Třetí, závěrečný svazek souborného vydání obsahuje básně z let 1931–1973, které autor nezahrnul do svých sbírek, překlady a prózy.
Básně, překlady, prózy (1931–1973) – Frič Josef
14.42 €
Třetí, závěrečný svazek souborného vydání obsahuje básně z let 1931–1973, které autor nezahrnul do svých sbírek, překlady a prózy.
5
ľudí sa zaujímajú o túto knihu
Katalógové číslo:
knihypre-1287576
Kategórie: Filmy, knihy, hry, Heureka.sk, Knihy, Knihypre
Značka: Triáda
Súvisiace produkty
Řeč komunistické moci – Petr Fidelius
18.18 €
„Leccos nasvědčuje tomu, že se znovu probouzí zájem o fenomén komunistické řeči, což patrně souvisí s nástupem nové generace, která už se starým režimem nemá přímou zkušenost. Na druhé straně je z mnoha rozličných hledisek patrné, že se česká společnost stále ještě s obdobím komunistického panství, zvláště s jeho podobou „normalizační“, náležitě nevyrovnala (vyrovnání zde chápu jako integraci do naší společné, národní zkušenosti). Svědčí o tom mimo jiné i vleklé spory kolem otázky, kterak minulý režim nazývat: Byla to jistá odrůda totalitního systému, nebo jen obyčejná diktatura, jedna z mnoha, jež Evropa ve dvacátém století poznala?“ (Z předmluvy Petra Fidelia k novému vydání.) Autorizované knižní vydání tří studií věnovaných sémantickému rozboru jazyka komunistické propagandy sedmdesátých a osmdesátých let, zvláště úvodníků Rudého práva a projevů tzv. stranických činitelů: Lid, demokracie, socialismus (1978), Pohádka o Stalinovi (1980) a Zrcadlo komunistické řeči (1989). První dvě studie byly původně publikovány v samostatných samizdatových edicích, později byly pojaty do neautorizovaného exilového vydání autorových prací v souboru Jazyk a moc (Mnichov, Arkýř 1983), který vyšel také ve francouzské verzi (v překladu Eriky Abramsové a s předmluvou André Glucksmanna), roku 1986 pod názvem L'esprit post-totalitaire (Paříž, Bernard Grasset). Toto nové vydání je rozšířeno o textovou přílohu, kde čtenář najde v plném znění některé klíčové prameny, z nichž bylo v knize citováno. Pro snazší orientaci v textu jednotlivých studií pořídil autor ještě výběrový tematický rejstřík, zahrnující zejména hlavní rekurentní pojmy z jazyka komunistické řeči, jakož i z analytického metajazyka vlastních výkladů.
Čekání v zástupu – Anna Blažíčková
8.88 €
Povídky a novely v souboru pojmenovaném podle nejdelší a nejzávažnější z nich Čekání v zástupu vznikaly ve druhé polovině šedesátých let 20. století a počátkem let sedmdesátých. Připravovány ke knižní publikaci byly v roce 1969, 1977 a 1996, ve všech třech případech však z vydání nakonec z různých důvodů sešlo.
Jsou naplněny atmosférou, která mnohdy vyjadřuje tlak doby, v níž se člověk cítil vystaven dohledu a kontrole státu. Jejich hodnota však netkví v dokumentárnosti, povídky jsou výsostně uměním, surreálná poloha jen umocňuje prožitek tehdejší doby. Život se k nám v povídkách obrací z různých stran, spletitý a hořký, nikde ovšem není jen „marným“ čekáním na smrt. Díky těmto textům spatřujeme jeho jednoznačné kvality, a ač nás kniha provádí strastiplnými, podivnými, tajuplnými cestami, po přečtení v nás zůstává radost z pravdivě zachycené skutečnosti.
Andrej Giňa – CD
10.39 €
Autor se kromě tradičního žánru pohádky, který nahrávku uzavírá, představuje pěti humornými příběhy. Ty jsou zasazené do vesnického prostředí na východním Slovensku první poloviny minulého století i do nedávné městské současnosti západních Čech. Za někdy až huronským veselím se v Giňových vyprávěních ukrývá nečekaná vážnost.
