AOS Publishing

Třetí a poslední díl trilogie o dějinných událostech v Sudetech Ústecké vítezství navazuje na předchozí knihy Ústecká štvanice a Ústecký mír. Popisuje vyvrcholení druhé světové války ve středu Evropy – neboť válka zde skončila až v roce 1948. V květnu 1945 uhasly pouze klasické armádní operace. Následovala invaze Revolučních (čili „Rabovacích“) gard do pohraničí, vyčišťovací operace vůči nacistickým funkcionářům, jejich soustředění v internačních táborech, konfiskace německého majetku a jeho předání do správy českému obyvatelstvu, což vedlo k velkým ztrátám původně německého majetku tzv. „zašantročením“. Zároveň probíhaly dvě vlny vystěhování Němců z Československa do rozbombardované německé říše: v pozdním létě 1945 neoficiálně a v roce 1946 oficiálně v rámci Postupimské dohody. Souběžně s tím probíhala v Československu vnitrostátní válka mezi politickými stranami a tiché vytěsňování židů z jejich poválečných majetkových nároků. Zároveň vůči nim sílila nedůvěra – zvláště pokud to byli Rusíni. V knize Ústecké vítězství je toto vše popisováno v rozmezí let 1946–1948 v rámci příhraničního ústeckého okresu. Kniha končí skutečným vítězstvím. Protože v únoru 1948 začala poslední etapa války – převrat. Komunisté z rozhodovacích struktur odstranili tzv. sympatizanty západu. Konečně byla prosovětským režimem obsazena na československé straně také západoněmecká a rakouská hranice. Teprve v tom okamžiku bylo dokončeno obsazení střední Evropy sovětskou armádou v oblasti Československa. Přestože sovětská armáda v Československu v roce 1948 aktivně nepůsobila, měla zde Gottwaldovy pomocníky. Jenže i ti nakonec Stalina zklamali svou polovičatou nedokonalostí... Také o knize Ústecké vítězství platí, že většina historických informací z této pohnuté doby je zde publikována poprvé. V obrazové příloze je vůbec poprvé zveřejněn kompletní jmenný seznam členů Osadní milice v ústeckém okrese. Naprosto poprvé jsou rovněž v knize uvedeny informace o údajném nacistickém utajeném depozitu v kopcích nad Velkým Březnem na Ústecku. Měly tam potají skončit na sklonku války bedny do tajně připravené štoly. V knize jsou poprvé uveřejněny veškeré dostupné informace, včetně hodnocení jejich pravděpodobné hodnověrnosti.

Kniha je souborem vzpomínek pamětníků druhé světové války, výpisů z kronik a písemně sepsaných pamětí, doplňujících a upravujících knihu Čvančarovy deníky. Ne vše, co nám bylo předkládáno v době totalitního režimu bylo pravdivým svědectvím událostí roku 1945 a s odchodem posledních svědků bychom tomu věřili. Naštěstí se lidé nebáli psát a hovořit o těchto dějinných zvratech tak, jak je sami prožili ve svém dětství a mění tak náš pohled na dobu, kterou bychom nechtěli prožít. Válka se dotkla míst, kterým nevěnujeme pozornost, protože o nich nevíme a neuvědomujeme si, že šlapeme po místech které psaly naší historii. Snad po přečtení této knihy pochopíme, jak je důležité lidské vyprávění a naslouchání odkazům, které nám jsou předávány. Válečné dítě vnímalo smrt a krutost svým osobitým způsobem a vidělo to, co dospělý neviděl. Bylo tam, kam se jiný bál jít a slyšelo to, o čem se nesmělo hovořit. Díky jim tak můžeme spatřit válku v jiném rozměru a poopravit spisy kronikářů. Odchází nám ale příliš rychle na to, abychom se mohli vrátit a v našem psaní pokračovat.

Kniha mapující místa posledního odpočinku cca 250 osobností naší kultury, sportu, společenského života či vědy vychází již ve druhém vydání, poté, co na jaře roku 2018 vyšel její třetí díl. Publikace má opět formu výpravné encyklopedické publikace s množstvím barevných i černobílých fotografií na křídovém papíře, s ilustracemi Zuzany Jesenské-Kubicové a s působivou předmluvou výtvarnice a herečky Ivy Hüttnerové.

Ne vše, co nám bylo předkládáno v době totalitního režimu bylo pravdivým svědectvím událostí roku 1945. A pokud by odešli poslední očití svědkové oněch událostí, nikdy bychom se pravdu nedověděli. Naštěstí se lidé nebáli psát a hovořit o těchto dějinných zvratech tak, jak je sami prožili ve svém dětství a mění tak náš pohled na dobu, kterou bychom nechtěli prožít. Tato kniha je souborem vzpomínek pamětníků druhé světové války, výpisů z rodinných kronik a písemně podaných autentických výpovědí, které jsou mnohdy skutečně otřesné. Snad po přečtení této knihy pochopíme, jak je důležité lidské vyprávění a naslouchání odkazům, které nám jsou předávány. Válečné dítě vnímalo smrt a krutost svým osobitým způsobem a vidělo to, co dospělý neviděl. Bylo tam, kam se jiný bál jít a slyšelo to, o čem se nesmělo hovořit. Díky posledním pamětníkům tak můžeme spatřit válku v jiném rozměru a poopravit spisy kronikářů.

Třetí říše dosáhla vynikajících výsledků ve vědě a technice. Uvědomění si tohoto faktu a dokonce i údivu neznamená žádnou glorifikaci nacismu. Nelze totiž přenést technické objevy na morální aspekt systému. To, že nějaké zřízení může být technicky rozvinuté, ještě neznamená, že nemůže být zločinecké.  Některé zbraňové systémy, vyvinuté v nacistickém Německu neměly žádnou analogii v jiných zemích, což například americký prezident Eisenhower vyjádřil po válce dostatečně výstižně: „Německá technika byla v předstihu před spojeneckou o dobré desetiletí. Naštěstí německé velení nebylo schopno tuto převahu využít a pozdě se zorientovalo v tom, jaké možnosti zde vstupují do hry.“ Ačkoli se můžeme oprávněně domnívat, že ani on nevěděl o nejzajímavějších objevech v oblasti německé techniky...