Triáda

„Leccos nasvědčuje tomu, že se znovu probouzí zájem o fenomén komunistické řeči, což patrně souvisí s nástupem nové generace, která už se starým režimem nemá přímou zkušenost. Na druhé straně je z mnoha rozličných hledisek patrné, že se česká společnost stále ještě s obdobím komunistického panství, zvláště s jeho podobou „normalizační“, náležitě nevyrovnala (vyrovnání zde chápu jako integraci do naší společné, národní zkušenosti). Svědčí o tom mimo jiné i vleklé spory kolem otázky, kterak minulý režim nazývat: Byla to jistá odrůda totalitního systému, nebo jen obyčejná diktatura, jedna z mnoha, jež Evropa ve dvacátém století poznala?“ (Z předmluvy Petra Fidelia k novému vydání.) Autorizované knižní vydání tří studií věnovaných sémantickému rozboru jazyka komunistické propagandy sedmdesátých a osmdesátých let, zvláště úvodníků Rudého práva a projevů tzv. stranických činitelů: Lid, demokracie, socialismus (1978), Pohádka o Stalinovi (1980) a Zrcadlo komunistické řeči (1989). První dvě studie byly původně publikovány v samostatných samizdatových edicích, později byly pojaty do neautorizovaného exilového vydání autorových prací v souboru Jazyk a moc (Mnichov, Arkýř 1983), který vyšel také ve francouzské verzi (v překladu Eriky Abramsové a s předmluvou André Glucksmanna), roku 1986 pod názvem L'esprit post-totalitaire (Paříž, Bernard Grasset). Toto nové vydání je rozšířeno o textovou přílohu, kde čtenář najde v plném znění některé klíčové prameny, z nichž bylo v knize citováno. Pro snazší orientaci v textu jednotlivých studií pořídil autor ještě výběrový tematický rejstřík, zahrnující zejména hlavní rekurentní pojmy z jazyka komunistické řeči, jakož i z analytického metajazyka vlastních výkladů.