Andrej GIŇA (* 1. ledna 1936 v Tolčemeši/Šarišských Sokolovcích), spisovatel a hudebník. Nejranější dětství prožil ve východoslovenské obce Tolčemeš, odkud byla jeho rodina spolu s celou zdejší malou komunitou Romů v roce 1942 na základě vládního nařízení vyhnána a poté donucena žít na louce za vesnicí v místě zvaném Pod Hineškou. V roce 1946 se Giňova rodina přestěhovala nejprve do Prahy a zakrátko do Rokycan, kde začal A. Giňa navštěvovat základní školu. Po vyučení tavičem pracoval v letech 1953–1955 v Železárnách Hrádek. Ve stejné době studoval večerní Pedagogickou školu v Plzni, studium však nedokončil, neboť byl odveden na vojnu. Po absolvování vojenské základní služby se stal vojákem z povolání. Zároveň studoval zdravotnickou školu v Hradci Králové a působil jako zdravotník pluku (1957–1961). Poté byl zaměstnán jako dělník ve slévárně a posléze jako řidič. V letech 1969–1973 se aktivně podílel na práci tehdy nakrátko povoleného Svazu Cikánů-Romů, stal se předsedou okresního výboru SCR, členem předsednictva krajského výboru SCR a působil jako stavbyvedoucí v plzeňském výrobním družstvu Névodrom, které vytvářelo pracovní příležitosti pro Romy a současně dotovalo pokladnu SCR. Poté pracoval opět jako řidič, v podniku Potraviny Plzeň, a řidič a topič v rokycanském Buzuluku (Škoda Plzeň). Po roce 1989 se stal předsedou celorepublikového Kulturního svazu občanů romské národnosti, který navazoval především na kulturní aktivity SCR. V devadesátých letech hojně publikoval na stránkách nově vzniklých romských periodik. V době nových možností začal podnikat (prodával suroviny na výrobu romských kuchařských specialit). – Celoživotně se A. Giňa věnuje také hudbě. Od padesátých let hrál v rokycanské cimbálové kapele na kytaru a na basu, v sedmdesátých letech se stal jejím kapelníkem. V roce 1984 založil rompopovou kapelu Rytmus 84, s níž hrál více než dvacet let. – Knižně vydal (v paralelním romsko-českém znění): Bijav / Svatba (tři povídky, 1991), Paťiv. Ještě víme, co je úcta (výbor z povídek, pohádek a publicistiky, 2013).
Giacomo Joyce – James Joyce
8.75 €
První vydání překladu spisovatelky a básnířky Věry Linhartové, který vznikl na přelomu let 1970/71. „K setkání s textem Giacomo Joyce pro mne došlo v pravou chvíli: na rozhraní dvou jazyků, na rozhraní dvou světů. [...] Jakkoli se to může zdát paradoxní, pro mne je zcela jisté, že práce na překladu Giacomo Joyce, který je pro mne na dlouhou dobu mou poslední prací v českém jazyce, mi současně umožňuje přechod k prvnímu francouzskému pokusu, kterým je text nazvaný Twor (GLM, 1974). Francouzština je mi od té chvíle, až na nepatrné výjimky a až do zcela posledních let, jediným a výlučným pracovním jazykem,“píše V. Linhartová v doslovu ke knize. Text Jamese Joyce (1882–1941) vyšel poprvé v roce 1968 ve frankfurtském nakladatelství Suhrkamp. Podle autorova rukopisu jej připravil k vydání Richard Ellmann. Ellmannovo vydání je posmrtnou publikací autorem samým nezveřejněného díla. Rukopis přepsaný do podoby školního sešitu nemá název ani nenese jméno autora. Nadpis Giacomo Joyce na přebalu je připsán cizí rukou. Podle Ellmanna vznikl úplný záznam, nejspíš s použitím starších poznámek, asi v létě 1914 v Terstu, kde Joyce pobýval v letech 1904–1915 a živil se hodinami angličtiny v jazykové škole i v zámožných terstských rodinách. Jak autorka překladu a doslovu dále uvádí, báseň „Giacomo Joyce je příběhem učitelova vztahu k mladé židovské žačce, příběh ne nepodobný Kierkegaardovu Deníku svůdce“.
Beletrie pro děti – Josef Čapek
16.57 €
Třetí svazek Spisů Josefa Čapka obsahuje pohádku O tlustém pradědečkovi a loupežnících (zahrnutou do knihy Karla Čapka Devatero pohádek, 1932), dále zdramatizovanou, samostatně knižně vydanou verzi Dobře to dopadlo aneb Tlustý pradědeček, lupiči a detektivové z roku 1932, knihu Povídání o pejskovi a kočičce. Jak spolu hospodařili a ještě o všelijakých jiných věcech (1. vyd. 1929, 4. vyd. 1937; svazek zahrnuje rovněž – poprvé knižně – hry pro loutky Jak pejsek s kočičkou slavili 28. říjen a Jak děti dělaly s pejskem a kočičkou Mikuláše, jež vznikly ze dvou povídání a vyšly v roce 1932 v časopisu Loutkář) a v původním znění cyklus vyprávění Povídejme si, děti, který Čapek napsal a nakreslil pro Dětský koutek Lidových novin v letech 1929–1933 (v roce 1954 jej pak vydal Miroslav Halík).
