Zobrazených 1–24 z 112 výsledkov

Válogatott versek (Kónya Lajos) – Lajos Kónya

8.45 
Egy költő életművéből válogatott kiadást készíteni mindenképpen nehéz feladat. Különösen nehéz a válogató dolga, ha e költő életművéből többszáz vers a mai napig kiadatlan, összkiadása nem létezik, és eddig nem volt válogatott kötete. Aki jelenleg Kónya Lajos költészetét akarja tanulmányozni, tizennyolc verskötetet kell kézbevennie, hogy e sokarcú, sokmúzsájú líra minden jelentős oldalára rápillanthasson. Kónya Lajos (1914–1972) életében kora egyik meghatározó költőjének számított. 1949–56 közt kétszer is Kossuth-díjat kapott, később élvonalbeli ellenzéki volt, akire az egész ország művészeti élete figyelt. 1956 után több sors- és eszmetársával, költőbarátjával együtt tudatosan elhallgattatták és a közéletből kiszorították, miközben életművük legjava ekkor jelent meg. Tucatszámra írt verseket e korban csupán az íróasztalfióknak s ezek közt is akad remekmű. Mintegy 710 eddig kiadatlan Kónya-verset ismerünk. Ebből harminckettő most e kötetben olvasható. Célunk az volt, hogy Kónya Lajos verseinek lényegi, jellemző példáit együtt foghassa kezébe az Olvasó. Azt reméljük, ezek alapján nem kell bizonygatni a költő irodalomtörténeti jelentőségét. Akit az irodalompolitika, a kritika elhallgatásra ítél, s korán meghal – Kónya Lajos 57 évet élt –, ráadásul élete utolsó másfél évtizedében nem tudja tovább új és új műveivel erősíteni rég-tudott jelentőségét, arra majdnem teljes feledés vár, amíg a közélet erőviszonyai nem változnak. Nem csoda, hogy 1972-től 1990-ig alig lehetett Kónya Lajosról hallani, s azt is torzítva. Az is nehezen érthető, hogy 1990-től napjainkig sem került reflektorfénybe az életmű, azóta sincs újabb kiadása, és mindmáig nincs a köztudatban, hogy Tamási Lajos, Zelk Zoltán, Benjámin László, a fiatal Nagy László mellé állítandó, az ő jelentőségükkel mérhető költőről van szó. E könyv fő feladata ennek a torzító feledésnek a megtörése. A költői életmű legértékesebb részét, igazi mondandójának teljességét kínáljuk most az Olvasónak, hogy végre széles körben meg lehessen ismerni az igazi Kónya Lajost – írja az utószóban Fehér Bence, a kötet szerkesztője.

Kísért a kísértés – Válogatott versek – Péter Gágyor

9.50 
Zavarba ejtő foglalatosság egy életet átfogó mennyiségű, ömlesztve kapott verset (élet-lenyomatot) átböngészni, összerostálni, kiválogatni, s a megmaradtból újból összerakni valami mást, valamennyire máshogyan. Annál is inkább az, ha a versek írója igazi alanyi költő, mármint, ha csak ő bír versének hőse lenni. Ami nem feltétlenül jelent önhittséget, még kevésbé önimádatot. Mindössze (mindössze?) arról van szó, hogy Gágyor Péter, a klasszikus költői hagyományok mentén haladva, önmagán keresztül engedve vizsgálja a világot, a vele történő eseményeket. A világ természetesen nagyjából az életét jelenti, kibővítve mindazokkal az élményekkel, amelyek létezéséről olvasmány vagy érzetszinten értesül, a vele történő események pedig vagy élettörténet-szilánkok, vagy pedig kultúrtörténeti ragadványok, alkalomadtán szembesülések. A költőt rendezőként ismertem meg számos évtizeddel ezelőtt, érzékeny és invenciózus színházművészként, és sejtelmem sem volt arról, hogy a nagydarab ember, aki egyetlen hatalmas szívből tevődik össze, nem csak kacérkodik a költészettel, de műveli is azt. (Zalán Tibor)

