Druhé město

Nová próza Sylvy Fischerové Bizom aneb Služba a mise se odehrává v naší současnosti. Nezvykle komponované vyprávění má mnoho rovin, vrstev a záhybů, přičemž krouží kolem základních otázek vztahu mezi jedincem a společností: Co je lidský osud, proč se rodíme, do čeho se rodíme, co jsou dějiny? V čem spočívá svoboda? Co dělat dál? Ústředním principem našich životů přitom je a zůstává hra. Přítomnost hry stále znovu potvrzuje, a to v nejvyšším smyslu, nadlogický charakter naší situace v kosmu. Hrajeme si a víme, že si hrajeme, tedy jsme něčím víc než jen rozumnými bytostmi, protože hra je nerozumná.

Po bestselerech Hrdý Budžes (jenž se proslavil také jako činohra s vynikající Barborou Hrzánovou v hlavní roli) a Oněgin byl Rusák (v divadelní režii Jana Borny) přichází závěrečná část autorčiny volné trilogie Darda. Čas železnou oponou trhnul, takže žákyni a v téže h(n)usákovské realitě dospívající gymnazistku Helenu potkáváme nyní jako vdanou ženu, matku dvou dětí. Ačkoli se dobové kulisy proměnily, na lepší svět to kupodivu zase nevypadá. Namísto krize normalizace je tu krize středního věku. A když už krize, tak pořádná. Přichází totiž jedna darda za druhou. Tento tragikomický příběh se tentokrát odehrává v našem čase. Ani Dardě neschází zdánlivá lehkost vyprávění a autorčin slovní i situační humor. Nicméně v tomto případě víc než kdy jindy platí, že při tom smíchu v ranách štípe sůl.

V pořadí desátá sbírka básní Tomáše Přidala Čalouník je o událostech, které nelze definovat podle zavedených pravidel dorozumívání, protože se přeskupují samy uvnitř sebe. Najdete zde opici mizící v zrcadle, jahodu, která je popravena gilotinou, nebo vánoční stromek kouřící marihuanu. „Jestli tyto řádky čteš, pod postelí jsem,“ píše autor a vyrušuje čtenáře z jeho konformity. Na minimalistickém prostoru rozkmitává slova do jejich odvrácených záhybů a zaplétá do mystifikačního klubka významů. Z lívanců vychází zlo, sluchátko se mění v kůru, poleno letí na fraktálové vlně až do jeskyně Rudka, kde sochař Stanislav Rolínek (původním povoláním čalouník) jemně odsekával pískovec stejně jako vrstvy podvědomí. Básně doprovázejí autorovy osobité ilustrace.

Když vyšla novela Daleko od stromu poprvé v exilovém nakladatelství Index v roce 1986, získala za ni Zuzana Brabcová historicky první Cenu Jiřího Ortena. Když vyšla poprvé oficiálně v Česku v roce 1991, odsunul ji tehdejší zájem o velká jména zakázaných autorů poněkud stranou. Teprve její další pozoruhodné knihy vedly čtenáře zpět k prvotině. Z dnešního pohledu se ukazuje, že tato próza zrála jako dobré víno a že v produkci 90. let vyčnívá možná stejně výrazně jako Sestra Jáchyma Topola. Pod básnivým povrchem se tu skrývá zcela moderní buildungsroman – román o dospívání, zrání a vstupu do světa dospělých, v němž už máme svůj úděl nést sami. Tímto světem je ovšem normalizace sedmdesátých let a vypravěčka románu není tím, kdo by představám této éry odpovídal. Čteme příběh o hledání cesty touto dobou, který je protipólem soudobých nostalgických obrazů – vypravěččina cesta do časů dětství a mládí je vynucenou zastávkou u brány, kde se otevírá nitro temnoty. Daleko od stromu je zpovědí o hledání sebe sama v labyrintu, který si nevybrala. Zpovědí nesmírně imaginativní, v níž jazyk není pouhým komunikačním nástrojem – hraje i podtóny, kterým jsme u dnešních rychle psaných vyprávění už odvykli. Je to próza jakoby starosvětsky ručně psaná – jakmile se čtenář začte, ponoří se do hlubin, v nichž vypravěčský proud nese vše, co přišlo do cesty. A tento zdánlivě chaotický tok postupně krystalizuje do sevřeného obrazu, který bere dech.

Mladá aristokratka Marie Kostková z Kostky opět řeší nezáviděníhodné problémy. „Nejchudší zámek v Čechách“ zůstává věrný svému označení, a tak tu hraběcí rodinka ani personál rozhodně nemají ustláno na růžích. Místo davů návštěvníků se na zámku kupí neproplacené faktury za vodu a hrozí, že záhy bude největší atrakcí každodenní koupel obyvatel zámku v kašně s dešťovkou. Chce to nějaký nápad… Skvělým řešením se zdá být projekt, v němž se mladá aristokratka Marie III. před zraky návštěvníků chystá, po vzoru svých předchůdkyň, předčasně zemřít. Smrt přitáhne senzacechtivé turisty, bulvární tisk jim udělá reklamu… a budou mít vyhráno. Jenomže všechno je opět jinak — projekt s aristokratkou v rakvi je mrtvý. A zabil ho kníže Schwarzenberg. Nikdy ale není tak zle, aby nemohlo být hůř. O tom nás s nevyčerpatelnou dávkou humoru přesvědčuje pokračování úspěšných knih Poslední aristokratka a Aristokratka ve varu.

Tato kniha obsahuje více než čtyři stovky dosud nepublikovaných Blatného básní z let 1982-1990. Je to ohromující množství, ale pořád jen zlomek toho, co zůstalo v Blatného básnické pozůstalosti uložené nyní v pražském Památníku národního písemnictví. Kniha je rozdělena volně do osmnácti oddílů – a většina z nich by mohla sloužit jako samostatné básnické sbírky. Tato kumulativní podoba ale nejlépe vystihuje způsob, jakým Ivan Blatný pracoval. Ani on totiž nevytvářel jednotlivé básnické sbírky, nýbrž denně usedal, aby do školních sešitů psal svou nekonečnou báseň. Jde pražské dítě domů z bia… je při své obsáhlosti výbor reprezentativní a představuje Blatného tak, jak jej neznáme z předchozích sbírek Stará bydliště a Pomocná škola Bixley. Je to fascinující kniha, která potvrzuje nebo ještě spíše upevňuje Blatného pozici na českém básnickém Parnasu. Básně doprovází konvolut dosud nepublikovaných koláží Blatného přítele Jiřího Koláře.