Na písku – Jiří Tomášek
6.54 €
Velká přátelství – Raissa Maritainová
16.86 €
R. Maritainová (1883–1960), rozená Umancovová, se narodila v ruském Rostovu na Donu v židovské rodině. Rodiče po deseti letech emigrovali s dcerami do Paříže, kde se Raissa v době studií na Sorbonně v roce 1901 potkala se se svým budoucím manželem Jacquesem Maritainem. Duchovní a myšlenkový vývoj dvojice probíhal v těsném sepětí, společně opírali své filosofické uvažování o středověkou filosofii a myšlení H. Bergsona, u něhož studovali. Společně rovněž konvertovali ke katolictví pod vlivem L. Bloy. Ve svém domě v Meudonu kolem sebe shromáždili okruh duchovně blízkých přátel z kulturních, filosofických a církevních kruhů. V roce 1940 emigrovali do Kanady a posléze žili v New Yorku (v roce 1944 Charles de Gaulle jmenoval J. Maritaina velvyslancem ve Vatikánu, v Římě Maritainovi strávili roky 1945–1948).
Tímto obdobím svého života se zabývá Raissa Maritainová v přítomné knize (původně dva díly: New York 1941, 1944; poprvé ve Francii v jednom svazku: 1948), považované za její nejvýznamnější dílo. Vzpomíná v něm na své dětství v Mariupolu, emigraci do Francie, studia, na své odborné působení, konverzi ke katolictví, na přátele, kteří ji v životě provázeli, a na společný život s manželem Jacquesem Maritainem (1882–1973). Kniha přináší zajímavá svědectví o postavách jako Charles Péguy, Georges Rouault nebo Ernest Psichari, na duchovní a kulturně-společenskou situaci Francie mezi dvěma světovými válkami. Autorka vysvětluje též své pojetí některých filosofů, zvláště H. Bergsona a Tomáše Akvinského. Zvláště se pak věnuje postavě L. Bloy, kterého oba manželé považovali za svého duchovního učitele (srov. též výbor ze spisů Léona Bloy Stránky z díla pořízený J. a R. Maritainovými).
Česká cikánská rapsodie – Josef Serinek, Jan Tesař
58.00 €
Vzpomínky Josefa Serinka, proslulého „Černého partyzána“, zaznamenal Jan Tesař v letech 1963–1964. K rukopisu se po čtyřiceti letech vrátil, připravil jej k vydání a vystavil kritickému zkoumání. Rozsáhlá komentovaná edice je dovršením práce Jana Tesaře věnované dějinám českého partyzánského hnutí za 2. světové války. Autor se v ní snaží inspirovat diskusi o možnostech dokumentovat aktivity, které se odehrály v konspiraci, a také šíře o problému kolektivní paměti jako rozhodujícím činiteli vytvářejícím a udržujícím národ.
První svazek obsahuje vzpomínky Josefa Serinka (1900–1974), rozčleněné do 18 kapitol a doplněné epilogem Jana Tesaře a dokumentárními přílohami. V prvních dvou kapitolách se Serinek vrací k událostem 1. světové války. Uvádí, že jako šestnáctiletý byl odveden a vzápětí dezertoval – zde jeho první zkušenost se životem v lesní ilegalitě, ale také zcizující zkušenost ve vztahu k vládnoucí moci. Třetí a čtvrtá část zahrnuje období první republiky (Serinek žil na území Sudet) a vypovídá mimo jiné o tom, jak se formovalo Serinkovo sociální, ale i vlastenecké cítění. V další části líčí události roku 1942, kdy byl i se svou rodinou kvůli svému romskému původu deportován do tábora v Letech, z nějž zanedlouho poté uprchl. Několik desítek jeho příbuzných v příštích měsících zahynulo v Osvětimi. Následují kapitoly o Serinkově dramatickém pronásledování a zároveň snaze najít spojence v záměru bojovat aktivně proti nacistům, která trvala až do léta 1943, kdy se mu povedlo spojit s formující se odbojovou skupinou kolem prof. Josefa Grni a kpt. Karla Štainera-Veselého na Vysočině a postupně začíná vytvářet vlastní lesní oddíl, jak z českých partyzánů, tak z ruských uprchlíků.
Druhý svazek tvoří podrobné Tesařovy Komentáře ke vzpomínkám Josefa Serinka, které jsou výsledkem více než desetiletého podrobného studia.
Závěrečný, třetí svazek edice obsahuje kromě oddílu Map, tabulek a diagramů k partyzánskému odboji na Vysočině především shrnující několikadílnou studii nazvanou Serinkovské inspirace, v níž se zabývá mj. metodologickými východisky záznamu a studia pramenů, místem Josefa Serinka v dějinách čs. Odboje, či otázkami, proč se v českých zemích během 2. sv. války partyzánské hnutí neprosadilo výrazněji a proč bylo tak snadno ovládnuto Sověty. Edicí České cikánské rapsodie se Jan Tesař pokusil splatit „dluh nejen vůči Serinkovi“. Zároveň pro něho byla příležitostí, aby „vyjádřil svůj poslední názor o tragickém vyústění té etapy československých dějin, jíž je Druhý odboj“.
