Pulchra

Známý historik Petr Koura ve své knize popisuje, jak se československá společnost po roce 1945 vyrovnávala s nacistickou okupací, jak byly klíčové události protektorátu v jednotlivých poválečných dekádách připomínány, ale i zkreslovány a ideologicky zneužívány.

S vypuknutím Pražského povstání zanikl Protektorát Čechy a Morava, neskončily však jeho dějiny. Jejich součástí je i tzv. druhý život protektorátu, který trvá až do dnešní doby. Fakticky hned v prvních hodinách po skončení bojů s nacistickými okupanty vznikají na místech, kde umírali bojovníci Květnového povstání, pomníky, které mají uctít jejich památku a připomínat jejich oběť. Hned v prvních dnech po skončení okupace se začíná hovořit o tom, kdo je a není hrdina, přičemž někteří takto označení lidé později skončí dosti tragicky. Právě tématem vzpomínání na období protektorátu a jeho připomínání ve veřejném prostoru se zabývá kniha historika Petra Koury. Formou několika esejů se snaží nahlédnout, jak bylo v průběhu uplynulých desetiletí vzpomínání na dobu okupace formováno (a deformováno) momentálně vládnoucím režimem. Kniha tak vypráví mimo jiné o tom, jak hluboce je období protektorátu v české kolektivní paměti zakořeněno dodnes.

Polárník, panovnice i prezident, tři ostrozrací vládci světů s vlastními pravidly, vlastní choreografií a vlastním jazykem, mají překvapivé průniky. Všichni šermují s mocí a zoufale je přitahuje tvořivost.

Román Anny Zonové vybízí čtenáře k hledání odpovědí na otázky, do jaké míry je člověk ovlivněn prostředím, v němž se narodí¬ a zda je schopen změnit svoje společenské postavení pouze svojí vlastní aktivitou. Zachycením osobnostní mobility polárníka, panovnice a prezidenta v jejich sociálních vrstvách a přechodem mezi nimi autorka vykresluje lidské charaktery, které lze následně převézt i do obecné polohy. Panovnice představuje statickou konzervativní elitu, zdánlivě se nevyvíjí, ale ve skutečnosti její chování zahrnuje odpovědnost za druhé a soucit. Prezident je povýšenec, který pronikl s nižší společenské vrstvy o stupeň nahoru a míří ještě výše, do bohaté konzervativní vrstvy, do blízkosti panovnice. Směrem k ní se vyznačuje rychlým podbízivým pohybem, směrem k nižším vrstvám pod sebou je nepohyblivý a přezíravý. Polárník pochází z nemajetné vrstvy, je v neustálém nervózním pohybu. Hodnotově je nastaven podobně jako panovnice. Tři osoby s rozdílnou životní motivací a vytýčenými cíly, s odlišnou vůlí, s nestejnými pravidly, jež svazují jejich životy. Dokáží je žít podle svého, nebo zkameněli v zajetí vlastní falešné představivosti?

Příběh z předválečných Sudet ukazuje, jak hluboká a bolestivá rána přetrvává ve vztazích, když jsou zasaženy fanatismem.

Barevné podkolenky jsou příběhem nemanželského dítěte, chlapce křtěného Botičem, kterého jeho matka svěří na vychování do německé rodiny žijící v Potočné, malé vesničce v Orlických horách. Hoch se tak bezděky ocitá mezi dvěma světy českým a německým. On ovšem oba tyto světy považuje za své plynule přechází z češtiny do němčiny, má své přátele jak mezi Čechy, tak mezi Němci. To se ale v době vzrůstajícího nacionálního fanatismu změní. Náhle se ocitá jakoby mezi dvěma mlýnskými kameny: pro Němce je až příliš Čechem a pro Čechy zas až příliš Němcem.
Všechny tyto vzpomínky na dětství a dospívání se mu vybavují, když se po mnoha letech vrací do Potočné, aby na žádost tamějšího starosty doplnil v místní kronice prázdná místa, zející po odsunutých německy mluvících obyvatelích. Zaniklý svět někdejší sousedské pospolitosti, rámovaný travou zarostlými půdorysy odstřelených domů, však již není možné vzkřísit k životu. Jediným pojítkem s minulostí se mu tak stává setkání s dávným přítelem Silbernáglem řečeným Zilbr, německým Židem, kterého se za války snažil uchránit od transportu do koncentračního tábora, a jejich společné vzpomínání…
A je to také Zilbr, kdo se zasloužil o neobvyklý titul nové knihy Michala Novotného. Každým rokem si v den Hitlerovy smrti, 30. dubna, navléká barevné podkolenky a obchází v nich celou Potočnou. Jaká úleva oproti fašizující bílé!

