikaly dvojí hodinky: ty, jež nás nutí evidovat další a další ztráty, a ty, v nichž sami sebe situujeme k něčemu, co nepomíjí. Těmi prvními měříme čas dozadu, těmi druhými nahoru: „Co je to nad tebou za mraky? // Zázraky, samé zázraky…“ A poezie ve svém nejvýsostnějším výměru — toť u Slívy milostivé setkání jednoho i druhého času… nebo možná ještě spíše zrcadlení jednoho v druhém.
Ptačí král – Tomáš Tománek
Autor, který se prosadil v mnoha literárních soutěžích a jehož básně byly otištěny v Hostu, Welesu, Psím vínu, H_aluzi, Protimluvu a řadě sborníků, přichází se svou očekávanou, vyzrálou prvotinou s názvem „Ptačí král“. Tomáš Tománek se zajímá o mytologii a psychologii, jejichž průniky přenáší do své poezie, která nezapře autorovy kořeny. Autor pochází z Ústí nad Labem a lze jej tak zařadit k silné skupině severočeských autorů, do které počítáme například Svatavu Antošovou, Radka Fridricha či Josefa Straku.
Mezinárodní expres Potěmkin – Petr Skarlant
Po téměř dvou desítkách let přichází básník, prozaik a překladatel Petr Skarlant s novou básnickou sbírkou Mezinárodní expres Potěmkin. Zřetelně v ní dominují především dvě základní polohy: doléhající léta a tendence k bilancující a rekapitulující reflexi životní dráhy na jedné straně, na druhé je to pak reflexe současného světa se stavbami potěmkinovských vesnic jako samozřejmé součásti „díla“ dnešních politiků, státníků, reklamní mašinérie, médií a bohužel i oficiálních dějepisců, kteří vrací Potěmkino zpátky do života. Knihu veršů doplňuje rozhovor s autorem.
Ráno Na Olympu – Dílo VII 1-2 – Jiří Kuběna
Kniha je závěrečným (dvoj)svazkem básnického Díla živé legendy a klasika naší poezie Jiřího Kuběny, jímž se uzavírá komplet jeho tvorby, zahrnující uplynulých šest desetiletí (1953—2013). Básník je znám jako spoluzakladatel a současně i suverénní básnický solitér proslulé generace Šestatřicátníků, uskupených od časných padesátých let kolem Václava Havla. Dílo VII/1—2 Ráno Na Olympu soustřeďuje v náročném autorském výběru žeň z posledního básníkova období za uplynulé více než dvacetiletí — od přelomového roku 1989 po současnost. Jsou to, po rozsáhlé samizdatové tvorbě v době, kdy Kuběna byl zakázaným autorem, básně z převratných let znovu nabyté publikační svobody: tištěné zde souborně poprvé. Hlavně se však v nich zrcadlí naplno éra i mythus básníka Bítova (od roku 1994, kdy se zde stal kastelánem) a zaníceného ochránce Poesie (jenž na zdejším hradě mj. zaštítil uspořádání šesti celostátních setkání našich básníků). Jak napovídá název souboru, Ráno Na Olympu znamená dovršení Kuběnova ústředního mysteria, poslední akt únosu Ganymeda — zosobněné božské Krásy syna Člověka, vychváceného Orlem na Olymp. Básně jsou autorovým erbovním, umělecky novátorským a zároveň klasickým, svědectvím živorodého mythu „Hradu Poesie“. Zpívají v nich živly, uplývající čas, ve svých proměnách vždy jiná a táž posvátná helikonská krajina a nejvýš překvapivě i dar bohů: básníkova mladá plavovlasá láska, posel nebeského Řeckého Éróta od samého Apollóna. A jejich lyrou, strunami harf Aiolových, boha větru, chvěje svatodušní vítr: vítr, který tak jako jeho božský původce až do konce časů vane, kdy chce, a vane až do posledního dechu, kam chce. Knihu jako vždy doprovází rozsáhlý ediční aparát, fotografická příloha a závěrečný doslov, tentokrát z pera japonského bohemisty J. N. Roštínského, profesora Tokijské a Harvardovy univerzity.