Vzpomínky francouzského básníka a dramatika Paula Claudela Obejmout minulost (s původním názvem Mémoires improvisés – Improvizované paměti) jsou přepisem 42 rozhovorů, které vedl s Jeanem Amrouchem v letech 1951–1952.  Paul Claudel vlastní memoáry nikdy nenapsal. Nahradil je účastí v rozhlasovém pořadu, v němž mohl promýšlet události svého života a díla postupně na mnohahodinové ploše verbální improvizace. Textový přepis rozhovorů respektuje myšlení v řeči i s jejími odbočkami a nedokončenými formulacemi a plasticky zachycuje mluvní charakter rozhovoru.  Výrazný podíl na výsledné kvalitě rozhovoru měl spisovatel a novinář J. Amrouche (1906–1962), který dokázal být Claudelovi rovnocenným partnerem. Už dříve ve Francouzské rozhlasu vymyslel pořad na principu dlouhodobého rozhovoru-seriálu. Před Claudelem podobně vyzpovídal i Andrého Gida (34 setkání, 1949), později ještě Françoise Mauriaca (40 rozhovorů, 1952–1953) a Giuseppa Ungarettiho (12 rozhovorů, 1955–1956).  Amrouche se na interview s osmdesátiletým Paulem Claudelem, „největším žijícím francouzským básníkem“, velmi zevrubně připravil. S důkladnou znalostí pramenů a literatury, s respektem, ale i jistou neodbytností, se snaží přimět Claudela, aby se rozpomínal na konkrétní okolnosti vzniku svých her, vyptává se na vnitřní příbuznost Claudelových dramatických postav a otisk autora v nich, provokuje a naléhá, aby zpovídaný nezamlčoval nepříjemná témata. Paul Claudel se tak postupně vrací do dětství v Tardensku, vzpomíná na pařížské dospívání, dobu studia a své náboženského probuzení. Připomíná si chvíle, kdy se seznamoval s dílem Rimbauda, Danta, Shakespeara a Aischyla, mluví o odloučení, které zažíval v době svého diplomatického působení v Číně i jinde. Vzpomíná na své přátele Romaina Rollanda, Jacquese Riviera, Philippa Berthelota, Daria Milhauda, na své umělecké kolegy Andrého Gida, Jeana-Louise Barraulta, Andrého Suaresea další. Zamýšlí se nad vlnou zájmu divadel o jeho hry – v roce 1951 teprve nedávnou.  Bylo by omylem očekávat od knihy Obejmout minulost dokumentární, jevový popis událostí a okolností. Paul Claudel neklouže po povrchu. Snaží se dobrat podstaty, vypráví příběh svého duchovního a myšlenkového zrání, jeho otisk v osobních vztazích i umělecké tvorbě. Paradoxním závěrem je Claudelovo poznání, že v podstatě jde o to, dělat, co můžeme, aniž máme jistotu, že jsme kdy plně uspěli. Právě v případě Paula Claudela se ovšem nesporný umělecký úspěch prověřuje v  neustávající recepci jeho díla i více než šedesát let po jeho smrti.  Rozhovory původně odvysílal Francouzský rozhlas ve dnech 21. 5. – 12. 7. 1951 a 1. 10. 1951 – 14. 2. 1952. Poprvé knižně vyšly v pařížském nakladatelství Gallimard ještě za Claudelova života v roce 1954 a znovu v revidované verzi Louise Fourniera v roce 1969. Poslední, čtyřicátý druhý rozhovor nebyl vysílán a do knihy jej zařadil až Fournier ve druhém vydání. Český překlad se opírá o třetí vydání knihy v Gallimardu z roku 2001. Zvukové záznamy rozhovorů vyšly na 12 CD ve vydavatelství Fremeaux v roce 2009 (čtyřicátý druhý ve zvukovém vydání chybí, v archivu Francouzského rozhlasu se magnetofonový pásek nepodařilo dohledat).  České vydání je doplněno bibliografií přeložených textů Paula Claudela do češtiny a slovenštiny a dále soupisem českých divadelních, rozhlasových a televizních inscenací Claudelových děl.  Paul CLAUDEL (6. 8. 1868 ve Villeneuve-sur-Fere – 23. 2. 1955 v Paříži), francouzský básník, dramatik a esejista, po studiu práv a politických věd nastoupil v roce 1893 dráhu diplomata, v různých funkcích působil v USA, Číně, Německu, Rio de Janeiru a mimo jiné též v Praze (1909–1911), ve dvacátých a třicátých letech pak byl postupně vyslancem v Tokiu, Washingtonu a Bruselu. Poezii Rimbaudových Iluminací, která ovlivnila především jeho básnické začátky, Claudel označuje za „jitřenku své konverze“ v roce 1886. Pro jeho básnické a dramatické dílo je charakteristická osobitá veršová forma a rytmická modulace. Claudelova dramata přivádějí na scénu síly celého světa – „nadpřirozené síly, historické síly a síly intelektuální“ – a umožňují divákovi pokoušet se „vesmír vysvětlit a najít své místo v koncertu sil, které v něm působí a spolu zápasí“ (J. Amrouche). Claudelovo dílo tvoří velkorysé vyústění symbolistických východisek ve francouzské literatuře.

Autor čte z knih Okamžiky a Podzimy a jara. Součástí CD je doprovodný text Jiřího Zizlera. Nahráno 7. 11. 2018 ve studiu Bystrouška. Režie a dramaturgie Ivan Arsenjev. Zvuk Marek Poledna a Jan Hála. Titulní fotografie Irena Vodáková. Design obalu Jakub Suchý.

Příběh o pátrání po zmizelé autorově sestře, jež se zapojila do aktivit proti vojenskému režimu v Brazílii, byla unesena a zavražděna. Román se řadí mezi tzv. literaturu svědectví. Brazilský spisovatel, novinář a politolog B. Kucinski (nar. 1937) otevírá ve své románové prvotině z roku 2011 trauma, s nímž se brazilská společnost dosud nevyrovnala: otázku lidí, kteří z politických důvodů zmizeli během období vojenské diktatury vládnoucí v letech 1964–1985 a jejichž osud je i několik desetiletí poté stále neznámý. Román vychází ze skutečné události z dubna 1974, kdy byli z politických důvodů uneseni a posléze zavražděni autorova o pět let mladší sestra Ana Rosa Kucinski Silva, učitelka chemie na Saopaulské univerzitě, a její manžel. Oba byli členy ozbrojené levicové protivládní guerillové organizace Národně osvobozenecká aliance. Hlavní hrdina příběhu, označovaný jako K., polský Žid, který uprchl v roce 1933 z Evropy před nacismem, pátrá po své dceři a jejím osudu a při svých marných pokusech vyznat se v absurdním labyrintu státní moci zaznamenává paralely mezi režimem vojenským a nacistickým.

