Atlantis
Mnoho povyku pro nic – William Shakespeare
Shakespearova sváteční komedie o lásce, intrikách a lžích, příběh plný překvapení, milostných zvratů, důvtipných pletich i zákeřných pomluv.
Mnoho povyku pro nic (Much Ado About Nothing) napsal Shakespeare koncem roku 1598 nebo počátkem roku 1599. Žánrově tato hra patří do skupiny tak zvaných "svátečních komedií" (festive comedies), zároveň se od největších "svátečních komedií" významně odlišuje. Nenalezneme v ní žádný aténský či ardenský les, žádnou Ilýrii. Schází v ní onen magický, snový prostor komedií Sen noci svatojánské, Jak se vám líbí a Večer tříkrálový, je střízlivější, drsnější. Jestliže nakonec vyvolává osvobozující pocit uvolnění a usmíření, pak je to především díky Benedickovi a Beatrici. Patří k oněm velkým shakespearovským postavám, které si energickou, často agresivní slovní hrou hledají cestu ke svatebnímu oltáři. Šťastný konec hry je zajímavý proto, že se zrodí z mimořádně hlučného nesouladu.
Zimní pohádka – William Shakespeare
Zimní pohádka patří do nevelké skupiny Shakespearových pozdních her, které se dnes žánrově označují jako romance (Perikles, Cymbelín, Bouře). Sdílí s nimi rodinné téma a závěrečný motiv odpuštění, usmíření a znovunalezené harmonie.
Pro nás je hra zajímavá už tím, že se částečně odehrává v Čechách. Díky této okolnosti hra sehrála významnou roli v české kultuře v době vrcholícího národního obrození. Jedna z hlavních postav hry Perdita se ve slavnostním pražském průvodu Shakespearových postav v roce 1864 proměnila v symbol znovuzrození české národní kultury a umění. „Perdita ars bohemica“ byla posléze znovu nalezena v symbolickém aktu položení základního kamene Národního divadla, který se slavnostmi roku 1864 úzce souvisel.
Macbeth – autor neuvedený
Jedna z vrcholných tragédií Williama Shakespeara je drama zločinu, svědomí a trestu a divadelní sonda do hlubin lidské duše, z nichž se rodí zlo. Macbeth, skotský šlechtic a hrdina, člověk obdivovaný a uctívaný všemi, v této hře podlehne ctižádosti a touze po moci natolik, že se dopustí zločinu nejtěžšího – krvavé královraždy. Tato nejkratší a nejsevřenější Shakespearova tragédie má strhující rytmus a akčnost, psychologickou hloubku, je to hra úderná i básnická, drama strmého vzestupu a pádu. Macbeth se vraždou domůže moci nejvyšší, stane se králem, ale aby si moc udržel, musí vraždit dál, brodí se krví, stává se nelidskou bestií, netvorem, co chvíli křičí na jevišti světa, jen aby poznal, že jeho život je pustý žvást idiota, jen hluk a vřava - a neznamená nic.
Zneuznávané dědictví Cervantesovo – Milan Kundera
Druhý svazek esejů s názvem Zneuznávané dědictví Cervantesovo obsahuje dva texty věnované umění románu: Zneuznávané dědictví Cervantesovo a Jeruzalémský projev: Román a Evropa (z knihy L'art du roman, Editions Gallimard 1986).
