Druhý svazek edice původně rukopisných sešitů legendární osobnosti českého kulturního života obsahuje Čtvrtý (19. 4. 1965 – 23. 1. 1968) a Pátý zápisník (30. 1. 1968 – 1. 6. 1969). Jiří Němec psal tento intelektuální deník soustavně více než patnáct let, od srpna 1961 – vyzván tehdy Vladimírem Holanem – do roku 1978.
Zápisníky II (1965–1969) – Jiří Němec
22.15 €
Druhý svazek edice původně rukopisných sešitů legendární osobnosti českého kulturního života obsahuje Čtvrtý (19. 4. 1965 – 23. 1. 1968) a Pátý zápisník (30. 1. 1968 – 1. 6. 1969). Jiří Němec psal tento intelektuální deník soustavně více než patnáct let, od srpna 1961 – vyzván tehdy Vladimírem Holanem – do roku 1978.
6
ľudí sa zaujímajú o túto knihu
Katalógové číslo:
knihypre-1278272
Kategórie: Filmy, knihy, hry, Heureka.sk, Knihy, Knihypre
Značka: Triáda
Súvisiace produkty
Pár kroku do křesťanství – Pavel Kuneš
9.78 €
Po Bábelu – George Steiner
15.63 €
Stěžejní dílo jednoho z nejvýraznějších žijících literárních a kulturních kritiků anglicky mluvícího světa. G. Steiner v něm zkoumá fenomén překladu. Vychází z židovské kabaly a jazykové mystiky stejně jako z moderní hermeneutiky a v protestu proti úzké specializaci uvažuje o překladu jako základním prvku všeho rozumění, interpretace a komunikace, vlastně celých kulturních dějin. Z anglického originálu přeložila Šárka Grauová.
Jak se dělají filosofie – Zdeněk Vašíček
11.08 €
Zdeněk Vašíček své poslední dílo, svazek nazvaný Jak se dělají filosofie a čítající zhruba dvě stě normostran, uzavřel v polovině března roku 2011, poté co zanesl redakční připomínky Karla Palka. Pracoval na něm několik let, intenzivně pak po vydání knihy Minulost a současnost – paměť a dějiny. Kniha má deset kapitol (jedenáctou tvoří bibliografie) s různým počtem podkapitol. Soustavnost, s níž autor „vyšetřuje“ celou rozsáhlou oblast systémů, pojmů, představ apod. spojovaných s disciplínou filosofie, bude možná pro některé jeho dřívější čtenáře překvapující. Za zmínku přitom stojí ještě to, že při vší soustavnosti dokázal Z. Vašíček napsat tak svěží, poutavý a stylově vyrovnaný soubor. Autorova důslednost a systematičnost zde nevyúsťuje ve vytvoření jiného, dalšího systému. Ukazuje k tomu, že skutečné myšlení začíná právě tam, kde opouští systémy, definice, přihrádky a jiné „strnulé formy“. Či spíše, kde jde proti nim a snaží se z nich vyprostit. Otázka zůstává, zda a jak je v takové snaze možno uspět. Vašíčkova odpověď je skeptická, avšak tato skepse není odpovědí úplnou
Česká cikánská rapsodie – Josef Serinek, Jan Tesař
58.00 €
Vzpomínky Josefa Serinka, proslulého „Černého partyzána“, zaznamenal Jan Tesař v letech 1963–1964. K rukopisu se po čtyřiceti letech vrátil, připravil jej k vydání a vystavil kritickému zkoumání. Rozsáhlá komentovaná edice je dovršením práce Jana Tesaře věnované dějinám českého partyzánského hnutí za 2. světové války. Autor se v ní snaží inspirovat diskusi o možnostech dokumentovat aktivity, které se odehrály v konspiraci, a také šíře o problému kolektivní paměti jako rozhodujícím činiteli vytvářejícím a udržujícím národ.
První svazek obsahuje vzpomínky Josefa Serinka (1900–1974), rozčleněné do 18 kapitol a doplněné epilogem Jana Tesaře a dokumentárními přílohami. V prvních dvou kapitolách se Serinek vrací k událostem 1. světové války. Uvádí, že jako šestnáctiletý byl odveden a vzápětí dezertoval – zde jeho první zkušenost se životem v lesní ilegalitě, ale také zcizující zkušenost ve vztahu k vládnoucí moci. Třetí a čtvrtá část zahrnuje období první republiky (Serinek žil na území Sudet) a vypovídá mimo jiné o tom, jak se formovalo Serinkovo sociální, ale i vlastenecké cítění. V další části líčí události roku 1942, kdy byl i se svou rodinou kvůli svému romskému původu deportován do tábora v Letech, z nějž zanedlouho poté uprchl. Několik desítek jeho příbuzných v příštích měsících zahynulo v Osvětimi. Následují kapitoly o Serinkově dramatickém pronásledování a zároveň snaze najít spojence v záměru bojovat aktivně proti nacistům, která trvala až do léta 1943, kdy se mu povedlo spojit s formující se odbojovou skupinou kolem prof. Josefa Grni a kpt. Karla Štainera-Veselého na Vysočině a postupně začíná vytvářet vlastní lesní oddíl, jak z českých partyzánů, tak z ruských uprchlíků.