Testimonium hoc verum est

13.59 
Kytica vďaky obdivu a úcty slovenskému historikovi Milanovi S. Ďuricovi,čestnému členovi Slovenského ústavu, k jeho 90. narodeninám. V tejto knihe sa zišlo 55 autoriek i autorov zo Slovenska i zo zahraničia, aby pri vzácnom životnom jubileu jedného z našich najznámejších historikov, univerzitného profesora Milana S. Ďuricu, spontánne spomínali na človeka, ktorý našim dejinám vrátil ich slovenskú tvár. Uhol pohľadu je rozmanitý a jednotlivé texty dávajú dohromady výstižný portrét jubilanta – spomína sa na „prvorodeného brata z jedenástich“, na „skutočne príkladného kňaza-saleziána“, na priateľa, na spolužiaka, na kolegu, na „deväťdesiatročného profesora“, na „padovského školiteľa“, na exulanta, na „odhaľovateľa pravdy v slovenských dejinách“, na „historika, ktorý vedel, kde je sever“, na „symbol zmeny, ktorá nenastala“, „na jedného z najstatočnejších synov nášho národa“... Medzi prispievateľmi nájdeme autorov ako kardinál Korec, biskupi Hrušovský, Judák a Vrablec, intelektuáli Binder, Liba, Szelepcsényi, básnici Belák, Klas a Križka, historici Černák, Demjanič, Homza, Lacko, Letz, Katrebová, Šimončič, Zubko, jazykovedci Kačala a Vergesová, niekdajší študenti De Martiniová, Guidiová, Hnilica, Jedličková, Maggiová, Moyšová, Rydlo, vydavateľka Kolková ... a ďalší. Do knihy je zaradená aj rozsiahla štúdia o živote a diele jubilanta v emigrácii, ktorú literárny kritik Ernest Žatko napísal v argentínskom exile ešte v roku 1984. Knižnú „kyticu“ skrášľujú ilustrácie akademickej maliarky Jany Bergerovej-Ďuricovej a reprodukcie diel sochára Alexandra Ilečku a medailéra Viliama Schiffera.

Vodní hudba – Poema na motivy života a díla Georga Friedricha Händela – Václav Hons

6.65 
Händel, jeho život a zvláště hudba provázejí autora od studentských let. Báseň je tak i díkem za přátelské tvůrčí setkání obou protagonistů. Pohybuje se ve dvou polohách: ta víceméně epičtější patří skladateli, ta lyričtější, subjektivnější převážně básníkovi. Obě polohy jsou také odlišeny volným a vázaným veršem. Střídání těchto poloh vytváří tvůrčí napětí mezi barokním včerejškem a dnešní postmoderní realitou. Vodní hudba patří mezi nejznámější díla G. F. Händela a je trvalou součástí světové historické hudební epochy. Básník napsal před lety i poemu o Mozartovi pod názvem Malá noční hudba. Kniha je doplněna dobovými rytinami a otisky partitur.

Překlady – Jaromír Zelenka

8.75 
Básnické překlady Jaromíra Zelenky tvoří sice nerozsáhlý, nicméně pozoruhodně soustředěný celek. Vznikaly převážně v 90. letech a jsou pendantem k Zelenkovu vlastnímu básnickému dílu, jehož jedno těžiště leží právě v této době. Edice obsahuje jednačtyřicet básní a uvádí překlady děl Johanna Wolfganga von Goetha, Justina Kernera, Friedricha Rückerta, Georga Trakla, Huga von Hofmannsthala a Rainera Marii Rilka. Těžiště pak tvoří šestadvacet překladů básní Hermanna Hesseho (které původně vyšly v soukromé edici Turské pole, vydávané od počátku 90. let Václavem Vokolkem a Petrem Borkovcem). Uspořádání vychází z relativní chronologie vzniku jednotlivých děl, tj. od nejstaršího (Goethe) po nejmladší (Hesse). Básně vycházejí zrcadlově v originálním znění a převodu.

Železná košile – Zuzana Lazarová

6.20 
Básnický debut. Tahle poezie nehladí, zadírá se pod kůži, uhaduje hranice vzájemnosti, větří vůně zmizelého, přistřihuje andělům křídla, pěstuje květiny strachu a vytrhává je i s kořeny. Kámen ke kameni / tělo k tělu / A žádné pojivo.

