Verbum

Knížka vypráví skutečný příběh malé holčičky Markétky, která trpí nemocí Epidermolysis bullosa dystrophic (EBD), česky zvanou nemoc motýlích křídel. Jedná se o velmi závažné a v dnešní době neléčitelné onemocnění, při kterém má člověk natolik jemnou a citlivou kůži, že stačí sebemenší neopatrný dotek a na kůži se okamžitě vytvářejí bolestivé puchýře, nebo se dokonce celá kůže strhne. Život s takovou nemocí přináší mnohá omezení a vyžaduje velkou opatrnost a spoustu času na každodenní ošetřování všech poranění. Příběh Makulky přesto ukazuje, že i takovou nepřízeň osudu lze snášet statečně a prožívat při tom krásný a láskyplný život.

Kniha hledá odpověď na otázku, jakým způsobem funguje hudba v reklamě. Zabývá psychologickým působením hudby a tím, jak hudba souvisí se společenským postavením člověka, a snaží se ukázat, jakým způsobem je možné toho využít v reklamě. Podrobně se zabývá televizní reklamou, která je s hudbou ze všech oblastí marketingové komunikace svázána asi nejvíce. Všímá si procesu, jakým se vůbec hudba do reklam dostává a do detailů ukazuje, jak vlastně hudba v dnešních reklamách vypadá. Knihu ocení všichni, kteří mají co do činění s reklamní tvorbou, a také lidé, kteří by se chtěli dozvědět více o tom, jak se s nimi reklamní mágové pokoušejí pomocí hudby manipulovat.

Tradiční cirkus žije. Co o něm ale ví současný člověk v době informačních technologií? To co si vygoogluje, to co ho v prvních pár vteřinách zaujme v televizním spotu na či na YouTube. V dnešní době zaujmou ti viditelní, jiní, barevní. Principál s hipísáckou vizáží, ten s tygrem na vodítku, v blízkosti lídra politického hnutí.... Jaký je ale dnešní tradiční cirkus? Ten pod šapitó, v kruhové manéži, ten, kde jsou zvířata, artisté, klauni nebo komici, kde hraje hlasitá hudba, kde se prodává cukrová vata a místo frkaček světelné meče pro malé kluky. Může o něm podat svědectví muž, který se vymyká z představ o tradičním cirkusákovi? Neuvidíte ho v červené atile - tom archaickém oděvu uherských hulánů z předminulého století - který byl po léta spojován s cirkusy, ani v černém fráčku s cylindrem. Neuslyšíte ho, jak s chrchlajícím a vazbícím mikrofonem uvádí program ve vlastním podniku, natož aby nahrával na „vtipné“ odpovědi prostořekému klaunovi. Ale když ukážete jeho snímek každému druhému u nás v Čechách, řekne : „To je ten komediant…od cirkusu. Principál.“ Jaromíru Joo je letos šedesát. Pokusme se hledat v jeho příběhu odpovědi na to, jaký je dnes cirkus a proč je takový, pokusme se poznat pozoruhodného muže. Pro někoho možná povrchního samožera, který nedělá to, co by okolí od ředitele podniku o 40 zaměstnancích s početnou širokou rodinou očekávalo. Snažme se poznat člověka, který miluje svou práci, dává ji všechno, snaží se, aby cirkus, jako žánr zábavného umění u nás přežil a vydělal na sebe a samozřejmě na ty, kteří ho dělají.