Josef Snětivý
Ženy, které rozdávají adventní věnce – Josef Snětivý
Čtyřicátník Petr se navzdory vášnivému vztahu s nádhernou a neukojitelnou Karolínou, které říká lvisexuálka, toulá tak svobodně, že občas skončí v posteli své bývalé manželky Marty, jindy zase před vilou v dobře ukryté luxusní pražské ulici, za jejímiž okny se možná rozhoduje o jeho dalším osudu. Naivně se domnívá, že jeho partnerka nic neví a že slzy, jimiž ho ve chvílích vrcholné slasti zkrápí, vyvolává jen její nezvladatelná rozkoš. Ano: Karolína, zhmotněný sen všech bláhových mužů, opravdu žije pro tyhle intimní momenty. Ale plakat přece může i nad svým milovaným – už dopředu… Svět Petrových „jistot“ se otřese ve chvíli, kdy zjistí, že jak jeho bývalá, tak i současná partnerka pletou adventní věnce. Dost možná spolu. A ukrývají v nich stříbrné jehlice. Jeho vztah s Martou skončil nehezky. Dopadne stejně i ten s Karolínou jen proto, že jejich jehlice jsou identické?
Exupérymenty – Josef Snětivý
O Pepsonově třetí básnické sbírce nechme promluvit osobu nejpovolanější, spisovatele a herce Divadla Járy Cimrmana Miloně Čepelku: „Autor stále touží po lásce a dává se jí zraňovat, ví však, že bolest zúrodňuje. A pořád naléhavěji vidí, jak je svět plný klamu, krutosti, přetvářky. A proti nim plný snů. Rozpor s rozporem. Když odhalí a pojmenuje jeden, jsou hned na obzoru další. Ale tak to je a tak to být má. Cesty za pravdou jsou trnité a pravda je tajemná a vzdálená, ať už ji hledáme v jiných, nebo v sobě. Ptal se mě, zda to či ono slovo není snad nadnesené. Je život opravdu tou nejkrásnější válkou? Mám za to, že ano. A nemám nic proti vznešeným pojmům, jsou-li prožity. Jsem mu vděčen, že umí vzájemně převracet banalitu a bahnalitu. Že hledá harmonii v hormonii, louku má v létě včelijakou a slyší růže volající na Slunečního boha “Uvádíš nás do rozpuků!”, aniž naštěstí rozeznává, zda za to děkují, nebo si stěžují. Nejspíš obojí. Protože krása je ve víceznačnosti, nikoli v jistotě. Ač nikdy nesmíme přehlédnout, že ve stopách milované ženy rostou a kvetou vlhčí máky. Rovněž otázka, je-li na Měsíci i samota lehčí, je legitimní. A třebaže dnes lidé nejdou veršům naproti, platí též, že s každou básní jsme Ti, Bože, blíž. Vraťte se prosím, listujte jako poprvé pěkně od začátku, najděte si znovu zde vyznačená slova, ba celé věty, jsem přesvědčen, že vyzbrojeni takto zvýšenou pozorností prostořekému básníkovi na konci knížky ze srdce poděkujete.“
Z deště pod opak – Josef Snětivý
O básnické prvotině autora napsal Miloň Čepelka: "Jsem sbírkou Josefa Pepsona Snětivého opravdu mile potěšen. Až dosud jsem ho znal jako nápaditého, prostořekého, ironického a sebeironického prozaika, romanopisce i povídkáře, také jako nadšeného muzikanta, skladatele, textaře i hráče, a teď se mi představil jako poeta. A pochopil jsem, že stále zamilovaný muž, který k ženám vzhlíží s úctou, neboť v nich právem vidí jak pramen inspirující slasti, tak korektorky mužsky snivých úletů, rušitelky, ale i strážkyně ztrácené a vždy jen na mžik znovu nabývané kýžené rovnováhy, partnerky otevírající nám když ne dvířka, pak jistě aspoň kukátka do svědomí a do tajemných prostorů za zjevnou skutečností, nemůže básníkem nebýt. Poezie hodná toho jména snaží se pomoci nám v témž, a proto jsem se po prvotním užasnutí záhy přestal jeho veršům divit a začal je vděčně vychutnávat právě v rozmanitosti jejich tónin, jež míří od epigramu, haiku, litanii etcetera až k pouhému povzdechu, výkřiku či přísně uměřenému sonetu. Jsou nabity kladně i záporně, avšak jsou nabity. Tryská z nich energie, a ta mě budí, nutí mě číst a nebát se žít. Nečekat na odpovědi jednou provždy platné - ty ostatně neexistují - ale ptát se, ptát se, ptát se. Věřím, že otevřete-li se jim, vyvolají ve vás stejnou ozvěnu a stejnou chuť. A to vám ze srdce přeju."