Človek v reči 1975-1986 – Julo Rybák

12.35 
Schádzam dolu svahom. Oproti mne vyrastá háj červených smrekov – a úplne bolestivo cítim,ako mi v tej poslednej chvíli jesennej rozlúčky (zožltnuté, zelenkavosvetlohnedé) hovoria: „Ak ty nevyslovíš, čo sa nám žiada povedať, odídeme, nevydajúc hlásky!“

Zlatý orel – Tomáš Eduard

12.96 
Kniha je čistokrevný rodokaps, román z Divokého západu. Kovbojka se vším všudy: s kolty zavěšenými proklatě nízko, s tajemnými Indiány, prospektory posedlými snem o zlaté žíle, s bezohlednými desperáty i prérijními lupiči. A to vše okořeněné čistou láskou a věčným bojem dobra se zlem, jež příběhu dávají etický rozměr. V rámci tvorby dr. Eduarda Tomáše jde o dílo raritní, u jehož zrodu byla sázka s kamarádem. Nemylme se, smysl pro humor, cit pro poetiku, fantazie a přirozená lidskost do výbavy mystiků patří stejně samozřejmě jako hluboký zájem o introspektivní pátrání po univerzálním zdroji života, jejž můžeme nazvat třeba Bohem. Tomášova literární prvotina jistě najde své čtenáře. Zaujme netoliko milovníky dobrodružného žánru, ale všechny ty, kteří mají autora rádi - potěší je svěžestí, vtipem i nápaditou fabulací a při pozorném čtení leckdo zachytí mezi řádky též jemnou zář mystikova velikého srdce. Předmluvu, v níž nastiňuje okolnosti vzniku románu a poutavě přibližuje osobnost svého otce, napsal Miloš Tomáš.

Labyrint – Mojmír Drvota

20.75 
Tři dosud nevydané texty spisovatele a dramatika Mojmíra Drvoty obsahují soubor Labyrint krátkých reflexí lidského chování a přírodních jevů a dvě novely. Obě probírají zdánlivě absurdní problém, který však postavám vedoucím dialog slouží jako pouhá záminka k tomu, aby při stále hlubším ponoru k jeho podstatě zároveň odhalovaly lidský úděl. Drvota ve svých textech vždy rád provokuje, ať porušováním tradičních lineárních postupů nebo stylem a náročností textu. Autor ví, že naprosto zásadní je nejen potřeba nacházet odpovědi, ale i otázky, a neváhá vedle sebe stavět racionalitu a iracionalitu. Jeho svět je vždy pevně vystavěný, zcela ojedinělý a prodchnutý ironií, ale není povrchní. Ve svém pohledu si Drvota vytváří odstup a nachází se jakoby mimo dobro a zlo, mimo dobu a čas.

Rendrakás – István Zoltán Csider

8.45 
Cs. P. ma otthon marad, nem vonzza a társaság. Rendet rak. Látszólag alapos, a könyvek mögé, a sötét sarkokba is benéz. Mérlegel, számot vet, (el)számol. Elszámolja magát. Maszatol. Szavakkal tisztáz. Megtöri a csendet, elhallgat, folytatja. Kidob ezt-azt. Fecseg, hazudik, halogat. Kényszeresen, újra és újra bemutatkozik, mielőtt megint nekirugaszkodna a félbeszakadt rendrakásnak - mintha nem ismernék már így is éppen elég jól a képzelt lakó- vagy inkább cellatársak: a démonai. Elsőször is a nők, akik elbántak vele. Aztán akikkel ő bánt el valamiképpen. Vagy csak ezután fog. Végül a halottai, közülök is a legfontosabb, akinek alakja átjárja a többiekét is. Bármerre jár az összecsúszott portrék zajában, Cs. P. igazából mindig ugyanoda igyekszik: a saját, napokra tördelt rendje felé. Miközben ez a rend teremti meg őt. Nem mindig a sorok végén lesz vége egy mondatnak, az élet már csak ilyen. Csider István Zoltán költészete, ezt a tapasztalatot viszi színre, ég ha ez sokszor fekete egy-egy árnyalata is. Iróniával keretez. A veszteségek felől, a gyászból tekint az élet lehetőségeire. A Rendrakás páratlanul érzékeny, rendkívüli és rendeb belüli debütálás. Komor ünnep világló kontrasztok játékával. Csider István Zoltán 1980-ban született Mezőtúron. Verset, slamet, újságot és rapet ír. Szövegeit többek között az Élet és Irodalom, a Holmi, a Műút, a Pannonhalmi Szemle és az S*10 közölte. Budapesten él. Ez az első kötete.

