Co s Carlem Schmittem? – J.-F. Kervégan

17.14 

Od smrti Carla Schmitta v roce 1985 se rozeběhla vlna zájmu o jeho dílo: jeho texty vycházejí v nových edicích i překladech, vrší se komentáře a interpretace. Schmitt je – řečeno slovy, která ještě nedávno působila jako provokace – nejmladším klasikem politického myšlení. V důsledku toho ale též nabývá na naléhavosti problém jeho prominentního nacistického angažmá. Kervéganova kniha z roku 2011 Schmittovu osobní zkompromitovanost na rozdíl od mnoha jiných interpretů nepopírá ani neomlouvá, bere ji jako nezvratný fakt. Lze dnes i přesto produktivně využívat Schmittových úvah a argumentů? Řečeno slovy názvu původního francouzského vydání Kervéganovy knihy: co si vlastně počít s Carlem Schmittem? Nebo jinak: jak vyjít od Carla Schmitta, jak z něj učinit myšlenkové východisko, od jehož omezení jsme zároveň schopni se odpoutat? Kervéganova odpověď se dělí na kapitoly o theologii (tedy otázku, zda je Schmitt „politickým theologem“, nebo naopak právním teoretikem), normativitě (předmět Schmittovy polemiky s H. Kelsenem), legitimitě (ohnisko Schmittova sporu s liberalismem a parlamentarismem), političnu a jednotě světa.

Stát a náboženství v Hegelově filosofii – Olga Navrátilová

13.48 

Z čeho žije moderní sekulární stát a kde je možno hledat zdroj jeho legitimity? Nakolik lze říci, že náboženství patří ke kulturnímu podloží, z nějž tento stát, navzdory svému sekulárnímu charakteru, vyrůstá? Co vede jednotlivce k podřízení se státní moci? V jakém vztahu jsou požadavek poslušnosti vůči státním zákonům a náboženské přesvědčení jednotlivého občana? Studie Stát a náboženství v Hegelově filosofii má za cíl představit, jaké odpovědi na tyto otázky lze hledat ve filosofii G. W. F. Hegela. Politická filosofie tohoto německého myslitele se v českém prostředí stále ještě netěší příliš dobré pověsti, v neposlední řadě také pod vlivem známé kritiky „nepřátel otevřené společnosti“ Karla Poppera. Hegel je v obecném povědomí chápán jako představitel etatismu a jako jeden z ideových původců totalitního státu. Při bližším pohledu se však ukazuje, že to byl právě Hegel, jenž byl jako málokterý jiný novodobý politický filosof schopen postihnout povahu moderního státu a odhalit různé podoby napětí, které v sobě tento stát skrývá (mezi důrazem na individualitu a nadindividuální povahou mravů, norem a institucí, mezi pozitivitou a racionalitou zákonů a dalších aktů státní moci, mezi ekonomickou a politickou rovinou života společnosti atp.). Toto napětí se stává patrným i ve vztahu státu a náboženství. Na jedné straně je Hegel důsledným zastáncem sekulárního státu, jenž je podle něj jedině přiměřen sebepojetí moderního člověka a s ním spojenému požadavku svobody svědomí. Legitimita státu a jím sankcionovaných norem není odvozena od náboženské autority, nýbrž má svůj základ v racionalitě a ve vědomí svobody. Na druhé straně však Hegel odmítá bezvýhradnou náboženskou neutralitu státu jako iluzorní. Tvrdí, že moderní sekulární stát je spjat s kulturou, z níž vyrostl a jež byla formována křesťanstvím. Právě vůči němu se moderní stát vymezuje a zároveň z něj čerpá. Komplexnost Hegelova pojednání této problematiky vynikne i ve srovnání s tím, jak ji pojímají jiní novověcí političtí filosofové, z nichž dvěma, Thomasu Hobbesovi a Johnu Lockovi, je věnována první část předložené studie. Studie zkoumá otázku vztahu státu a náboženství v Hegelově filosofii z perspektivy otázky po svobodě. Svoboda, jež je pro Hegela tím, co činí člověka člověkem, je společným základem státu i náboženství. Stát nemá svůj původ pouze v potřebě ochrany vlastnictví a života, ale je projevem svobodné a duchovní povahy člověka. Díky ní se člověk vymaňuje ze své spoutanosti přírodou a své lidství uskutečňuje životem ve společnosti založené na obecnosti rozumu. Stejně tak náboženství, vposled završené filosofií, osvobozuje člověka od determinace daností a konečností a pozvedá jej k tomu, co je nekonečné. Prostřednictvím náboženství si člověk uvědomuje svoji svobodu. Vědomí svobody, jež je artikulováno v náboženství, a realizace svobody ve svobodném státě patří nutně k sobě. Charakteristikou moderního sekulárního státu je, že tato vzájemná komplementarita státu a náboženství v sobě zahrnuje také jejich institucionální odlišení. Studie ukazuje nejen to, v čem podle Hegela spočívá vzájemná podmíněnost státu a náboženství, ale i to, jaká úskalí v sobě jejich vztah skrývá.