Na záložce se dočtete: "Zapomíná se, že zakladatelem Novověku nebyl jen Descartes. Byl to též Cervantes. Umění románu postihlo novou tvář světa, v němž ‚jediná boží Pravda se rozpadla na sta relativních pravd‘. Román, ‚dědictví Cervantesovo‘, provázel Evropu po několik staletí až do doby ‚terminálních paradoxů Novověku‘ — paradoxů nádherně odhalených velkými středoevropskými romány první půle dvacátého století. Román může dnes jen těžko žít ‚v míru s duchem naší doby: chce-li ještě objevovat, co není objeveno, chce-li ještě ‚pokročit' dál jakožto román, může to dělat jen navzdory a proti pokroku světa‘.“
Kastrující stín svatého Garty – Milan Kundera
Po úspěšných svazcích Můj Janáček a Zneuznávané dědictví Cervantesovo vycházejí pod názvem Kastrující stín svatého Garty texty Milana Kundery věnované Franzi Kafkovi: eseje Kastrující stín svatého Garty a Překlad jedné věty (z knihy Les testaments trahis /Zrazené testamenty/, Gallimard 1993) a „jako doplněk a epilog“ Umění věrnosti a Hranice nepravděpodobného už není střežená.
Lokální umrtvení – Günter Grass
Zápletka románu, odehrávajícího se převážně v roce 1967, spočívá na typicky grassovském groteskně-drastickém nápadu: gymnazista Scherbaum chce před berlínským hotelem Kempinski veřejně upálit svého jezevčíka, aby šokoval a vyburcoval saturovanou konzumní společnost, jejíž svědomí je podle něj natolik otupeno („umrtveno“), že neprotestuje ani proti upalování lidí napalmem ve vietnamské válce. Jeho učitel Starusch (vypravěč románu a — se značnou dávkou sebeironie — autorovo alter ego) se jej snaží od radikálního záměru odvrátit, přestože s žákem v zásadě sympatizuje. Groteskně-humornou vypravěčskou kostru vyprávění představuje dlouhá, bolestivá terapie chrupu, již Starusch protrpí ve stomatologickém křesle a během níž se mu vybavuje asociační pásmo osobních selhání i událostí z války a doby hospodářského zázraku. Těmito reminiscencemi se do vyprávění zprostředkuje i řada zásadních problémů německé společnosti adenauerovské éry, zejména problém nepotrestaných válečných zločinců a nacistů: jednou z výrazných postav je (pod jiným jménem) i u nás nechvalně známý generál Schörner, který byl ochoten bojovat „do posledního muže“ a se vší krutostí ještě v posledních dnech války. V naivně radikálních postojích gymnazistů podává Grass — jako jeden z prvních levicových intelektuálů (román vyšel v roce 1969) — ironickou, pozoruhodně vyváženou analýzu mentality a ideologií, z jejichž energie v roce 1968 explodovalo radikální „studentské hnutí“: přitaká jeho pohnutkám i cílům, ale jasně se distancuje od jeho prostředků, které namnoze vyústily v zaslepený terorismus.
Platejs – Günter Grass
Nevyčerpatelnou fabulační vynalézavostí, širokou škálou jazykových a stylistických prostředků i hlavním dějištěm navazuje román, vydaný roku 1977, na „gdaňskou trilogii“ z přelomu 50. a 60. let (Plechový bubínek, Kočka a myš, Psí roky). Gdaňská provincie je tentokrát zasazena do groteskně zcizeného rámce světových dějin od mladší doby kamenné do současnosti. Vypravěč vystupuje v několika vtěleních jako jednající postava všech pojednávaných epoch, jejichž počet odpovídá devíti měsícům prenatálního vývoje jeho syna, zplozeného v přítomné době. Prolínání současného osobního příběhu a vyfabulované „historie světa“ ukazuje nadčasovost hlavního tématu, jímž je věčný, ve všech epochách se opakující zápas principu ženského a mužského, popřípadě odvěká ženská snaha o emancipaci. Zárodkem románu je pohádka bratří Grimmů O rybáři a jeho ženě, ovšem ideově obrácená naruby. Dravý, o majetek a moc usilující mužský princip ztělesňuje pohádková postava mluvící ryby — platejse —, umělecky využitá na samé hraně možností magického realismu. Současné ideologické spory reprezentuje trefně karikovaný „feministický tribunál“, který soudí platejse snad za všechny hříchy mužského světa od úsvitu dějin. Zcela vážně je naproti tomu pojat jeden z příběhů současnosti: tehdy ještě nedobojovaný, ale dějinně příkladný zápas polské Solidarity s diktátorským režimem.