Hvězda v noci, duha ve dne – Kolektív autorov,Jiří Pelán

8.84 
Kniha sestává ze čtyř dílčích antologií z děl čtyř výrazných básnických osobností evropského baroka. Tyto čtyři osobnosti tak vytvářejí pozoruhodný oblouk od senzuální poezie italské k metafyzické meditaci básníků ze severu. Většina veršů je do češtiny přeložena poprvé. Každý z básníků je zastoupen zhruba deseti (integrálně přeloženými) skladbami a uveden bio- bibliografickým medailonem.

6-106 – Carbonaro

1.90 
Csak a játék számít? Mintha ezt üzenné ez a Carbonaro által rajzolt világatlasz is. Amikor, még halála előtt, az Irodalmi Jelen megkérdezte tőle, milyen a jó vers, így válaszolt: A jó vers Nem is posztmodern, nem is rosszmodern. Nem is kopogó neorokokó. Testetlen legyen, s mégis hallható. Bennszülött legyen, s egyben marslakó. Piros mokaszinjában surranjon át a holdudvaron s az éji prérin, síneken és vadászmezőkön át, és világítson, mint vízbe ejtett csillár egy nagyon távoli szigeten, áttetsző legyen, és lakjon hajdani magazinokban, és szaladgáljon piros mokaszinokban, testetlen legyen és hallhatatlan, de érezze őt átfutóban az őszi préri, bár lába már a földet sem éri.

Nic neříkej – Eliška Čížková

8.44 
Sedm povídek o situacích, kdy lidé nic neřeknou nebo těžko hledají vhodná slova.

Dopisy hledajícího probuzení – René Daumal

14.06 
Rozsáhlý výbor z korespondence básníka, filosofa a indologa René Daumala, kterou francouzský editor označil za jednu z nejkrásnějších ve 20. století, zahrnuje období 1932-1944, tedy období po rozpadu literární skupiny Vysoká hra až do autorovy předčasné smrti. Mezi adresáty adresáty dopisů patří Maurice Henry, Rolland de Renéville, Jean Paulhan, Georges Ribemont-Dessaignes, Luc Dietrich, Jeanne de Salzmann, Léon Pierre-Quint a mnoho dlaších. Knihu doplňuje překlad rukopisných záznamů R. Daumala nedávno objevených v knihovně Jacquese Douceta v Paříži.

Starec Marjan a more – Siniša Novac

7.51 
Starec Marjan a more je „remakom“ knihy Ernesta Hemingwaya s názvom Starec a more. Odohráva sa však na Jadrane, v Chorvátsku, blízko Splitu. V príbehu sa ocitne množstvo postáv a postavičiek, typických pre tvorbu Sinišu Novaca. „O tom, že je tento príbeh taký silný, že sa odohral aj v skutočnosti v Chorvátsku, na Jadrane, čo sa pri silných príbehoch literatúry niekedy stáva, pretože život, úplne facscinovaný tým príbehom ho jednoducho okopíruje, nechcem čitateľa presvedčovať. Celkovo nerád čitateľa presvedčujem, lebo sa držím zásady, že spisovateľ nie je poisťovák a neponúka mu výhodné poistenie, ale zážitok. Alebo to, čo sa mu v knihe podarí,“ povedal o knihe Siniša Novac. Tento vydarený rímejk (remake) dal notoricky známej literárnej klasike nový dych. Sinišov zmysel pre originálny existenciálno - halucinačný humor tu dosiahol svoj absolútny vrchol. Už len tým, že si vybral tému boja s morom a žralokmi o naozaj VEĽKÚ RYBU a v duchu svojej poetiky ho spracoval. A je tam všetko – výhra aj prehra, sen aj skutočnosť, mágia aj realita. Dokonca aj starcovo obľúbené futbalové mužstvo Hajduk Split. Miestami začneme dokonca dúfať, že veci môžu dopadnúť aj inak, a že starec Marjan to tentoraz „naozaj dá“. A len tak medzi nami - opäť sa skvele zabavíte. Dokonca aj na niekoľkých nudnejších pasážach, ale tie napísal Hemingway.