Kniha Jeana-Yvese Tadiého je určitým inventářem myšlenek Marcela Prousta a Sigmunda Freuda. Autor nachází paralely v jejich názorech na spánek, sny, paměť, dětství, homosexualitu, lásku, žárlivost, smutek i smrt.

Jean-Yves Tadié, přední odborník na dílo Marcela Prousta a pozorný čtenář Sigmunda Freuda, porovnává ve svém textu inteligence dvou výjimečných mužů a jejich postoje k okolnímu světu. Freud i Proust byli, každý svým vlastním způsobem, průzkumníky, kteří se snažili proniknout hlouběji do lidské psychiky. Jeden prostřednictvím nevědomí a psychoanalýzy, druhý v souvislostech s pamětí, z níž se vynořují obrazy koloběhu života, jež nám pomáhají pochopit sama sebe i situace, v nichž se ocitáme. Ačkoli současníci, Freud a Proust se nikdy nesetkali, nestudovali vzájemně svou práci, ale zdá se, že sledovali paralelní cesty ve výzkumu hloubek a jemností lidské mysli.

Akademik, literární kritik a životopisec Tadié ve své práci dělá to, o čem možná mnozí znalci freudovských teorií a proustovského vyprávění snili. Spojuje dva světy, vymýšlí společná témata. Jemně staví oba muže bok po boku, přemýšlí o psychice Proustových postav a klinických případech vyprávěných Freudem. Upozorňuje na jejich podobnosti a rozdíly. Rozebírá také myšlenky, jež oba géniové zaznamenali na papír, avšak dovozuje i to, o čem mlčeli. Výsledkem Tadiého práce je vzácná esej, která vrhá nové světlo na propojení obou myslitelů, a osvětluje mnohá temná zákoutí při studiu lidské duše a dosahu umění.

Bernd Posselt vypráví vzrušující příběh filozofických počátků evropské myšlenky, jejích židovsko-křesťanských kořenů a jejího politického vývoje od Karla Velikého až po naši současnost. Společné dějiny Evropy nám přibližuje z hlediska historického, kulturního, náboženského i politického, vypráví o vůdčích osobnostech evropského sjednocení, zabývá se základy demokracie a evropským modelem života. Předkládá také návrhy pro budoucnost Evropské unie, kterou v současné době vidí být ohroženu její dosavadní roztříštěností, sílícími hlasy nacionalistů, populistů a tendencí k renacionalizaci v jednotlivých členských státech. Pouze ve sjednocené Evropě vidí záruku, že se nejen naše generace, ale i generace budoucí vyhnou zničujícím konfliktům.
Bernd Posselt nenalézá morální ani politické ospravedlnění pro paušální vyhnání Němců ze střední a východní Evropy, která byla po generace jejich domovem jako je ostatně proti vyhánění kohokoli odkudkoli , přesto jen málokdo udělal pro česko-německé porozumění a usmíření tolik, jako právě on.

Ulice jsou plné nejrůznějších existencí, od umělců všeho druhu po zkrachovalce, všude plno tvrdých drog, vybydlených baráků, ilegálních nočních klubů, galerií a alternativní kultury. Život je vzrušující, inspirativní, ale také nebezpečný. Takový New York Pavel Sojka zachytil ve svých fotografiích a vzpomínkách.

Memoárový text fotografa Pavla Sojky (spoluautora publikace Punk je mrtvý – a kdo ne, Pulchra, 2016), který prožil čtvrt století na dolním Manhattanu v New Yorku, je vlastně zápisníkem muže, jenž se ve velmi mladém věku rozhodl emigrovat z komunistické Prahy let sedmdesátých do amerického New Yorku. Zde začíná nový život od nuly. Usazuje se ve známé čtvrti kreativců jménem Abecední Město, kde se zdá být téměř všechno možné. Sojka začíná hodně fotit a kreslit, spolupracuje s Bobem Krčilem, stává se součástí punkové komunity, léta žije ve známém hotelu Chelsea. Často se sám ocitá na hranici zákona.

Obrazovým (v knize je cca 90 fotografií) i slovním záznamem svých zážitků zprostředkovává Pavel Sojka New York, který už dávno neexistuje. Kdysi opovrhovaná místa se dnes proměnila v nejluxusnější oblasti. Svobodná atmosféra byla zahalena pachem snobství. Kniha Pavla Sojky ale není primárně o proměnách jednoho místa, byť světově proslulého. Jde o výpověď muže, který se rozhodl žít ve svobodné zemi se všemi důsledky, které takový životní krok do neznáma přináší. Nyní rekapituluje a srovnává – Prahu a New York 80. let, tady a tam. Jako appendix totiž připojil i text o svém pobytu v Praze před emigrací.

