AOS Publishing
Daleká misie – Miloš Jesenský
Nesmí se říkat to, co si člověk myslí a co by říci měl,“ stěžují si němečtí vědci Peter a Johannes Fiebagovi, kteří svou výzkumnou kariéru obětovali pátrání po mimozemské inteligenci. „Univerzitní systémy, které samy sebe potvrzují a jsou většinou naprosto zkostnatělé, podobně jako římská kardinálská kolegia, jen zřídka připustí, aby se na vedoucí místo dostali lidé, kteří smýšlejí jinak, kteří myslí v souvislostech a také dopředu. Smutným výsledkem je výchova směrem k vědcům bez interdisciplinární páteře.“
Je smutným závěrem, že s oběma autory lze v mnoha případech souhlasit, přestože je třeba pro pořádek podotknout, že „římská kardinálská kolegia“ už dávno nejsou zkostnatělá, což bude pro mnoho čtenářů zřejmě udivující fakt, který bezprostředně souvisí i s ústřední myšlenkou této knihy.
Je totiž určitě překvapující konstatování, že ačkoli je popsaná situace příznačná pro mnohé obory přírodních či společenských věd, pro progresivní křesťanskou teologii to v souvislosti s pátráním po mimozemském životě vůbec neplatí.
Kříž a půlměsíc – Fabian Frank
Píše se rok 1148 a islámský svět pustoší Druhá křížová výprava. Mladý mnich, bratr Johanes se po několika velice tvrdých zkušenostech a zkouškách stává členem templářského řádu – členem křesťanské elity. Už jako templář je pověřen speciálním úkolem – odstranit tajemného „Starce z hor“, vůdce fanatické sekty asasínů, bratrstva páchajícího především úkladné politické vraždy. Jejich sídlem je pevnost Alamút v daleké Persii. Postupně poznává tajemství templářů i asasínů. Čtenář spolu s ním odhaluje také detaily tehdejšího světa a myšlení. Obchody s relikviemi a odpustky, světla a stíny proslulých opatství v Cluny a v Clairvaux. A v ještě vyšším plánu úklady náboženského fanatismu, jejichž hříčkou se stal i on sám. Jak templářova mise dopadne? Zvítězí půlměsíc anebo kříž? Dostojí rytíř všem náročným závazkům templářského řádu? A jaké je podle Clairvauxe základní a největší tajemství templářů?
Ústecké kádrování – Roček František
Autor se kdysi v jednom rozhovoru prořekl, že některé své pohledy na historii nikdy nemůže zveřejnit, protože by z toho byl skandál. Něco z toho však přesto sdělil právě v této knize, když na jejím začátku uvádí svůj náhled na fenomén kolektivní odpovědnosti a kolektivní viny, na norimberský proces a na „fotbalový syndrom“ v politice. Některé jeho názory jsou šokující, ale zdá se, že i opodstatněné. Mimo jiné se v knize se zabývá tím, že podobně jako předtím mnozí místní Němci toužili po legitimaci NSDAP, po roce 1945 toužili po legitimaci KSČ.
„Němci se chovali normálně, klidně by se z nadšených nacistů stali nadšenými komunisty, což je naprosto normální reakce. Lidé totiž udělají cokoliv, aby si zachovali život v prostředí, ve kterém žijí. Důležitá není idea, ale dlouhodobé (pře)žití v určitě kvalitě, kterou nechtějí opustit,“ píše autor v jedné z kapitol této pozoruhodné knihy.
Hudební retro aneb Pustíte si to ještě mockrát… – Císař Jaroslav
Je neděle osmnáctého srpna 1990. Sedím na tribuně strahovského megastadionu a štípu se do tváře, zda je to skutečnost nebo sen. Bylo nás tam prý asi sto tisíc. Čekáme, abychom si prožili vystoupení The Rolling Stones. Už věřím, že změny, ke kterým došlo na sklonku minulého roku, jsou skutečné.
Chtě nechtě jsem se musel ohlédnout více než dvacet let nazpátek… Stál jsem tehdy v červených trenýrkách v tělocvičně, kde spolužák Vláďa u ribstole suverénně žongloval se jmény jako George, Paul, John a Ringo a já na něho nechápavě civěl. Po škole nás pár okolostojících pozval k sobě domů, abychom si poslechli, co jsme ještě neslyšeli. Přišel jsem, vyslechl nejen zmiňovanou čtveřici a byl jsem naprosto a definitivně ztracen. Nestala se z toho pro mě pouhá módní vlna, ale doslova uhranutí na celý život, čehož dokladem je i tato kniha…
Jednotlivé kapitoly této knihy jsou výčtem mého vztahu k době, k její hudebním projevům a kulisám, obdivu k představitelům, kteří ji tvořili a hráli nebo stáli v zákulisí, k jejich životu, který do svých skladeb obtiskli a se kterým se museli prát. Když jsem pak poprvé vešel do opravdického bluesového klubu v Chicagu, ocitl se v prostorách nejstaršího fungujícího rockového klubu v Londýně či stál před hrobem Malcolma McLarena od Sex Pistols na hřbitově Highgate (doslova s Karlem Marxem v zádech!), cítil jsem neurčité rozechvění. Ať už si budeme stěžovat na cokoli, jsem nesmírně rád, že jsem se právě v tomto punktu změn k normálu dočkal. Z nastalých možností jsem si pro sebe vybíral hlavně ty z oblasti rockové muziky. Trochu z toho bych vám rád předal i ve svých textech…
Autor
Největší podvod 20. století – Bausch Liebmar
Známe to všichni z každodenního života. Někdo se nás snaží o něčem přesvědčit, ale čím více tak činí, tím více mu nedůvěřujeme. Sem patří i legendární přistání Američanů na Měsíci v letech 1969 až 1972. Užitečná tradice, předávaná nám našimi rodiči, nás odjakživa učí: důvěřuj, ale prověřuj. Lunární mise jsou stále tabuizovaným tématem, které americké úřady nadále drží pod pokličkou a podporují pouze oficiální verzi. Položil si někdo otázku: Qui bono? Komu to slouží? Dosud se ještě nikdo nezabýval otázkou, co by předstíranými americkými lunárními misemi získal i druhý účastník tehdy bipolárně rozděleného světa mezi USA a SSSR… Nikdo si dosud nedokázal představit, že i jaderné a kosmické supervelmoci mají své originální a ryze společné zájmy, které je dokáží účelově spojit, i když navenek v jiných otázkách stále zůstávají konkurenty. Je to však nikoliv výjimečná dialektika života. Ale chápu, že globální mediální obraz světa, vytvořený oběma supervelmocemi, je tak silný a trvalý, že nahlédnutí do zákulisí tohoto obrazu může být pro mnoho čtenářů těžko přijatelné. Tato kniha se o tento náhled nezaujatým pohledem pokouší.
Ústecké lágry – Roček František
Faktografická kniha dosud neznámých faktů o ústeckých lágrech pro Němce z let 1945–1947 je v jistém smyslu obrazem táborů tohoto typu kdekoliv v tehdejším Československu. Ústecké lágry zaplňují další bílé místo v naší poválečné historii – téměř 90 % informací se dostává z archivů mezi čtenáře poprvé po sedmdesáti letech od konce války. Atmosféru dění v tehdejších táborech vystihuje i jedna z úvodních vět kapitoly o strážných, hlídajících internované Němce: „V poválečných internačních táborech byly dvě skupiny potenciálně nebezpečných lidí: internovaní Němci a jejich strážní.“