Druhý svazek tvoří podrobné Tesařovy Komentáře ke vzpomínkám Josefa Serinka, které jsou výsledkem více než desetiletého podrobného studia.
Závěrečný, třetí svazek edice obsahuje kromě oddílu Map, tabulek a diagramů k partyzánskému odboji na Vysočině především shrnující několikadílnou studii nazvanou Serinkovské inspirace, v níž se zabývá mj. metodologickými východisky záznamu a studia pramenů, místem Josefa Serinka v dějinách čs. Odboje, či otázkami, proč se v českých zemích během 2. sv. války partyzánské hnutí neprosadilo výrazněji a proč bylo tak snadno ovládnuto Sověty. Edicí České cikánské rapsodie se Jan Tesař pokusil splatit „dluh nejen vůči Serinkovi“. Zároveň pro něho byla příležitostí, aby „vyjádřil svůj poslední názor o tragickém vyústění té etapy československých dějin, jíž je Druhý odboj“.
Na písku – Jiří Tomášek
6.54 €
Březiniana II – Petr Holman
35.67 €
Koláž názorů, zmínek, odkazů a zamyšlení o Otokaru Březinovi pochází od lidí, kteří jsou i nejsou účastníky literárního života z Čech a ze světa, z různých oborů apod., a reagují neutrálně, vášnivě, pozitivně nebo negativně v dopisech, recenzích, vědeckých pojednáních, dedikacích atd. na tvorbu nebo život velkého básníka symbolismu.
Nejde však o projekt, který by vznikl jen důkladnou rešerší v knihovnách. Pramenem je i korespondenční a ústní styk při každodenní komunikaci (také cestou obyčejné a elektronické pošty, faxu nebo třeba telefonního záznamníku). Původci březinovských výroků nebo reflexí jsou záměrně uváděni jen iniciálami, k jednotlivým zmínkám jsou ovšem připojeny zdroje, přičemž u orálních a epistolografických materiálů vzniká rozsáhlá geografická síť ukazující na Březinovu takřka planetární všudypřítomnost.
Petr Holman nepředkládá čítanku o Otokaru Březinovi, ale výpověď o existenci nebo neexistenci hodnot, tvarů a vlastností březinovského fenoménu v dnešním světě, respektive výpověď o dnešním světě, jejž – pro většinu z nás překvapivě a neuvědoměle – drží pohromadě básník pokládaný za klasika, tedy někdo, kdo už není vnímán jako živá součást kultury. Pro čtenáře, který z Březiny přečetl pár povinných řádek ve škole, je tento text neméně zajímavý jako pro znalce Březinova díla.
Po kompletu básníkových próz Hudba pramenů a jiné eseje (Odeon 1989; 2., rozšířené vydání Votobia 1996), knize studií Březiniana (Praha, Torst 2003), na niž odkazuje název nynějších Březinian II, a kompletní edici Březinovy Korespondence (2 sv., Brno, Host 2004) je nynější Holmanův text novinkou v oblasti literárněhistorického bádání a ukázkou prolnutí minulosti a přítomnosti.