Příběh nacisty, který byl v norimberském procesu obžalován a souzen jako hlavní původce takzvaného Generálního plánu pro východ.

Tato kniha je vyprávěním Bettiny Meyerové o jejím pátrání po minulosti vlastního dědečka Konrada Meyera, vysokého důstojníka SS a přesvědčeného nacisty. Člověka, který nesl rozhodující odpovědnost za vypracování takzvaného Generálního plánu pro Východ, jehož cílem byl násilný přesun a případná likvidace celých velkých skupin obyvatelstva a změna demografického uspořádání východní Evropy ve prospěch Němců během druhé světové války a po ní. Konrad Meyer byl obžalován a souzen na 8. následném norimberském procesu, kde byl následně osvobozen. Přestože i po válce zastával nacionálně socialistické myšlenky, mohl přednášet zemědělskou problematiku na Technické vysoké škole v Hannoveru, kde byl uznávaným profesorem.

Ačkoli autorka není vystudovanou historičkou, pokusila se za pomoci archivních materiálů, dokumentů dosud nezveřejněných (například vlastního životopisu Konrada Meyera) i vzpomínek členů rodiny a pamětníků z řad obětí holokaustu sestavit životopisnou skicu Konrada Meyera a zároveň vylíčit své zážitky, zkušenosti a často velmi stísňující a zraňující pocity, které si během let svých bádání zapisovala. Kniha Bettiny Meyerové je pokusem vyrovnat se s historií nejen své rodiny, ale i s temnou etapou německých dějin, na níž se její dědeček významně podílel, aniž by nad tím až do konce svého života projevil byť jen sebemenší stín lítosti.

Kniha zahrnuje vzájemnou korespondenci mezi Jaromírem Šavrdou a jeho manželkou Dolores z let 1978-1984, kdy byl Jaromír opakovaně vězněn za vydávání a rozšiřování samizdatové literatury.

Dopisy představují dva jedince spojené neokoralým milostným vztahem, ale už i podstatnou životní zkušeností. Zachycují snahu o uchování svobody slova, současně obavy z cenzury, která by mohla zprávu pro toho druhého zadržet. Odhalují strasti, jimž museli manželé, občansky aktivní jedinci, za normalizace čelit. V čase internace se Jaromíru Šavrdovi stávají manželčiny listy jediným kontaktem s vnějším okolím. Omezený prostor vazební věznice, vězeňských nemocnic i vězení proměňují stránky dopisů, plochu korespondenčních lístků a pohlednic ve virtuální svět, v němž mohou manželé prožívat – byť od sebe odděleni – pocity spříznění, okamžiky blízkosti, milosti. Současně umožňují poznávat tíhu osamění a nesnadnost vzdorovat psychickým zkouškám a nervové zátěži související s odloučením. Ve vězení se tak vlastně ocitají oba, i když v případě Dolores nejde o státní nápravné zařízení, ale o dlouhodobý intenzivní pocit osobní nesvobody.

V Bloumání epochami se autor pokouší zachytit poselství historie ve třiceti drobných esejích, jimiž reagoval na aktuální vydání rozličných historických studií, popřípadě pramenných textů.

Od reflexí velkých dějinných panoramat (kritika civilizace Arnolda Toynbeeho, historie utopismu Patrika Ouředníka, proměny luxusu Gillese Lipovetského či vývoj antisemitismu Geralda Massadiéa) přechází Viktor Šlajchrt k úžeji zaměřeným zprávám: evokuje lidové náboženské představy raného středověku i mystiku středověku vrcholného, zmiňuje Vikingy i Polabské Slovany, konfrontuje pohled muslimů a křesťanů na křižácké výpravy. Přes renesanci a baroko se pak dostává až ke kořenům vražedného extremismu dvacátého století. V závěrečné eseji pojednává dílo britského historika Rogera Griffina, podle nějž fašismus i komunismus vyplynuly z rozporů modernismu. Při svých občasných kritických výhradách k tezím odborníků vychází autor z obecných i osobních zkušeností esejisty, který není historikem, ale sečtělým laikem s vytříbeným smyslem pro skryté významy literárních obrazů.

Paříž, New York, Švýcarsko, zapadlý kout amerického venkova – to všechno jsou místa, která Irwin Shaw, jeden z nejlepších amerických prozaiků 20. století, mistrovsky zachytil ve své povídkové sbírce Láska v temné ulici. Věrně zobrazené prostředí však nebylo jeho jedinou doménou, vynikal především jako výborný vypravěč. Jako málokterý spisovatel dovedl spojit zvučný, mužný a někdy lehce ironický projev svých povídek s nevšedně jemným pochopením i těch nejniternějších pohnutek lidského chování. Shawův svět je v podstatě tragický, přestože on sám zdaleka není pesimista. V jeho civilních příbězích nejednou zazáří lidská něha, nesobeckost, obětavost a upřímný cit. Shaw obdivuje člověka a přes všechny výhrady věří v jeho morální sílu. Povídky dosahují po formální stránce vysoké úrovně, vynikají jak vtipnými dialogy, tak skvělou kresbou charakterů a Irwin Shaw v nich dokazuje, že je právem považován za mistra tohoto žánru.