Z literárnych reflexií – Gabriela Rakúsová

7.60 
Gabriela Rakúsová patrí k tomu typu recenzentov a tvorcov rozhlasových pásiem, ktorí pravidelne reagujú na dianie v literatúre i vo výtvarnom umení. Z hľadiska prístupu k umeleckému objektu nadväzuje jej kniha na ten typ odbornej reflexie, ktorý možno označiť ako kritiku sympatie. Literárne príspevky tejto knihy, pôvodne publikované v rozličných printových a v menšej miere i elektronických médiách, sú výrazom interpretačnej lektúry rôznorodých umeleckých i teoretických prác zo slovenskej a inonárodnej literatúry. V zásade afirmatívny prístup k jednotlivým dielam vyplýva z princípu selekcie, ktorá už v samom akte výberu obsahuje kritické stanovisko, a preto nebol dôvod vybrané publikácie podrobovať nepriaznivej kritike. Recenzie či interpretácie diel vychádzali v denníkoch a časopisoch určených širšej čitateľskej verejnosti a to malo vplyv i na istú lexikálno – štylistickú a rozsahovú diferenciáciu jednotlivých literárnych reflexií.

Víťazstvo kríža – Wolfgang Baumroth

7.13 
Román Wolfganga Baumrotha má dve časti. Prvá časť má názov Potupenie kríža. V slovenčine vyšla ako samostatný román vo viacerých vydaniach a je čitateľom už dlho dôverne známy. Druhá časť románu sa volá Víťazstvo kríža a v slovenskom jazyku vychádza prvý raz. Čitatelia sa v ňom dozvedia, že Cirkev nezanikla, pôsobí v úplnej tajnosti. Noví kardináli zvolia pápeža mimo Vatikánu až v Južnej Amerike. Ateizmus prostredníctvom svetovlády ovláda naďalej celý svet. Dejom sa prelínajú osudy troch mužov, ktorých otcovia zomreli mučeníckou smrťou, avšak ich životy nie sú také priamočiare. V závere románu sa potvrdia slová Ježiša Krista, ktoré povedal Petrovi pri zakladaní Cirkvi: ani pekelné brányju nepremôžu."

Chiméra – Martina Grmanová

5.61 
Básnická zbierka M. Grmanovej (1984) Chiméra (napísaná výhradne voľným veršom) je rozčlenená do troch svojbytných celkov. V nich autorka postupne prechádza od tematiky týkajúcej sa aktuálnych spoločenských problémov k intímnej lyrike zachytávajúcej túžbu i strasti v partnerskom vzťahu podčiarknutým jemne erotizujúcou líniou až k osobnej reflexívnej lyrike malých súkromných drám. Subtílnosť sa prejavuje najmä v tematike vzťahov, ktorá vyúsťuje do napätia v túžbe po cite a nemožnosti jeho naplnenia. Do básní sú vložené intertextové alúzie na literárne diela, odkazy na Bibliu či kresťanské motívy. Minimalizmom vo výrazovosti dosahuje Grmanová kontrastne maximalizmus z hľadiska výpovede, pričom jej napomáha kaskádovité usporiadanie veršov plniace zároveň i funkciu presahov, ale i slovné hračky rozširujúce konotačné pole významov. Zbierka je komplexným uceleným dielom reagujúcim na skutočnosti súčasnej neľahkej doby. Jej pôsobivosť zvýrazňujú aj kresby ilustrátora Petra Havlíčka.