Dopisy v nevratných lahvích – Josef Snětivý
Co se stane, když mezi novomanžele vstoupí oslňující muž a nepozorovaně zanechá svou genetickou stopu? Když zvětralou pohodu letitých štamgastů rozčeří tajemný Poutník, který umí plnit přání? Když si ušlápnutý úředníček vyřídí účty s bourákem s bohatým trestním rejstříkem a kytarou na svalnatém krku? Anebo když mladá a zvídavá novinářka rozvíří prach na oddacím listu manželství, které, ač dávno mrtvé, vlastně nikdy neskončilo? Společným jmenovatelem kvarteta povídek je nedorozumění - nedorozumění vrhající jejich hrdiny do situací, v nichž se předtím ocitli nanejvýš v neklidných snech. Toto nedorozumění však pramení z lásky ve všech odstínech rudé i černé, z naděje zmařené, a přesto znovu ožívající, z víry, že po prohraném zápase vždycky přijde odveta… Zkrátka ze staré dobré trojice, která provází manžele i milence, štamgasty i poutníky, nenápadné úředníky i potetované bouráky už pěkných pár tisíc let.
Utajené hrady a zámky II. – Josef Snětivý,Otomar Dvořák
Autoři znovu vydali do pražských ulic a zákoutí, pod povrch dnešní zástavby i do archivů a představují další skryté skvosty na místech, kde by je často nečekal ani poučený čtenář (vždyť kdo z dnešních milovníků památek ví například to, kde stával krásný zámeček Sakrabonka?). Pravda, některé z nich už naneštěstí najdeme jen pod zemí nebo v dobových pramenech. To ale přece neznamená, že bychom je měli obestřít věčným mlčením. Vždyť jejich krása uchvacovala současníky, paměť věků přežívá v místních názvech, srovnání nynějších a tehdejších areálů je navýsost zajímavé, byť leckdy smutné Zvláštní pozornost autoři věnovali letohrádkům, na něž se v minulé knize prakticky nedostalo. Vylíčí je jako pozoruhodná místa vzestupu a pádu, zaniklé i dochované krásy, ale také milostných příběhů. A třeba dnešní Smíchov, to dnes už utajené město jménem Břeh Panny Marie, jimi byl doslova protkán. Další přebohatou oblastí je okolí Botiče, kde propátráme zajímavosti existujících sídel, ale rovněž si představíme zbořený zámek s rozsáhlým parkem ve čtvrti, v níž o něčem takovém netuší ani místní. Odlehlejší části Prahy, na jejím jihu, jihozápadě, jihovýchodě, východě a severu, nejsou na pozapomenutá panská sídla o nic chudší; budeme se však muset vydat i pod povrch země a hluboko proti proudu času a naše nálezy nebudou vždy šťastné. Nakonec si, stejně jako v předchozím počinu, dopřejeme malý úkrok za hranice Prahy: tentokrát do obce Zdiby, na jejímž území najdeme hned tři zámky. Kniha Utajené hrady a zámky II. je třetím svazkem nové edice Skrytá krása naší země.
Utajené hrady a zámky I. aneb Prahou po stopách panských sídel – Josef Snětivý,Otomar Dvořák
Zkušení spisovatelé a cestovatelé Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý vás už podruhé společně zvou na cestu. Tentokrát (až na výjimky) „jen“ na území hlavního města Prahy, jež je zdánlivě dopodrobna prozkoumané a popsané. Oba Prahu milují, pobývají v ní a dlouhodobě se její historií a památkami zabývají – a přesto i je překvapilo, kolik toho v tomto ohledu ještě nabízí… a skrývá. Zmapovali pro vás téměř osm desítek tvrzí, hradů, komend, zámků a zámečků. Několik málo jich bohužel mohli pouze nastínit, a zbytek už je na vaší fantazii, neboť se jedná o sídla, po nichž nezůstal žádný hmatatelný pozůstatek. Většinu však (mnohdy opakovaně) navštívili, propátrali a vyfotografovali, hledali v literatuře i archivech, ptali se místních… a občas nalezli netušené souvislosti, odkryli nepatrné zbytky nebo zůstali v údivu stát před nenápadným půvabem místa, které – stejně jako většina lidí – léta míjeli bez povšimnutí… Autoři záměrně opominuli jen Pražský hrad a Vyšehrad coby místa dostatečně popsaná v jiných publikacích. A budou velmi rádi, pokud s touto knihou (či jen s informacemi z ní vyčtenými ve vaší paměti) vyrazíte do ulic naší metropole. Odměnou vám budou nečekané nálezy a nezapomenutelné momenty. Kniha Utajené hrady a zámky I. je druhým svazkem nové Edice Skrytá krása naší země.
Ženy, které rozdávají adventní věnce – Josef Snětivý
Čtyřicátník Petr se navzdory vášnivému vztahu s nádhernou a neukojitelnou Karolínou, které říká lvisexuálka, toulá tak svobodně, že občas skončí v posteli své bývalé manželky Marty, jindy zase před vilou v dobře ukryté luxusní pražské ulici, za jejímiž okny se možná rozhoduje o jeho dalším osudu. Naivně se domnívá, že jeho partnerka nic neví a že slzy, jimiž ho ve chvílích vrcholné slasti zkrápí, vyvolává jen její nezvladatelná rozkoš. Ano: Karolína, zhmotněný sen všech bláhových mužů, opravdu žije pro tyhle intimní momenty. Ale plakat přece může i nad svým milovaným – už dopředu… Svět Petrových „jistot“ se otřese ve chvíli, kdy zjistí, že jak jeho bývalá, tak i současná partnerka pletou adventní věnce. Dost možná spolu. A ukrývají v nich stříbrné jehlice. Jeho vztah s Martou skončil nehezky. Dopadne stejně i ten s Karolínou jen proto, že jejich jehlice jsou identické?