„Ce qui est juste fermente et devient force…“ „Co je spravedlivé, kvasí a st – Alexander Matoušek
14.00 €
V říjnu 2012 tomu bylo sto let, kdy se Ivan Matoušek narodil, a v září 2014 uplynulo sedmdesát let od okamžiku, kdy v kulometné palbě zemřel. Doba dostatečně dlouhá, aby utišila palčivost životního příběhu a učinila jej vzdálenou historií. To, že se tak dosud nestalo, má několik důvodů. Trvá především živý zájem o osobnost Ivana Matouška z řad jeho francouzských spolubojovníků. O trvalosti tohoto zájmu výmluvně svědčí pocta a společná vzpomínka veteránů u jeho hrobu uspořádaná 30. dubna 1997. Tato akce, organizovaná colonelem Philippem Grardem a Jeanem-Louisem Nougierem, provázená rovněž kontaktem a rozpomínáním korespondenčním, znovu připomněla, co nezemřelo, a oživila mnohé zapomenuté. Stala se posléze i jedním z podnětů, který vedl k Matouškovu druhému povýšení in memoriam v rámci české armády (k 28. 10. 1999).
Sborník s úplným podtitulem Válečná cesta Ivana Matouška, důstojníka československé a francouzské kavalerie, 1939–1944 přináší dokumenty a svědectví blíže osvětlující tři rozhodující události Matouškovy válečné cesty: jeho odchod do Francie, příjezd do Paříže v čele čety provázející generála de Gaulla a smrt v kulometné palbě u břehu řeky Meurthe v Lotrinsku. První událost byla rozpjata do několika měsíců, druhá do jednoho dne, třetí do několika okamžiků osudného odpoledne.
Kusý obraz o útěku z protektorátu, o cestě válečným Polskem, o pobytu v Rumunsku, o plavbě na Blízký východ a posléze do Francie poskytují krátké deníkové zápisy, které si Ivan Matoušek zaznamenával do drobného diáře, jejž nosil s sebou. Tyto kusé záznamy doplňuje celková zpráva, kterou o cestě bronovické skupiny do Francie vypracoval pro potřeby armádního velení velitel skupiny, štábní kapitán policie František Divoký.
Triumfální příjezd do osvobozované Paříže po boku generála de Gaulla přibližuje vzpomínkový text colonela Paula Willinga, jenž na některých místech čerpal ze vzpomínek Jeana-Louise Reussera. Podrobnosti těchto nezapomenutelných chvil nabízejí i vzpomínky dalších členů Matouškovy čety Alberta Altfelda, Pierra Labara a Jeana-Louise Nouguiera.
Přímé svědectví o smrti lieutenanta Matouška přináší text Jeana-Louise Reussera. Důležitým svědectvím je ovšem i dopis Pierra Labara, který při průzkumné a vzápětí záchranné akci čekal u vysílačky. Předkládané záznamy, vzpomínky a svědectví se vzájemně doplňují a korigují, takže nevyžadují mnoho komentářů. Pro čtenáře nezbytné vysvětlující doplňky dostatečně obstarávají poznámky pod čarou. Připomenuté měsíce, dny a okamžiky vsazuje do rámce Matouškova životopisu přehled životopisných dat, předsazený před zveřejněné dokumenty, a životopisný medailon z pera Ivana Procházky, umístěny na samý závěr publikace.
Lidové básně / Ozvěny – Wojciech Bonowicz
6.65 €
Auta a chleba
Promiň mi zítřejší večer. Budeme si hrát:
já zas budu mít ručičky. Ty budeš mít zase ruce.
Nikdo koho bys nepřepral. Nikdo koho bys nezkrotil
si netroufne do toho míchat. Vítejte ve světě síly!
A tak jak jsem slíbil: nic se nebude psát.
Budou primitivní lidé a primitivní nápady.
Kruhy a obdélníky. Děsný vřískot.
„Budeme si hrát.“ „Tak jo. Mám auta. A chleba.“
Sváteční odpoledne
Znovu vzpomínáme na Osvětim a naše šťastné louky
jak se chodilo na žáby potápky kde kdo bydlel
jak se jmenovali sousedé (Fariaszewští). Na procházkách
jsme trhali šťovík kopretiny rozkládali deku na břehu Soły
a kolem se z domů linul bezpečný kouř. Otec říká:
stále častěji se mi zdá že se vracím do Osvětimi
z Krakova a z různých jiných míst.