Básně 3 – Jonáš Hájek
7.79 €
Třetí básnická kniha Jonáše Hájka, který patří k nejvýraznějším básníkům současné mladé generace, neohromuje mladistvým sebevědomím ani na odiv vystavovanou suverenitou. O každé ze zařazených básní je však možné říci, že představuje zvládnutý tvar, každá má vlastní výraznost,zřetelnou, osobitou ražbu, při jaksi samozřejmém – a u Hájka už vzhledem k dřívějším sbírkám nepřekvapujícím – ovládání básnického řemesla. Hájkovo vidění demaskuje prázdnotu a odcizení, někdy s ironií nebo smutkem, vidoucí však zůstává nevydělujícím se účastníkem. „Kde jsem byl, když propukl kaštan? / V nějakém muzeu. Jenom těžká taška / byla mou kotvou: pouliční křižník. // Tady narozen, tři metry níž umřel. / Mistrovy šachy, brýle, ba co hůře, / nepříjemná baba u zdi. Tvá bližní.“ pokud básník připojuje „komentář“, třeba právě ironický (s ironickým patosem? ale je to ironie, nebo soucit? obojí?), pak ve zkratce povyšující situaci, dodávající banalitě přesah. „Personál musí poponést / šťastlivce, umáčené od piva. / Tak láska je to, co jest, / a smrt to, co přebývá.“ V několika básních Hájek odkazuje k reálným historickým či víceméně současným postavám nebo je nechává promlouvat (Karel Purkyně, Josef Suk v Rize, Jan Kubiš na ochozu, Jaroslav Seifert, obdobně, i když méně explicitně Alles prüfe der Mensch, Třeboň) nebo pracuje s dobově-historickou aluzí (Leningrad 1961). Horizontální rozměr, o nějž tyto básně sbírku obohacují, má význam ve více rovinách, a to nejen jako svého druhu ukotvení a nejen jako odkaz k živé minulosti.
Jarní romance – Jaroslav Vrchlický, Martin Wels
7.26 €
Faksimile kaligrafické práce s kolorovanými pérovými kresbami z roku 1940 od patnáctiletého syna architekta Rudolfa Welse a vnuka Šimona Welse. Doslov Pavel Holeka.
Nevíme, co Martina Welse vedlo k tomu, že ilustroval a okrasným písmem vyzdobil jednu z romancí Jaroslava Vrchlického. Zlo je přítomno v jeho dochovaných textech a kresbách jako poražená pohádková mocnost. Dospívající chlapec rozuměl možná své osobní situaci, stále omezenějšímu a krutějšímu „životu s hvězdou“, právě takto: zlo musí být nakonec poraženo tak jako v pohádkách. Trpělivě vyhlížel cestu „do horké Ameriky“, kam se rodině přes všechnu snahu nakonec nepodařilo získat vízum.
Oproti znovu probuzené májové přírodě v Jarní romanci byl chlapcův bezelstný svět zanedlouho nemilosrdně konfrontován s prostředím terezínského ghetta. Martin tam pracoval spolu se svým otcem v kreslírně technického oddělení, kde k jejich nejbližším přátelům patřil básník a malíř Peter Kien. Z Terezína byla celá rodina po téměř dvouletém pobytu transportována 6. září 1943 do Osvětimi a umístěna v tzv. terezínském rodinném táboře (Familienlager) Bauabschnitt II B v Osvětimi-Birkenau. Martin a jeho rodiče zahynuli pravděpodobně v noci z 8. na 9. března 1944, kdy byli v plynových komorách zavražděni ti, kdo přežili šest měsíců živoření v rodinném táboře.
Z doslovu Pavla Holeky.
Obejmout minulost – Paul Claudel
24.45 €
Vzpomínky francouzského básníka a dramatika Paula Claudela Obejmout minulost (s původním názvem Mémoires improvisés – Improvizované paměti) jsou přepisem 42 rozhovorů, které vedl s Jeanem Amrouchem v letech 1951–1952.
Paul Claudel vlastní memoáry nikdy nenapsal. Nahradil je účastí v rozhlasovém pořadu, v němž mohl promýšlet události svého života a díla postupně na mnohahodinové ploše verbální improvizace. Textový přepis rozhovorů respektuje myšlení v řeči i s jejími odbočkami a nedokončenými formulacemi a plasticky zachycuje mluvní charakter rozhovoru.
Výrazný podíl na výsledné kvalitě rozhovoru měl spisovatel a novinář J. Amrouche (1906–1962), který dokázal být Claudelovi rovnocenným partnerem. Už dříve ve Francouzské rozhlasu vymyslel pořad na principu dlouhodobého rozhovoru-seriálu. Před Claudelem podobně vyzpovídal i Andrého Gida (34 setkání, 1949), později ještě Françoise Mauriaca (40 rozhovorů, 1952–1953) a Giuseppa Ungarettiho (12 rozhovorů, 1955–1956).