Exupérymenty – Josef Snětivý
O Pepsonově třetí básnické sbírce nechme promluvit osobu nejpovolanější, spisovatele a herce Divadla Járy Cimrmana Miloně Čepelku: „Autor stále touží po lásce a dává se jí zraňovat, ví však, že bolest zúrodňuje. A pořád naléhavěji vidí, jak je svět plný klamu, krutosti, přetvářky. A proti nim plný snů. Rozpor s rozporem. Když odhalí a pojmenuje jeden, jsou hned na obzoru další. Ale tak to je a tak to být má. Cesty za pravdou jsou trnité a pravda je tajemná a vzdálená, ať už ji hledáme v jiných, nebo v sobě. Ptal se mě, zda to či ono slovo není snad nadnesené. Je život opravdu tou nejkrásnější válkou? Mám za to, že ano. A nemám nic proti vznešeným pojmům, jsou-li prožity. Jsem mu vděčen, že umí vzájemně převracet banalitu a bahnalitu. Že hledá harmonii v hormonii, louku má v létě včelijakou a slyší růže volající na Slunečního boha “Uvádíš nás do rozpuků!”, aniž naštěstí rozeznává, zda za to děkují, nebo si stěžují. Nejspíš obojí. Protože krása je ve víceznačnosti, nikoli v jistotě. Ač nikdy nesmíme přehlédnout, že ve stopách milované ženy rostou a kvetou vlhčí máky. Rovněž otázka, je-li na Měsíci i samota lehčí, je legitimní. A třebaže dnes lidé nejdou veršům naproti, platí též, že s každou básní jsme Ti, Bože, blíž. Vraťte se prosím, listujte jako poprvé pěkně od začátku, najděte si znovu zde vyznačená slova, ba celé věty, jsem přesvědčen, že vyzbrojeni takto zvýšenou pozorností prostořekému básníkovi na konci knížky ze srdce poděkujete.“
Z deště pod opak – Josef Snětivý
O básnické prvotině autora napsal Miloň Čepelka: "Jsem sbírkou Josefa Pepsona Snětivého opravdu mile potěšen. Až dosud jsem ho znal jako nápaditého, prostořekého, ironického a sebeironického prozaika, romanopisce i povídkáře, také jako nadšeného muzikanta, skladatele, textaře i hráče, a teď se mi představil jako poeta. A pochopil jsem, že stále zamilovaný muž, který k ženám vzhlíží s úctou, neboť v nich právem vidí jak pramen inspirující slasti, tak korektorky mužsky snivých úletů, rušitelky, ale i strážkyně ztrácené a vždy jen na mžik znovu nabývané kýžené rovnováhy, partnerky otevírající nám když ne dvířka, pak jistě aspoň kukátka do svědomí a do tajemných prostorů za zjevnou skutečností, nemůže básníkem nebýt. Poezie hodná toho jména snaží se pomoci nám v témž, a proto jsem se po prvotním užasnutí záhy přestal jeho veršům divit a začal je vděčně vychutnávat právě v rozmanitosti jejich tónin, jež míří od epigramu, haiku, litanii etcetera až k pouhému povzdechu, výkřiku či přísně uměřenému sonetu. Jsou nabity kladně i záporně, avšak jsou nabity. Tryská z nich energie, a ta mě budí, nutí mě číst a nebát se žít. Nečekat na odpovědi jednou provždy platné - ty ostatně neexistují - ale ptát se, ptát se, ptát se. Věřím, že otevřete-li se jim, vyvolají ve vás stejnou ozvěnu a stejnou chuť. A to vám ze srdce přeju."
Dopisy v nevratných lahvích – Josef Snětivý
Co se stane, když mezi novomanžele vstoupí oslňující muž a nepozorovaně zanechá svou genetickou stopu? Když zvětralou pohodu letitých štamgastů rozčeří tajemný Poutník, který umí plnit přání? Když si ušlápnutý úředníček vyřídí účty s bourákem s bohatým trestním rejstříkem a kytarou na svalnatém krku? Anebo když mladá a zvídavá novinářka rozvíří prach na oddacím listu manželství, které, ač dávno mrtvé, vlastně nikdy neskončilo? Společným jmenovatelem kvarteta povídek je nedorozumění - nedorozumění vrhající jejich hrdiny do situací, v nichž se předtím ocitli nanejvýš v neklidných snech. Toto nedorozumění však pramení z lásky ve všech odstínech rudé i černé, z naděje zmařené, a přesto znovu ožívající, z víry, že po prohraném zápase vždycky přijde odveta… Zkrátka ze staré dobré trojice, která provází manžele i milence, štamgasty i poutníky, nenápadné úředníky i potetované bouráky už pěkných pár tisíc let.