Slavnost bezvýznamnosti – Milan Kundera
Všechno se mi líbí, cos mi už vyprávěl, všechno se mi líbí, co vymyslíš, a nemám co dodat. Možná jen s tím pupkem. Pro tebe je vzor bezpupečné ženy anděl. Pro mě je to Eva, první žena. Nenarodila se z břicha, ale z rozmaru, z rozmaru stvořitelova. A první pupeční šňůra vyšla z její vulvy, z vulvy bezpupečné ženy. Mám-li věřit Bibli, vyšly z ní ještě další šňůry a na konci každé z nich byl zavěšen malý muž nebo malá žena. Těla mužů zůstávala bez pokračování, zcela neužitečná, zatímco z pohlaví každé ženy vycházela další šňůra a na jejím konci další žena nebo další muž, a to všechno se v miliontém a miliontém opakování proměnilo ve velikánský strom, strom tvořený nekonečnem těl, strom, jehož větvoví sahá do nebe. A představ si, že ten obří strom je vkořeněný do vulvy jediné malé ženy, první ženy, ubohé bezpupečné Evy.
Když jsem otěhotněla já, viděla jsem se jako část toho stromu, visící na jedné z jeho šňůr, a tebe ještě nenarozeného jsem si představovala, jak se vznášíš v prázdnotě, zavěšený na šňůře čouhající z mého těla, a tehdy jsem začala snít o vrahovi, který tam úplně dole tu bezpupečnou ženu podřízne, představila jsem si, jak její tělo dokonává, umírá, jak se rozkládá, takže celý ten ohromný strom, který z ní vyrostl, naráz ztrácí kořeny, svůj základ, a začíná se kácet, viděla jsem nekonečné množství jeho větví padat jako obrovský déšť, a chápej mě dobře, nesnila jsem o tom, že skončí lidské dějiny, že se zruší budoucnost, ne, ne, přála jsem si totální zánik lidí s jejich budoucností i minulostí, s jejich počátkem i koncem, s celým trváním jejich existence, s celou jejich pamětí, Neronem i Napoleonem, s Buddhou i Ježíšem, přála jsem si totální zničení stromu vkořeněného do malého bezpupečného břicha první hloupé ženy, která nevěděla, co dělá a jaké hrůzy nás bude stát její mizerná soulož, která jí určitě nepřinesla ani tu nejmenší rozkoš...
Dobrý konec všechno spraví – William Shakespeare
Shakespearova hra Dobrý konec všechno spraví patří ke komediím, které jsou pokládány za „hořké“ či „temné“. Zápletka je dramatickou obdobou pradávných příběhů o opuštěné manželce, která vlastní vynalézavostí, odvahou a vtipem získá zpět svého manžela. Shakespeare však jako vždycky svou předlohu podstatně proměnil...
O konečnosti – Günter Grass
Poslední kniha, kterou Günter Grass dopsal a sám ještě připravil do tisku, vyšla několik měsíců po jeho smrti († 13. dubna 2015) a je vskutku důstojným „kšaftem“ — loučením se světem, s literaturou, a především se životem. Není to žádný literární testament, v němž by autor odkazoval potomstvu moudrosti a rady k následování, ani bilance, v níž by účetnicky sčítal zisky a ztráty života, o němž ostatně ví, že jej — i když mu kukačka opakovaně slibuje léta — už může počítat spíš na měsíce.
