Větrné mlýny

Radimem Kopáčem uspořádaný výbor z rozsáhlého díla Vikiho Shocka (1975), všetečného autora (básníka, prozaika, kreslíře a kolážisty), nadšeného dědice domácích i světových avantgard, potažmo všech „moderních básnických směrů“, představuje mistrovu poezii (výjimečně i v próze) od juvenilií po senilie. Zahrnuje verše z oficiálně vydaných sbírek (například Dvakrát opakované ňadro, 1999, Poddůstojníky, 2003, Tiché odpoledne na zaprášené půdě, 2006) i ze sbírek nevydaných, práce publikované časopisecky a ve sbornících i texty dosud netištěné.

Je lepší věřit všemu než ničemu, říká v závěru knihy rabbi Nachman. Skrze tuto větu lze přistoupit k celému románu, jenž je spíše než magicky´m realismem prostě důslednějším realismem. Takovy´m, ktery´ autentičtěji odráží autorovo vnímání. Vždyť jak vyjádřit realitu války a podat zprávu o tom, co se děje ve městě Z, v němž snadno rozpoznáme Doněck, ktery´ leží blíž, než bychom si chtěli připustit. Čas a prostor jsou deformované. Smrt je zde cestovním prostředkem. Na ulici se zjevují přízraky. Mandelinky bramborové zažívají neobvykle hojny´ rok a ani v městsky´ch lázních není dvakrát bezpečno. Pak je možné uvěřit, že válka se dá zastavit podrbáním toho správného bříška a tlapičky.

Tvorba Petra Krále, pokrývající časovou rozlohu půl století, byla dosud vydávána jen na přeskáčku a v nestejnorodém edičním zpracování; vinu na tom nesla i cenzura, jíž byl autor po léta vystaven (napřed jako „surrealista“, potom jako exulant), a která vydávání jeho díla značně zdržela. Až jeho souborné vydání by tak mělo dovolit uchopit je jako celek a učinit zjevnou jeho vnitřní celistvost i zvláštní cestu – nedílně tvůrčí a lidskou –, kterou ve své návaznosti představuje. Toto souborné vydání Králových básní je rozvrženo do čtyř svazků a jeho editorem je sám autor. Básně tu poprvé vycházejí chronologicky, v pořadí, v němž vznikaly, většina z nich tu je až teď prezentována v definitivní podobě; nových – a konečných – úprav doznala i kompozice některých celků. Do edičního komentáře na konci každého svazku jsou zařazeny také autorské předmluvy nebo doslovy, které básně doprovázely v prvním vydání. Od (post)surrealismu k „pěší metafysice“, tak bývá charakterizován autorův vývoj. Souborné vydání básní by mělo tuto formulku naplnit konkrétním obsahem a zároveň Královo dílo ukázat jako komplexní celek, který na prostou formulku nelze převést.

Knižní rozhovor s Evou Salzmannovou s přestávkami vznikal od roku 2015 a komentuje uzlové body hereččiny dosavadní profesní dráhy i osobního života. Dialog doplňuje portrét Evy Salzmannové, která je na domácí scéně výjimečná tím, že se takřka bezvýhradně věnuje divadlu a byla také vždy rozkročená mezi tradičním kamenným divadlem a studiovými, experimentálními aktivitami. Po absolvování DAMU strávila několik intenzivních let v Divadle Na okraji, což jí silně ovlivnilo a po rozpadu souboru složitě hledala nové ukotvení, jak sama říká stala se útěkářkou a střídavě opouštěla různá angažmá a vracela se do nich. Až na podruhé zakotvila v činohře Národního divadla, kde strávila téměř čtvrtstoletí a zejména v devadesátých letech a následujícím desetiletí zde vytvořila řadu důležitých rolí klasického i současného repertoáru. Zároveň se podílela na nejrůznějších studiových a často i novátorských divadelních projektech, od počátku například spolupracovala s Divadlem Letí zaměřeným na současnou dramatiku, s Viktorií Čermákovou založila Studio Továrna. Řadu let se také intenzivně věnuje pedagogické práci na DAMU. Eva Salzmannová se nikdy nebála riskovat a odbočit ze zajetých kolejí a tak v roce 2018 odešla z Národního divadla, aby se připojila k novému tvůrčím týmu Městských divadel pražských.

Kluci to mají v životě jednodušší. Můžou se prát, hrát fotbal, být ministrantem, jezdit na kole za tmy a čůrat ve stoje. Nejhorší je být malou holčičkou, protože se musíš bát, že jednou přijdou měsíčky a budeš v hajzlu. Ale život na vesnici na konci světa je stejně plný dobrodružství. A pak jsou tu všechny ty slepice, husy, krávy a kozy. Kraví hovna se mi strašně líbí, když do nich šlápneš bosou nohou, tak jsou tak teplá! Ale teď už tu lidé tolik zvířat nemají. Když jsem byla menší, tak to bylo jiné. A to je strašná škoda. Taky pořád někdo umírá, a pak se zapalují žluté svíčky jako v kostele a nechává rakev v pokoji. To je jedna z věcí, která se pořád dělá. A pak jsou tu všechny ty rodinné příběhy. Hlavně když se kolem domu motá spousta tet a strýců. Každý něco vypráví. Třeba ten o pradědovi kameníkovi nebo dědovi Staškovi, co pracoval na poště a jezdil na mopedu. Ty byly hrozně zábavné. Tak si je všechny pojďte se mnou hezky Po troškách poslechnout!

Devadesátky v Bratislavě. Sex, drogy a okultismus v hlavním městě nicoty. Analfabet je generační román s dráždivou příchutí černého romantismu, zároveň vyznívá jako nenávistná pocta rodnému městu, městu-omylu, ideálnímu prostoru pro přípravu sebevraždy. Děj románu se odehrává v éře společenské transformace, v momentě, kdy se pádem starého režimu ve společnosti uvolňuje obrovská energie. Lidé ji však nehodlají využít k obnově svobody a duchovních hodnot, ny´brž k zuřivému pěstování konzumu. Této motivaci podléhá i spiritualita — stává se předmětem kšeftování a podvodů, je přetvořena ve falešny´ idol zoufalců toužících dát svému životu smysl. Společnost ovládají úspěšní predátoři, kdežto „ztracené existence“, neschopné aklimatizovat se na nové poměry, smutně živoří. Hrdinové románu patří k těm druhy´m. Razí si cestu mezi mafiány, prostitutkami, feťáky a šarlatány a jejich osudy se přitom nebezpečně stahují kolem jednoho ukradeného středověkého rukopisu. Rozbíhá se mysticky´ příběh o knize s nerozluštitelny´m obsahem. Originální zpráva o střední Evropě, Slovensku a jeho metropoli může začít.