Vilém ze země Slovanů – neuvedený,Dana Dvořáčková-Malá

15.57 
Epos Vilém ze země Slovanů (Wilhelm von Wenden) vznikl v okruhu dvora předposledního přemyslovského krále Václava II., jemuž je i věnován. Původ autora Oldřicha z Etzenbachu (Ulricha von Etzenbach) je nejasný, ve svém díle tvrdí, že pochází ze země lva, což by mohla být některá ze zemí pod vládou přemyslovských králů. Dílo je dnes téměř (zcela) zapomenutou literaturou i historickým pramenem. Hrdinský příběh sepsaný ve staré němčině čítá celkem 8358 veršů.

Pod hvězdami – Miloš Vacek

12.88 
Pod hvězdami je první knihou Miloše Vacíka, hudebníka, perkusisty a výtvarníka, autora známého nahrávkami inspirovanými jeho cestami po Brazílií, Kubě či Africe. Miloš na svých cestách po světě čerpal také výtvarné cítění a celkovou atmosféru jednotlivých zemí. Tato kniha snoubí autorovy lásky do jednoho celku. Texty jsou jakoby z tisíce a jedné noci, ilustrace vzdáleně inspirované dávnými kolorovanými dřevořezbami. Kniha Pod hvězdami má podtitul Povídky z pouště a moře. V těchto extrémních krajinách se odehrávají záblesky bajek života zvířat, lidského snažení, věčného hledání, to vše pozorované nebeskými světly, chladně a nepovšimnutě.

Plavba, která vejde do dějin – Jarda Červenka

9.51 
edkládaný výbor 21 povídek (ze sedmdesáti publikovaných) přenáší čtenáře k filipínským domorodcům, do Japonska, Kalifornie, na Floridu, k deltě Nigeru, do Lagosu a Keni, na vrchol Kilimandžára, často ale i do Prahy. Společným svorníkem těchto próz jsou vždy dobrodružství a osudy obyvatel těchto končin. Americká literární kritika na nich oceňuje zejména autorovo podání, nacházející se na průsečíku mezi tradičním vypravěčstvím a moderními postupy, bohaté v detailech a vyzařující lidovou moudrost.

Nietzsche v Nice – Christian Schärf

5.18 
Dvaadvacetiletá Cécile, která pracuje jako pokojská v malém penzionu v Nice, je zvyklá na ledacos, ovšem o tak zvláštního hosta se dosud nikdy nestarala. Zdá se, že je vůči jejím půvabům naprosto imunní, jako posedlý neustále píše jakési zcela nesrozumitelné texty, trpí příšernými bolestmi hlavy – a přece se tu a tam začne chovat neuvěřitelně lehkovážně a vesele. Cécile posléze pochopí, že onen podivný pán jménem Nietzsche hodlá dokázat veliké věci – a ráda by mu pomohla. Na základě reálných událostí a životopisných faktů souvisejících s Nietzscheho pobytem v Nice, v jeho osudovém městě, v němž napsal podstatné části svého zásadního díla Tak pravil Zarathustra, spřádá Christian Schärf chytrý, vtipný a čtivý román. V textu jsou použité formulace z dopisů, které Nietzsche napsal v letech 1886–1890, čímž román získává na autenticitě. Autor vykresluje pečlivý a přesvědčivý portrét slavného filozofa a osvětluje nejrůznější stránky jeho povahy – představuje ho jako člověka nepochopeného, ztraceného, šíleného, geniálního – a především svobodného. Christian Schärf (1960) vyučuje od roku 1989 literární vědu, filozofii a tvůrčí psaní na nejrůznějších univerzitách v Německu i mimo ně. Od roku 2013 vede Institut pro literární tvorbu a literární vědu na univerzitě v Hildesheimu. Napsal řadu knih na téma literární poetiky.