Volavka – Petra Strá
Pravdu o sobě shrnuje do rázné věty: „Jsem Petra Strá a píšu básně.“ Křehká, ženská, velmi osobitá imaginace. Básně jako „zastřešené ticho“. Na rovu leží sníh, uvnitř je střižna poztrácených a znovunalezných obrazů a dějů,laboratoř se zimními fragmenty… Petra Strá (Strachoňová-Fingerlandová, nar. 1979) studovala obchodní akademii, dopravní inženýrství a geografii a Literární akademii Josefa Škvoreckého. Prošla mnoha zaměstnáními, napříč obory i „žánry“, u nás i v zahraničí. V posledních letech píše písňové texty pro děti a učí autorské tvorbě v dětské hudební La škole. Svou poezii publikovala ve Tvaru, Welesu, Pandoře a v internetové Dobré adrese. Její divadelní hru Dům v lahvi uvedlo Studio Ypsilon. Volavka je jejím knižním debutem. Autorka žije v Praze a v Solopiskách.
Básně III – Vítězslav Nezval
Třetí svazek uzavře soubor, jímž Česká knižnice představí podstatné básnické knihy Vítězslava Nezvala, který se dosud nedočkal kritického vydání. Obsah svazku: 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida (anonymně 1936), Pět minut za městem (1940), Balady Manoně (1945), Kůň a tanečnice (připraveno k vydání 1944, vyšlo až posmrtně), Křídla (1952) a Nedokončená (posmrtně). Editorem a autorem komentáře je Milan Blahynka.
Maják a sirény – Jindřich Jinoch
Sbírka Maják a sirény je mladá, melancholická, moderní a snová. Autor dává čtenáři prostřednictvím svých básní neohroženě nahlédnout do jeho vlastních pocitů a představ, předkládá mu své srdce téměř doslovně. Básně Jindřicha Jinocha jsou povětšinou milostné, svojí veskrze originální lyrikou a možná až přehnanou ublíženou melancholií se obrací k ženám svého života, ke svým sirénám. Autorovi rozhodně nelze upřít cit pro rytmus a schopnost neotřelé, ale až omračujícím způsobem vypovídající metafory. Ve své debutové sbírce bere čtenáře do snové, někdy bezútěšné krajiny slovních přemetů, vnitřních i vnějších démonů a citových tornád. Jeho básně mají unikátní jazyk, ve kterém se snoubí velká slova a občas archaismy s drtivou chladnou všedností a skřípavými neologismy. Kniha Maják a sirény je trochu uplakaná, ale laskavý čtenář rád odpustí vzhledem k jejímu vytříbenému jazyku a čistotě emocí. Jindřich Jinoch je bezesporu talentovaným mladým básníkem. Jeho kniha je bolestivě upřímná a ve své zamotané hře se slovy syrová. Na jejích stránkách se kouzelným způsobem potkává naivita a nezralost s jistou dávkou životní moudrosti a sebeironie. Autor s uchvacující lehkostí tančí na hranici kýče a úspěšně se mu vysmívá, když velkým silným slovům dává nové významy poukazováním na jejich nízkost.
Komponent – Ondřej Lipár
Sbírka Komponent Ondřeje Lipára (1981) vypovídá o rozežrání všedností, o úmorném střídání dní bez obsahu, o snesitelném a dostupném odžívání a strachu ze selhání. Ale jen do té doby, než zespod vyvřou utajené děje, které na zdánlivém poklidu regálového života boy meets girl parazitují jako lákavá, dusivá sněť a zanechávají na něm stopu zápasu. Ondřej Lipár (1981) se narodil a žije v Praze. Na Fakultě sociálních věd UK vystudoval marketingovou komunikaci a PR a mediální studia. Pracuje jako editor v časopise, působí také jako fotograf. Jeho první sbírka Skořápky vyšla v roce 2004.