Tato kniha je hlavně výpovědí o prožívané přítomnosti — o závěrečné fázi života, v níž člověk, navzdory všem deficitům staroby, stále ještě plně prožívá vše kolem sebe, ba uvědomuje si a vnímá i věci drobné a nenápadné zvlášť ostře právě proto, že se mu u nich neodbytně vnucuje přídomek „poslední“. Tyto pozdní zážitky a úvahy se odvíjejí v desítkách krátkých textů prozaických i básnických, v nichž se střídají nejrůznější, často groteskně zcizené náměty a nápady osobní, literární i politické (včetně „mámy“ Merkelové), které však při pozornějším čtení vytvářejí rafinovaně propojenou motivickou síť a celostnou kompozici. Základní polohou tohoto loučení není sentimentální nářek, nýbrž originální spojení elegičnosti s humorem — někdy dost černým — a sebeironií, ale také mužná vyrovnanost tváří v tvář neodvratné „konečnosti“.
Integrální součástí knihy jsou autorovy vlastní, s texty podstatně související, ne pouze ilustrující grafiky jako další doklad toho, že projev slovesný a výtvarný představovaly u Güntera Grasse dvě rovnomocné složky jeho umělecké osobnosti.
Šťastné město – Benoît Duteurtre
Román vyšel francouzsky v roce 2007. Na záložku českého vydání autor napsal: Vznik tohoto románu je částečně spojený s Prahou, kde jsem v prvních letech jedenadvacátého století objevil, jak se celé město (nebo alespoň jeho historické centrum) může proměnit v turistický komplex. Stejný jev lze pozorovat v Paříži, Benátkách nebo Krakově. Ale mé fantazii posloužily jako pozadí především starobylá náměstí českého hlavního města, jeho slavný most, jeho přechod od komunismu ke kapitalismu.
Nesnažil jsem se o realistické líčení, mým cílem bylo napsat román vycházející z této jednoduché myšlenky: jak se může město proměnit ve firmu a své obyvatele snížit na pouhé zaměstnance... Vypravěč, uvězněný v této městské fikci, promlouvá hlasem stárnoucího muže. V tomto rozčarovaném světě, kde kulisy života čpí smrtí a ze všech dobrodružství se stávají pouhá klišé, zůstává jediným obzorem humor a poezie!
Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete – William Shakespeare
Unesený Západ – Kundera Milan
Unesený Západ, osmý svazek esejů Milana Kundery, obsahuje dva texty: Nesamozřejmost národa, projev Milana Kundery na sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967, a francouzsky psaný esej Unesený Západ (1983) v překladu Anny Kareninové. Text na záložku napsal Jiří Brabec: Na vstupní projev Milana Kundery na sjezdu spisovatelů v roce 1967, obsažený v této knížce pod názvem Nesamozřejmost národa, reagovala komunistická strana obviněním, že vytvořil „politickou a filozofickou platformu“ opozice. Kundera však nemířil jen do prostoru tehdejší politiky. Problém nesamozřejmosti, tj. i ohroženosti kultury národa nastolil jako problém evropský. Překračování národních kultur interpretoval jako výrazný rys českého bytí v dějinách, jako osvobozující duchovní rozměr, a návrat české kultury k evropským hodnotám jako jedinou možnou alternativu. Druhý text, francouzsky psaný esej Unesený Západ (1983), je apelem k ochraně evropské duchovní identity, včetně zemí „uprostřed“. Kundera začíná vzpomínkou na rok 1956: Vpád ruských tanků do Maďarska spatřuje nejen jako tragédii střední Evropy, ale také jako tragédii do sebe zahleděného Západu. Tragédii Evropy, která se již „nepociťuje jako hodnota“, a kde „kultura již postoupila své místo“.