Druhý svazek edice původně rukopisných sešitů legendární osobnosti českého kulturního života obsahuje Čtvrtý (19. 4. 1965 - 23. 1. 1968) a Pátý zápisník (30. 1. 1968 – 1. 6. 1969). Jiří Němec psal tento intelektuální deník soustavně více než patnáct let, od srpna 1961 – vyzván tehdy Vladimírem Holanem – do roku 1978.

Čtenáři Fideliových esejů se nabízí otevřené a inspirativní dílo, s nímž lze souznít i polemizovat, nelze je však pro jeho obecnou důsažnost, sahající mimo oblast textové analýzy, jednoduše obejít (podobně jako nelze opomíjet činnost celého okruhu autorů Kritického sborníku). Lucie Malá a Tereza Šnellerová Z Palkovy práce redakční, literární a kritické se ozývá cosi starobyle a řemeslně poctivého v nejlepší řekněme šaldovské tradici, v níž kritika vstupuje do veřejného prostoru jako jeho autonomní a nezastupitelný konstitutivní prvek. Tomáš Hermann Řeč komunistické moci Petra Fidelia byla nejen brilantní analýzou fungování jazyka v konkrétních podmínkách takzvané normalizace v sedmdesátých a osmdesátých letech, ale - třebaže nepřímo - připomínala také fakt, že slovy lze rovněž konat. To, díky čemu se o světě dorozumíváme, přehlížíme: média ukazují, sdělují, zaznamenávají a přesvědčují, aniž na sebe upozorňují. Není dokonce vyloučeno, že dnes právě tento fakt vede k naší bezmezné důvěře v média, k pocitu, že ve věku elektronických informačních technologií máme konečně bezprostřední (přímý, protože okamžitý) vztah k realitě. A zde je pak možné na Fidelia navazovat. Miroslav Petříček Jazykovědci sice často mluví o jazyce jako o nástroji lidské komunikace, ale v jejich pojetí je to nástroj, který ovládá víc nás než my jej. Kde je možné tváří v tvář takovýmto silám najít v řeči lidské záměry a lidskou svobodu? Dominik Lukeš Petr Fidelius vypracoval analýzu jazyka komunistické moci a významně přispěl k pochopení, že každý politický systém má svůj vlastní politický jazyk, který buď něco osvětluje, ozřejmuje, nebo zakrývá a vytváří falešné zdání. Tehdy jsem zastával názor, že tuto druhou funkci plní hlavně jazyk totalitních režimů, a netušil jsem, že i liberální demokracie se může shodou okolností ocitnout v situaci, v níž jí už nepůjde o pravdu a sdílené hodnoty, ale zastírání nepříjemných problémů a předstírání jejich řešení. Rudolf Kučera Kdybychom se chtěli pokusit o jakousi aktualizaci Platonovy teorie řeči, mohli bychom ji porovnat s pojetím pravdy, které v eseji nazvaném "Postmoderní filosof na českém tržišti" představil Petr Fidelius v rámci své kritické reakce na publikace Václava Bělohradského. Srovnáme-li tuto analýzu s výše načrtnutým pojetím řeči u Platona, narazíme jak na styčné body, tak na určitý rozdíl. Filip Karfík Proto má trvání vždy směr, má smysl, jenž je - jako každý smysl - dán tím, že obsahuje možnost jiného, že se může změnit. Pavel Kouba Nikdy jsem nikoho neviděl přistupovat tak odpovědně a pečlivě k redigovanému textu jako Karla Palka v případě studie Růženy Grebeníčkové. Jan Šulc Když jsme pracovali v jedné kotelně, měl jsem možnost vyslechnout několik Karlových přednášek o Vilému Mathesiovi a jeho úvahách o aktuálním členění větném. Martin Palouš Pavel Brázda mi tehdy věcně vysvětlil, že se tu v topení střídá s Karlem Palkem, který rád hraje ragtimy a zabývá se různými projevy totalitního myšlení. Ivan Matoušek My víme, že každý život je obvykle nevyčerpatelný, ty vyčerpané pak do televize nezveme, i když právě ty by byly zajímavé, protože by nám ukázaly, že život u soudu, v interview, u zkoušky je život řízený, stylizovaný. Petr Rezek Karel Palek není či nebyl jen esejista, filolog, lingvista, editor, redaktor, kritik, překladatel, vysokoškolský učitel, byl také divadelní režisér. Karel Šprunk Z těchto odhadů vyplývá snad o něco přesnější vymezení olbřímího vkladu Palkova. Michael Špirit