Básně 3 – Jonáš Hájek
Třetí básnická kniha Jonáše Hájka, který patří k nejvýraznějším básníkům současné mladé generace, neohromuje mladistvým sebevědomím ani na odiv vystavovanou suverenitou. O každé ze zařazených básní je však možné říci, že představuje zvládnutý tvar, každá má vlastní výraznost, zřetelnou, osobitou ražbu, při jaksi samozřejmém – a u Hájka už vzhledem k dřívějším sbírkám nepřekvapujícím – ovládání básnického řemesla. Hájkovo vidění demaskuje prázdnotu a odcizení, někdy s ironií nebo smutkem, vidoucí však zůstává nevydělujícím se účastníkem. „Kde jsem byl, když propukl kaštan? / V nějakém muzeu. Jenom těžká taška / byla mou kotvou: pouliční křižník. // Tady narozen, tři metry níž umřel. / Mistrovy šachy, brýle, ba co hůře, / nepříjemná baba u zdi. Tvá bližní.“ Pokud básník připojuje „komentář“, třeba právě ironický (s ironickým patosem? ale je to ironie, nebo soucit? obojí?), pak ve zkratce povyšující situaci, dodávající banalitě přesah. „Personál musí poponést / šťastlivce, umáčené od piva. / Tak láska je to, co jest, / a smrt to, co přebývá.“ V několika básních Hájek odkazuje k reálným historickým či víceméně současným postavám nebo je nechává promlouvat (Karel Purkyně, Josef Suk v Rize, Jan Kubiš na ochozu, Jaroslav Seifert, obdobně, i když méně explicitně Alles prüfe der Mensch, Třeboň) nebo pracuje s dobově-historickou aluzí (Leningrad 1961). Horizontální rozměr, o nějž tyto básně sbírku obohacují, má význam ve více rovinách, a to nejen jako svého druhu ukotvení a nejen jako odkaz k živé minulosti. Jonáš HÁJEK (* 12. listopadu 1984 v Praze) vystudoval hudební vědu na Filozofické fakultě UK v Praze. Pracuje jako redaktor v hudebním nakladatelství. Vydal sbírky Suť (Fra 2007), Vlastivěda (Fra 2010) a Básně 3 (Triáda 2013). Za sbírku Suť získal v roce 2007 Cenu Jiřího Ortena. Žije v Praze.
Lom – Martina Blažeková
Slovenská básnířka, dlouhodobě žijící v Čechách, Martina Blažeková (1982) se v debutu s názvem Lom představuje jako mimořádně citlivá observátorka detailů fascinujícího světa i jako umanutá hledačka jeho přesných pojmenování. Básně ve slovenštině i v češtině. Martina Blažeková (1982 v Bratislavě) vystudovala tvůrčí psaní a redakční práci na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze. V současné době je doktorandkou komparatistiky na FF UK, kde se věnuje české a slovenské poezii. Básně dosud publikovala např. v revui Rukopis, v Hostu, Souvislostech a v A2. Píše také prózu. Tři její básně byly přeloženy do italštiny a publikovány v antologii Sei poeti cechi (2011). Žije v Praze. Píše slovensky a česky.
Dnem dne – Pavla Vašíčková
Druhá básnická sbírka Pavly Vašíčkové je plná hříček se slovy, s jejich hranicemi, s obzorem řeči a vzlety do bezmeznosti: Jelikož čteme písmena, ale ne vždy myšlenky, píšeme písmena, ale ne vždy činy, létáme na nebi, ale ne v něm. Cítíme přiléhavý tlak snů, mléčné objetí mlh. Neznajíce sytost hladu hladovíme sytostí, celý svět hladoví sytostí. Zbídačeni vědomostmi, obtěžkáni zkušenostmi, než se ve vzdálení budeme ještě více vzdalovat, budeme se muset rozhodnout, zda stát, nebo jít. Propast důvodů. Saháme po holi – opřeme se, či budeme bít? Vzpomínka umírá na okamžik, slovy, která v jasné akustice mrazu nikdy neulehnou k věčnému spánku. Trn výkřiku protrhl kůži ticha, hustotou bohatý vzduch. Myslí odpočívající na námahu víc než trpící