Jak (ne)být sám (se) sebou – Jan Kosek

15.64 

Kniha vypráví příběh utváření, vzestupů a pádů moderního západního člověka, který se svými představami o světě a svém místě v něm výrazně odlišuje od lidí antiky a středověku. Hluboké změny, započaté italskou renesancí, německou reformací a ranou modernitou 17. století, se promítají do lidské psychiky a přes osvícenství až po dnešek vedou k požadavkům větší svobody a autenticity. Lidé objevují kouzlo individualismu, chtějí v životě uspět a být sami sebou. Stupňující se důraz na rozum podněcuje rozvoj vědění, prudce se rozvíjí ekonomika, prosazuje se filozofický subjektivismus a před člověkem se otevírají netušené možnosti.

Svedectvo času II. – Vlado Gregor

8.08 

Druhý zväzok hĺbavých filozofických zamyslení Vláda Gregora vychádza spoločne s doteraz nepublikovanými veršami z pozostalosti jeho otca. Vlado Gregor (1958), vnímavý pozorovateľ a neúnavný glosátor spoločenského diania, v druhom zväzku svojich úvah a esejí dáva odpočet svojej tvorby za posledných päť rokov. I keď sú jeho texty inšpirované časnými otázkami, predsa majú rozmer nadčasovosti ? autor totiž svoju životnú filozofiu necháva silne preniknúť zdravými postojmi a hodnotami, čo stavia jeho „svedectvo času“ do dnes nie úplne bežných intelektuálnych polôh tradičného ukotvenia. Vladimír Gregor (1927 – 2013) pracoval ako jazykovedec v Jazykovednom ústave Ľudovíta Štúra SAV a neskôr v Slavistickom ústave Jána Stanislava SAV, pričom patril medzi prvých, zakladateľských pracovníkov tohto ústavu a venoval mu všetky svoje tvorivé sily a schopnosti. Významne sa pričinil o faksimilné vydanie rukopisu Kamaldulskej Biblie. Svojimi intímnymi básňami reagoval na osobné skúsenosti, rodinné udalosti i dianie okolo seba.

Marxizmus, morálka a sociálna spravodlivosť – Rodney G. Peffer

13.78 

Rodney G. Peffer (významný americký politický filozof, pôsobiaci na Univerzite San Diego v Kalifornii a vystupujúci z pozície liberálneho marxistu) svoju teóriu spravodlivosti sformuloval v roku 1990, keď vyšlo jeho najslávnejšie dielo Marxizmus, morálka a sociálna spravodlivosť. Toto dielo bolo medzitým preložené do viacerých svetových jazykov a po štvrťstoročí sa jeho preklad dostáva aj do rúk slovenských čitateľov. R. G. Peffer je jedným z najcitovanejších predstaviteľov tzv. analytického marxizmu a jeho práca o tomto filozofickom prúde ponúka aj veľmi prehľadný výklad. Marxova teória je dodnes prameňom inšpirácií filozofov a politologických autorov, ktorí starú tému skúmajú z nových pohľadov. R. G. Peffer si všíma v Marxovom diele aspekt morálky a sociálnej spravodlivosti. Mapuje Marxov filozofický a názorový vývin a posuny v jeho postojoch, keď prechádza z pozície radikálneho liberalizmu, cez revolučný humanizmus, až k historickému materializmu, ktorý významne inšpiroval teórie marxizmu. Pokúša sa o určitú kombináciu morálnej filozofie sociálneho liberalizmu (John Rawls) a moderného marxizmu. Morálku pritom kladie do roviny vedeckého statusu marxizmu a nezabúda ju skúmať z aspektu histórie. Rozoberá aj morálny relativizmus v konfrontácii s morálnou objektivitou. V poslednej kapitole diela sa venuje marxizmu vo vzťahu k sociálnej spravodlivosti, pričom začína kritikou justície a práva a končí medzinárodnými štandardmi sociálneho systému a triednym záujmom. Kniha je určená študentom a pedagógom filozofických smerov, sociológie a laickej verejnosti so záujmom o filozofické vedy.