Amrouche se na interview s osmdesátiletým Paulem Claudelem, „největším žijícím francouzským básníkem“, velmi zevrubně připravil. S důkladnou znalostí pramenů a literatury, s respektem, ale i jistou neodbytností, se snaží přimět Claudela, aby se rozpomínal na konkrétní okolnosti vzniku svých her, vyptává se na vnitřní příbuznost Claudelových dramatických postav a otisk autora v nich, provokuje a naléhá, aby zpovídaný nezamlčoval nepříjemná témata. Paul Claudel se tak postupně vrací do dětství v Tardensku, vzpomíná na pařížské dospívání, dobu studia a své náboženského probuzení. Připomíná si chvíle, kdy se seznamoval s dílem Rimbauda, Danta, Shakespeara a Aischyla, mluví o odloučení, které zažíval v době svého diplomatického působení v Číně i jinde. Vzpomíná na své přátele Romaina Rollanda, Jacquese Riviera, Philippa Berthelota, Daria Milhauda, na své umělecké kolegy Andrého Gida, Jeana-Louise Barraulta, Andrého Suaresea další. Zamýšlí se nad vlnou zájmu divadel o jeho hry – v roce 1951 teprve nedávnou.
Bylo by omylem očekávat od knihy Obejmout minulost dokumentární, jevový popis událostí a okolností. Paul Claudel neklouže po povrchu. Snaží se dobrat podstaty, vypráví příběh svého duchovního a myšlenkového zrání, jeho otisk v osobních vztazích i umělecké tvorbě. Paradoxním závěrem je Claudelovo poznání, že v podstatě jde o to, dělat, co můžeme, aniž máme jistotu, že jsme kdy plně uspěli. Právě v případě Paula Claudela se ovšem nesporný umělecký úspěch prověřuje v neustávající recepci jeho díla i více než šedesát let po jeho smrti.
Rozhovory původně odvysílal Francouzský rozhlas ve dnech 21. 5. – 12. 7. 1951 a 1. 10. 1951 – 14. 2. 1952. Poprvé knižně vyšly v pařížském nakladatelství Gallimard ještě za Claudelova života v roce 1954 a znovu v revidované verzi Louise Fourniera v roce 1969. Poslední, čtyřicátý druhý rozhovor nebyl vysílán a do knihy jej zařadil až Fournier ve druhém vydání. Český překlad se opírá o třetí vydání knihy v Gallimardu z roku 2001. Zvukové záznamy rozhovorů vyšly na 12 CD ve vydavatelství Fremeaux v roce 2009 (čtyřicátý druhý ve zvukovém vydání chybí, v archivu Francouzského rozhlasu se magnetofonový pásek nepodařilo dohledat).
České vydání je doplněno bibliografií přeložených textů Paula Claudela do češtiny a slovenštiny a dále soupisem českých divadelních, rozhlasových a televizních inscenací Claudelových děl.
Paul CLAUDEL (6. 8. 1868 ve Villeneuve-sur-Fere – 23. 2. 1955 v Paříži), francouzský básník, dramatik a esejista, po studiu práv a politických věd nastoupil v roce 1893 dráhu diplomata, v různých funkcích působil v USA, Číně, Německu, Rio de Janeiru a mimo jiné též v Praze (1909–1911), ve dvacátých a třicátých letech pak byl postupně vyslancem v Tokiu, Washingtonu a Bruselu. Poezii Rimbaudových Iluminací, která ovlivnila především jeho básnické začátky, Claudel označuje za „jitřenku své konverze“ v roce 1886. Pro jeho básnické a dramatické dílo je charakteristická osobitá veršová forma a rytmická modulace. Claudelova dramata přivádějí na scénu síly celého světa – „nadpřirozené síly, historické síly a síly intelektuální“ – a umožňují divákovi pokoušet se „vesmír vysvětlit a najít své místo v koncertu sil, které v něm působí a spolu zápasí“ (J. Amrouche). Claudelovo dílo tvoří velkorysé vyústění symbolistických východisek ve francouzské literatuře.
Teď něco ze života – Anna Blažíčková
17.68 €
V prvním plánu této prózy vypráví Anna Blažíčková o svém životě v partnerském svazku s Přemyslem Blažíčkem (1932–2002), předním českým literárním vědcem. Ve skutečnosti jí tento námět slouží jako východisko k hluboké reflexi vlastního osobnostního zrání, průběhu jejího života i veřejných událostí ve dvacátém století od čtyřicátých let až do současnosti. Autorka, sama zakotvena v literatuře jako spisovatelka a literární historička, vypráví na první pohled v náhodném časovém sledu o začátcích vlastního manželství, poté o prvním setkání s Blažíčkem, o vysokoškolských studiích v polovině padesátých let, o dětství a dospívání v Bechyni, o dětství vlastních potomků v Praze, o Ústavu pro českou literaturu, o své nemoci apod. V textu se ale s uplývajícími stránkami postupně prosazuje jistá vnitřní logika vyprávění, která nad lineární průběh životních a dějinných událostí staví důležitější „život paměti“, jež se neřídí časovým sledem, nýbrž intenzitou vybavovaných událostí a sjednocujícím věcným, jemně ironickým stylem.