Krysař – Marina Cvetajevová

13.02 
Vůbec první české vydání jednoho z nejrozsáhlejších básnických textů Mariny Cvetajevové, který byl v roce 1925 z části napsán ve Všenorech u Prahy a dokončen téhož roku v Paříži. Paradoxně dosud nikdy nebyl do češtiny přeložen a vydán. Jednak z důvodu jazykové komplikovanosti a náročnosti vyjádření, ale také proto, že je jedním z nejpolitičtějších textů autorky. Cvetajevová sice proslula jako upřímná, ba vášnivá lyrička, ale její lyrika, i ta milostná, se vždy vyznačovala specifickou vnitřní silou a energií, kterým dala plný průchod právě v této básni. Je sice psaná na motivy staré německé pohádky-legendy, ale cílená už na docela jiné problémy. Celý text je pozoruhodný hned z několika hledisek: Jedná se o poměrně ojedinělou „lyrickou satiru“, která skutečně oba tyto rysy má, je hořce ironická s občas zjevným politickým podtextem (i když se nejedná o klasickou politickou poezii) a nepostrádá ani nezbytnou špetku lyriky (zvlášť v poslední kapitole, která popisuje Krysařův odvod Hammelnských dětí). Cvetajevová si ovšem staroněmeckou legendu vybrala jen jako základ pro filosoficko-básnické rozjímání (ale i polemiku) na témata odvěkého soupeření dobra a zla v lidské duši, ale zde spíše na téma posměchu pokrytecké měšťácké morálce, která je věčná ve svém nekonečném obnovování a na téma věčného střetávání umělce s ní. V této části je poéma možná nejvíce „česká“ – Cvetajevová si vybrala sice německou tematiku (zajisté i proto, že byla sama částečně německého původu a k německé kultuře měla velmi vřelý vztah), ale popisované reálie mytického města Hammelnu jako by v sobě měly něco českého, čtenář tu málem vidí všední maloměstský život, třeba právě ve Všenorech. Kapitola, týkající se krys a jejich likvidace krysařem soustředí valnou většinou politické tematiky – krysy jsou tu představeny jako „pozemské starosti“, ale lze je chápat je i jako symboly bujícího bolševismu, už jenom proto, že se vyjadřují vesměs partajními frázemi a mnohdy i pro ruské bolševiky typickými zkratkami – tato pasáž je jazykově asi nejnáročnější a představuje jakýsi jazykový experiment až téměř Chlebnikovovského typu. Satira následující kapitoly, věnované hádce Krysaře s konšely, je namířena právě na zmíněný vztah umělce, či spíše Umění jako celku k „poklidnému“ měšťanskému životu, který se sice tváří, že o umění nestojí, ale vskrytu se jej snaží zmocnit – ale jen tak, aby sám netratil. Z tohoto konfliktu pak zcela organicky vyplývá kapitola závěrečná, ve které Krysař jako trest lakomému městu odvádí do stejné vody jako krysy i všechny Hammelnské děti. Tato kapitola se dost výrazně odlišuje od ostatních a i když rovněž nepostrádá jazykový experiment a hru se smyslem slov, je rozhodně nejnaléhavější a nejdojemnější z celého textu. Cvetajevová se na mnoha místech svého díla nejednou vyznala ze svého vztahu k české zemi i českému národu a právě tento text, třebaže obsahuje jen jednu jedinou konkrétní narážku na české reálie (v poslední kapitole zmínka o smrti Jana Husa), je právě prodchnutý jakýmsi „českým duchem“.

Amazonské Medy – Vít Kremlička

5.18 
Soubor povídek Víta Kremličky nazvaný Amazonské Medy a opatřený podtitulem Vyprávění amerykánských Yndův se podstatně odlišuje od autorovy dosud známé převážně básnické tvorby. Kratší texty prozaické, autorem označované spíše za básně v próze, jsou psány jakoby archaickým experimentálním jazykem. Vycházejí dílem z Kremličkovy fantaskní imaginace, částečně jsou odrazem mýtů přírodních národů. Kremlička však mýty nevykrádá, používá jen jejich formu. Obsah a jeho reálie - osoby, místa a děj - jsou jeho vlastním dílem. Příběhy mají ještě jeden rozměr, a ten spočívá v podprahovém srovnávíní světa minulého s moderním, ekologickým a sociálním apelem, upozozněním na mizející hodnoty, kterých se současné lidské společenství velmi snadno vzdává. Nová kniha Víta Kremličky nám připomíná pohádkový svět a jako taková jistě dokáže přimět k zamyšlení nejen dospělého, ale i dětského čtenáře.