Knihu literárních esejů Otromundo tvoří tři části. Analýza Cortazárovy povídky Axolotl, zamyšlení nad pobytem Alberta Camuse v Čechách a úvahy o literatuře a snu.

Petr Pazdera Payne (1960) si v jednotlivých esejích všímá literárních postupů a schémat jiných tvůrců a upozorňuje na skutečnosti, kterých si obvykle čtenář nevšimne anebo si je v prvním plánu neuvědomí. V textu věnovaném Cortazarovu Axolotlu upozorňuje na literární podobnosti a vlivy jiných autorů, především Borgese a Danta. Rozpoznává rovněž inspirativní místa, která se v různých obměnách v Cortazarově textu objevují. Důležitá je rovněž komparace Cortazarových motivů, například smrti, z motivy A. E. Poa. Payne zmiňuje i různé interpretace textu, které analyzuje a případně se vůči nim argumentačně vymezuje. Kapitola věnovaná Camusovi a Čechám je uvozena citátem z Cizince – příběhem, kdy si odsouzený na smrt přečte v cele tragickou zprávu z Čech, která končí vraždou. Camuse údajně téma natolik zaujalo, že jej využil i pro svou hru Nedorozumění. Payne také upozorňuje na další otisky Čech v

Camusově tvorbě a domýšlí, že města, krajina a reálie se nenápadně, ale podstatně vepsala do Camusovy mysli. Dokládá to například pasážemi z Camusových Zápisníků, kde jsou zmiňovány nejen české architektonické památky, ale i hospody a například i pachy a vůně. V poslední kapitole knihy hledá autor odpověď na literární přístup k otázce, co je sen. Rozlišuje vědecký a literární přístup ke snu a uvažuje, že literatura se může ke snu a jeho interpretaci přiblížit nejvíce ze všech oborů. V této souvislosti pak Payne rozebírá snové texty a texty se snem.

Pomocí precizní definice „tekutého zla“ podávají autoři jedinečnou diagnózu aktuální geopolitické situace v Evropě, která se vyznačuje vratkostí, nejistotou, permanentními změnami, politickým populismem a prohlubujícími se rozdíly napříč společností.
Tekuté zlo s podtitulem Život bez alternativ je předposlední knihou polsko-britského sociologa Zygmunta Baumana (1925 – 2017) a litevského filozofa a politologa Leonidase Donskise (1962 – 2016). Kniha popisuje fenomén zla, které je ze své podstaty všudypřítomné a nesmrtelné, ve své současné podobě však přesto odlišné od všech svých minulých podob: jedná se o takzvané „tekuté zlo“. Na rozdíl od „pevného zla“ minulosti (které bylo např. produktem zločinných režimů SSSR a Hitlerovy Třetí říše), jež se vyznačovalo koncentrovaností, centrálním dohledem, a tudíž i snadnou detekovatelností, definují autoři knihy „tekuté zlo“ jako obtížně uchopitelné, neustále proměnlivé, těžko vystopovatelné, a tím i zrádnější a ve svých důsledcích také zlověstnější.
Základním prostředkem „tekutého zla“ není hrubá síla, ale metoda svádění a následného ústupu. „Tekuté zlo“ má jedinečnou schopnost převlékat háv a vystupovat v roli přítele (např. populistického politika slibujícího rychlá řešení, nebo sledovacích zařízení, která si sami dobrovolně implementujeme do mobilu), načež zničí vše, co bylo vybudováno a zanechá po sobě pustou planinu. Autoři přicházejí s jednoznačným popisem daného fenoménu a odvozují od něj problémy současné Evropy (se zvláštním přihlédnutím ke všem zemím bývalého Východního bloku), které se vyznačují politickou nestabilitou a narůstajícími sociálními rozdíly. Bauman s Donskisem se věnují také otázce, proč se dosud nenaplnila Fukuyamova vize o „konci dějin“ a konečném vítězství demokracie a místo toho jsme svědky stále propastnějšího rozkolu mezi Západem a Východem, vzrůstajícímu populismu a nástupu technokracie.
Text se při tom odkazuje na ekonomické teorie, filozofické směry i vynikající díla z oblasti literatury, hudby a kinematografie.