Komedie omylů – William Shakespeare
Jedna z nejranějších Shakespearových komedií je virtuózní situační fraškou, v níž hlavní postavy dvojníků rozpoutají kolotoč zaměněných identit, v němž nikdo neví, kdo je kdo. V tomto divadelně virtuózním kolotoči ztrát a nálezů nakonec manžel najde ztracenou manželku, bratr najde bratra, otec své syny a synové svého otce a svou matku. Jako každá shakespearovská komedie vypovídá Komedie omylů o zdání a skutečnosti, o iluzi a realitě, o tom, co se zdá být a co skutečně je. Všechny omyly Komedie omylů se v závěru hry vysvětlí a život v Efesu se může vrátit do obvyklých kolejí. Stačí však jen nepatrně pootočit úhel pohledu, aby se bláznivý mumraj Komedie omylů proměnil v absurdní, groteskní, téměř komiksový horor, odehrávající se ve velkém blázinci, jímž je jeviště svět
Zahradou těch, které mám rád – Milan Kundera
Šestý svazek esejů Milana Kundery se jmenuje Zahradou těch, které mám rád. Texty této knihy autor napsal a publikoval v letech 1989-2008. Spolu s jinými úvahami vyšly v knize Une rencontre (Gallimard 2009). Na záložce se dočtete: „Tato kniha je věnována zejména umění románu, které je pro Kunderu ze všech umění to nejevropštější (Rabelais, Cervantes...) a umí odhalit na lidském životě, co jinak nelze uvidět (Carlos Fuentes, Anatole France, Curzio Malaparte...); kniha mluví též o tom, co znamená žít v jiné zemi, než je ta rodná (Věra Linhartová, Škvorečtí, Danilo Kiš...), a vzdává poctu těm, kdo neváhali jít proti vládnoucí blbosti (milovaný Fellini...); ti všichni pro Kunderu tvoří ‚zahradu těch, které má rád‘.“
Cesta na konec noci – Louis-Ferdinand Céline
Román z roku 1932 je prvotinou francouzského spisovatele Louise Ferdinanda Célina. Okamžitě byl překládán ve světě. Český překlad Jaroslava Zaorálka (spolu s ním Richarda Weinera a Jindřicha Hořejšího) z roku 1933 byl vůbec první vydaný převod románu do cizího jazyka a stal se inspirací a literární senzací české literatury.
Když Jaroslav Zaorálek v roce 1933 Célinův román překládal, byl jím uhranut jako knihou neznámého spisovatele, která ho nadchla, a takto k překladu přistupoval: inspirován předlohou ji rozvíjel a umocňoval její bezprostřední expresivnost. A s tím vším, díky té inspiraci a své obraznosti, vytvořil (včetně názvu Cesta do hlubin noci) jedinečnou českou knihu, která je a zůstane historickou kometou naší literární paměti. Nový český překlad vznikal s odstupem 86 let od prvního vydání knihy a se znalostí toho, jak se Célinovo dílo dále vyvíjelo a co je pro ně příznačné. S tímto vědomím souvislostí převádí Anna Kareninová do češtiny tuto nejlidštější ze Célinových knih jako první úchvatný román, který v sobě už ale ty další zahrnuje. V tomto smyslu najdeme v novém překladu Cesty postupy pro příští Célinovo dílo typické a jedinečné. Jedním z nich je kázeň. A ta dovedla překladatelku i k jinému českému názvu: Cesta na konec noci. Ten odpovídá francouzskému originálu tak, jak na něm Louis Ferdinand Céline v korespondenci trval: po takové cestě doslova „na konec noci“ sám v knize jde.
Tehdejší převratnost Célinovy prózy tkvěla v hudbě jazyka, který vytvořil, v kompozici motivů a melodií vybraného vyjadřování, řeči městské periferie (nikoli venkova) a samozřejmě mluvy rozhněvaného intelektuála. Od Cesty na konec noci budou mít další Célinovy romány stále rozvolněnější stavbu a knihu od knihy budou čím dál víc připomínat sled nedořečených vět, emoci jednotlivých podobenství a epizod životaběhu, a ne „řádně“ vedený příběh. O to mistrnější bude jejich styl, ta jeho hudba, „ma musique“, jak říkal, v níž používá možností jazyka jako moderní hudební skladatel možností nástrojů. Cesta na konec noci stojí na začátku: je to onen převratný a „nesmírný demoliční podnik“ (podle Richarda Weinera), který otevřel nové cesty pro dílo svého autora i pro světové písemnictví.
