Atlantis

Shakespearova hra Julius Caesar patří k jeho nejznámějším politickým tragédiím. Shakespeare v ní podává strhující příběh nejznámější politické vraždy v dějinách. Jeho divadlo politiky je zároveň až znepokojivě aktuální, neboť jedinečným způsobem předvádí mocenskou manipulaci a klade otázky, které přes vzdálenost času neztratily nic na své naléhavosti. Může být vražda politickým nástrojem státní obrody? Jaká je role násilí v politice? Co je to občanská odpovědnost? Co je to lidská odpovědnost?

„Celá tato kniha je román ve formě variací. Jednotlivé oddíly následují po sobě jako jednotlivé úseky cesty, která vede dovnitř tématu, dovnitř myšlenky, dovnitř jedné jediné situace, jejíž pochopení se mi ztrácí v nedohlednu. Je to román o Tamině, a ve chvíli, kdy Tamina odchází ze scény, je to román pro Taminu. Ona je hlavní postavou i hlavním posluchačem a všechny ostatní příběhy jsou variací jejího příběhu a sbíhají se v jejím životě jako v zrcadle. Je to román o smíchu a o zapomnění, o zapomnění a o Praze, o Praze a o andělích. Ostatně není to vůbec náhoda, že mladík, jenž sedí u volantu, má andělské jméno Rafael.“ Milan Kundera napsal Knihu smíchu a zapomnění česky; poprvé vyšla francouzsky pod názvem Le livre du rire et de l'oubli v Éditions Gallimard roku 1979. Česky vyšla poprvé v nakladatelství Sixty-Eight Publishers, Corp. v Torontu roku 1981.

Román Žert postihuje úděl intelektuála v totalitní společnosti. Ironický lístek adresovaný krásné, ale hloupé dívce a zachycený pozornými funkcionáři uvede do pohybu lavinu, která vrhá lidské osudy do nicoty. Svým existenciálním vyzněním však tento zoufalý románový výkřik přesahuje politické souvislosti.

Románový příběh o Bertoltu Brechtovi, který se v roce 1948 vrátil z exilu, a mladé krásné herečce Marii Eichové, agentce Stasi, začíná v roce 1948 v poválečném Východním Berlíně... Francouzský prozaik, dramatik a literární kritik Jacques-Pierre Amette (nar. 1943) byl za tuto knihu v roce 2003 vyznamenán prestižní cenou Prix Goncourt. Německý dramatik Bertolt Brecht (1898—1956) po letech v exilu přijel v roce 1948 do Východního Berlína. Rozhodl se rozbít svůj umělecký stan v Německé demokratické republice. Ostře protikapitalisticky angažované divadlo, jaké vyznával, mělo v tamním režimu naději stát se oficiální státní scénou štědře podporovanou i v poválečné bídě. Naděje se splnila. Brecht vytvořil z vlastních her inscenace, které mu založily věhlas trvající dodnes. Státní podpora umožňovala vést život loajálního prominenta, pěstovat mimomanželské vztahy, které jeho žena Helena Weigelová tolerovala, a budovat kolem sebe exteritoriální atmosféru. Narážel však na stále větší obtíže. Jeho předváleční druzi jej dali hlídat všudypřítomnou Stasi a s jeho poetikou se nesmířili. Byl nejen státně vydržován, ale zároveň trpěn jako nevypočitatelný cizorodý živel. Brecht cítil, že jeho srdce dosluhuje. Tak prožíval uměleckou sklizeň a zároveň obklíčení ideologickými dogmatiky a fízly. Román Brechtova milenka vychází ze znalosti reálií, postavu Brechtovy milenky a spolupracovnice Stasi Marie Eichové si však Amette dovedně vymyslil. Křehce ironické tóny tím zdařile kontrapunktoval smutkem nad posledními lety chytrého a úspěšného umělce.