Stanislav Beran
Žena lamželezo a polykač ohně – Stanislav Beran
Po novele Hliněné dny se Stanislav Beran vrací s porcí povídek, žánrem, ve kterém je nejsilnější Scházíme se u stolu posetého drobky příběhů lidí účtujících s minulostí i se svými neúmyslnými a často nemilovanými rolemi, s lidmi těžce zápasícími s přítomností. Je možné trávit čekání na smrt vlastního dítěte nad křížovkou? Co spatří taxikář před gymnáziem? Má tetování duši? A má ji vysloužilý komunista, který ani nedýchá strachem, že neumře smířený a v pokoji? Jsme i s těmi, kteří mají to štěstí, že ještě nemusejí litovat toho, co udělali, a bát se příštího dne. Ten může kromě obav přinést i odpuštění, protože jedním životem v této knize nic nekončí, ještě přijdou děti a děti jejich dětí… Má lidské tělo otištěné ve sněhu skutečně podobu anděla? Vejde se rybářská loď do hracího automatu? Může být srnec životu nebezpečný? A poslouchal by Louis Armstrong punk? Je tolik otázek s nesnadnou odpovědí… Duši vnímavého čtenáře však jistě mohou zasáhnout silné příběhy s přesvědčivými dialogy, příběhy, v nichž poznáváme dnešek i sami sebe. Lze konstatovat, že oblíbená poloha carverovsko-balabánovského empatického vyprávění má v Beranovi důstojného pokračovatele.
Hliněné dny – Stanislav Beran
Kocovina – Stanislav Beran
Sudety jsou v novele Kocovina vykresleny jako místo, kde lidi zůstávají jen proto, že nemají jinou možnost. Místo plné marasmu, jehož obyvatelé ztratili zájem o zbytek světa a začínají se tak trochu podobat zvířatům. Nedávná historie je ve vesnici v blízkosti rakouských hranic stále přítomná: postava místního blázna Honzíka, syna Češky a odsunutého Němce Hanse, je středobodem vyprávění. Kolem něj se rozvíjejí příběhy ostatních, nejčastěji místních, ale i Rakušanů, co sem přijeli za levným nákupem a levným sexem, nebo turistů, kteří chtějí na chvíli vyměnit kancelář za přírodu. Od konce války po současnost se před námi otvírají jednotlivé šuplíky osudů – svět malých, obyčejných lidí žijících či živořících na místě, na které se zapomnělo.
Hliněné dny – Stanislav Beran
Svou prozaickou prvotinou, povídkovým souborem Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007) se Stanislav Beran přiřadil k autorům, kteří dokáží hodnověrně a bez zbytečné popisnosti zachytit atmosféru okamžiku. Jeho hrdiny jsou obyčejní lidé, jejich dramata nenápadná, ale zato opravdu uvěřitelná. Nejinak je tomu i v přítomné novele Hliněné dny. Tentokrát se však střípky událostí seskládají do hořké mozaiky jednoho podivuhodně zmarněného života. Sám autor o své knize říká:
„Je to kniha druhé poloviny století, ve kterém rozkvetlo salónní levičáctví a civilizační choroby, a také příběh dvou lidských osudů, v určitých okamžicích se protínajících a poté na dlouhou dobu vzájemně ztracených, osudů, které už při letmém dotyku jako kulečníkové koule mění směr a po dalších odrazech k sobě opět nacházejí cestu. Kniha do omrzení opakující, že štěstí je nesouměřitelné a relativní a láska může mít podobu skrytou i nehezkou. Kniha o tom, že každému z nás sedí mezi ušima nebo ve vnitřnostech ďábel, který dává životu směr v danou chvíli nevhodný, a přesto se mladí úspěšní setkají s mladými neúspěšnými nad stejnou rozlitou stařeckou polévkou.“
Vyšehradští jezdci – Stanislav Beran
Dramatický příběh z padesátých let ve zpracování mladého českého prozaika Co mohou mít společného protinacistický odbojář ze skupiny Tři králové, sedmnáctiletý člen pražského pouličního gangu, odsouzený za „protistátní činnost“ do uranových dolů, a po slávě toužící básník? Snad víc než město a čas, v němž se protnuly jejich osudy. Krátce po Vítězném únoru si režim posvítil i na takzvané malé ryby. Spolu s politickou opozicí, kněžími a vojáky ze západní fronty tak končili v lágrech i bezvýznamní zlodějíčci, obdivovatelé jazzu a západní módy, v dobové propagandě nazývaní „pásci“. V červnu roku 1953 byli členové gangu Vyšehradští jezdci zatčeni a brzy se konalo soudní přelíčení. Přísné tresty měly být varováním pro ostatní prozápadně orientovanou mládež. Zveličování jejich „protistátní činnosti“ v tehdejších médiích mělo však efekt právě opačný. Vyšehradští jezdci se stali legendou, byť dnes už upadli do zapomnění. Svorníkem románu je prostor Prahy. Její místa i postavy, o kterých se v žádném turistickém průvodci nedočteme. Přes temný příkrov společenské reality se Beranovi hrdinové pokoušejí nalézt alespoň trochu nestádní způsob života. Za pár doušků svobody však zaplatí krutou daň.
Žena lamželezo a polykač ohně – Stanislav Beran
Po novele Hliněné dny se Stanislav Beran vrací s porcí povídek, žánrem, ve kterém je nejsilnější Scházíme se u stolu posetého drobky příběhů lidí účtujících s minulostí i se svými neúmyslnými a často nemilovanými rolemi, s lidmi těžce zápasícími s přítomností. Je možné trávit čekání na smrt vlastního dítěte nad křížovkou? Co spatří taxikář před gymnáziem? Má tetování duši? A má ji vysloužilý komunista, který ani nedýchá strachem, že neumře smířený a v pokoji? Jsme i s těmi, kteří mají to štěstí, že ještě nemusejí litovat toho, co udělali, a bát se příštího dne. Ten může kromě obav přinést i odpuštění, protože jedním životem v této knize nic nekončí, ještě přijdou děti a děti jejich dětí… Má lidské tělo otištěné ve sněhu skutečně podobu anděla? Vejde se rybářská loď do hracího automatu? Může být srnec životu nebezpečný? A poslouchal by Louis Armstrong punk? Je tolik otázek s nesnadnou odpovědí… Duši vnímavého čtenáře však jistě mohou zasáhnout silné příběhy s přesvědčivými dialogy, příběhy, v nichž poznáváme dnešek i sami sebe. Lze konstatovat, že oblíbená poloha carverovsko-balabánovského empatického vyprávění má v Beranovi důstojného pokračovatele.