Človek a jeho naplnenie podľa védánty – René Guénon

13.78 

V knihe Človek a jeho naplnenie podľa védánty, ktorá je prvým rozsiahlym metafyzickým dielom Reného Guénona (* 1886 –† 1951), autor do hĺbky analyzuje všetky základné pojmy védánty, ktorá je podľa indickej tradície zavŕšením a najvyšším stupňom Véd. Guénon sa po celý život venoval hlbokému štúdiu najvýznamnejších východných učení (védánta, taoizmus, súfizmus), preto mu jeho erudícia umožnila nachádzať prínosné paralely medzi nimi, poukazovať na ich vzájomné vplyvy, ako aj na obzor, ktorý otvárajú a ktorý sa podstatne líši od obzoru filozofie v západnom ponímaní. Guénon sám o sebe hovorí ako o „sprostredkovateľovi“ náuk, ktoré majú nadindividuálny charakter. V súlade s tým ponúka verný a detailný pohľad na védántu, ktorý je v prevažnej miere inšpirovaný šivaistickou interpretáciou významného svätca Šankaráčárju. Podľa viacerých ide o najpresnejšie uchopenie védánty z pera západného autora. Kniha je doplnená prácou Východná metafyzika, prednesenou na parížskej Sorbonne v roku 1925, ktorá predstavuje stručné zhrnutie autorových postojov k ponukám Východu a Západu.

Po cestách kritického myšlení – Jitka Paitlová

8.93 

Osm příspěvků zařazených do knihy Po cestách kritického myšlení je provázáno vztahem k dílu Otakara A. Fundy. Nabízí rozbor vývoje Fundova myšlení a zasazuje je do kontextu obecných kulturně-filosofických problémů současnosti. Nejprve Funda sám popisuje svoji cestu od protestantské teologie přes kritickou religionistiku ke kritickému racionalismu. Na toto ohlédnutí pak navazují příspěvky věnované Fundovu religionistickému působení (N. Pelcová), místu jeho kvalitativního pozitivismu v kontextu pozitivismu T. G. Masaryka a Františka Krejčího (H. Pavlincová), srovnání Fundovy kritické racionality s jejím vzorem u Hanse Alberta (J. Paitlová), širšímu rámci současné krize vzdělanosti (P. Čornej), globální krizi ekologické (J. Šmajs) a konečně filosofickému řešení problému reality vnějšího světa a problému pravdy (J. Špůr). Autorem doslovu je M. Hauser.

Bukás előtti létünk emlékképe – Szabó József László

9.50 

„Gyakorlatilag már készen voltam a jelen könyvem kéziratával, amikor egy természettudós és egy világi teológus kezébe adtam. Mindketten, ahogy belelapoztak, azt kérdezték, kinek és mi célból írtam a könyvet. Talán nektek is, meg minden Jézus iránt nyitott embernek, mondtam, de azoknak a keresztényeknek is, akiknél ?beállt? a kereszténység, mint a régi motorok csapágya. Fogja a tengelyt, és nem halad a jármű. Jöhetnek-mehetnek papok, zsinatok, pápák, ő ugyanaz marad: beállt tengelyű keresztény. Unokái, gyermekei már nem vele akarnak utazni. Írtam azoknak, akik bőrükön érzik az erkölcstelenül megszerzett és fenntartott nyugati jóléti civilizáció kártételeit, írtam azoknak is, akik elveszítették az Egyházzal való élő és éltető kapcsolatot. Holott az Egyház a tiszta vizű folyó az egyre jobban kiszáradó iszapban túlélni akaró nemes halak számára. Aztán írtam azoknak, akik a céltalanná vált és nem tisztelt nemiség útvesztőiben bolyonganak. Ám mindenekelőtt írtam azoknak az egykorvolt keresztények leszármazottainak, akik átvették a világ diktálta tudatlanságot, tiszteletlenséget, érdektelenséget Jézussal kapcsolatosan. Végül írtam azoknak is, akik esetleg lelkiismeret-furdalást éreznek, amiért nem vesznek jobban részt a világ szenvedésében. Nyugalomban, jólétben, egészségben, a hit örömében szép családi életet élnek. Nekik Prohászka Ottokárt idézem. Nem kell mindenkinek végigmenni a világ mocskán. Sokan mentesülnek a szennyáradat közepette is a szennytől. Ők egy kicsit már tanúskodnak az eljövendő épségről, és arról, hogy az elveszett paradicsom igen közel van.“ (A Szerző)