Hamlet, dánský princ – William Shakespeare
Shakespearův Hamlet již po čtyři staletí působí jako „zrcadlo“, které nastavuje každé době „její pravou tvář“. Hra sama však dokazuje, jak složité toto Shakespearovo zrcadlo je. Spíš než o zrcadle bychom měli mluvit o zrcadlení, složitém a proměnlivém divadelním dění, které nastoluje víc otázek, než dává odpovědí.
Marná lásky snaha – William Shakespeare
I když komedii Marná lásky snaha napsal mladý Shakespeare, je to dílo zcela jedinečné a mistrovské. Shakespeare v ní předvádí brilantní jazykový vtip, slovní hříčky v ní vybuchují jako oslnivý ohňostroj či zátky od šampaňského, a přesto má toto strhující divadlo řeči typicky shakespearovský spodní tah úzkosti z pomíjivosti lidského času a z křehkosti lidské lásky.
Zkrocení zlé ženy – William Shakespeare, Martin Hilský
Zkrocení zlé ženy je jednou z nejhranějších, ale také nejkontroverznějších her Williama Shakespeara, neboť Petruchiovo „krocení“ Kateřiny je, jak bylo dobovým zvykem, neobyčejně brutální. Kateřina si však právě pro svou výmluvnost získává ve hře zcela výjimečné postavení. Její slovní půtky s Petruchiem připomínají neobyčejně prudký a agresivní slovní šerm, v němž se Kateřina Petruchiovi zcela vyrovná, dokonce ho mnohdy předčí. Právě tento její naostřený jazykový vtip propůjčuje hře neobyčejnou komediálnost a divadelní energii a ve svém účinku narušuje konvenční raně moderní představu mužské a ženské role.
Svět románů Milana Kundery – Květoslav Chvatík
Obsáhlý literárněvědný esej o dílech Milana Kundery a světových ohlasech na tato díla. Druhé, upravené a rozšířené vydání.
Na záložku autor napsal: Mým oborem je od mládí filozofie a estetika. Až četba Kundery, a později Kratochvila, Topola a dalších českých romanopisců mne přivedla k literární kritice. Snad něco z toho okouzlení ulpělo i na této knize. Čtení románů Milana Kundery bylo pro mne vždy velkou radostí a hlubokým zážitkem. Cílem mé knihy o jeho díle, cílem možná velmi neskromným, je pokus sdělit tuto radost čtenářům, naočkovat čtenáři zvědavost, jak jsou jeho romány vystavěny, v čem spočívá tajemství jejich obliby nejen v Evropě, ale po celém světě. V poslední době jsme mohli číst úvahy o tom, že doba románu nenávratně skončila, že nastal věk autentické literatury, věk deníků, zpovědí a pamětí. Dílo Milana Kundery tuto skepsi popírá tím nejúčinnějším způsobem, vyvrací ji uměleckým činem. Jeho sedm velkých románů, jeho tři romány další, jeho knihy esejů, to je autorský výkon, který naplňuje obdivem. Ve své knize se pokouším pohlédnout na Kunderovo dílo v jeho celku, pojmenovat jeho uměleckou osobitost a přitažlivost. Chci být čtenáři přátelským průvodcem po Kunderově románovém světě, který je v nakladatelství Atlantis čtenáři zpřístupňován krok za krokem v autorizovaném českém znění.
Sen noci svatojánské / A Midsummer Night’s Dream – William Shakespeare
V úvodní studii se Hilský věnuje vzniku a výkladu této komedie. Následují anglický originál hry a jeho český překlad, které jsou uspořádány na stránkách proti sobě a opatřeny poznámkami pod čarou. Anglické poznámky fungují jako malý shakespearovský slovníček, české poznámky upozorňují čtenáře na klíčové souvislosti. Svazek uzavírá text Český Sen: poznámka o překladech, a přehled českých inscenací a překladů Snu noci.