Marek Vácha
Selfíčka – Marek Vácha
Dříve si lidé psali deníky, aby pomohli paměti a zachytili pomíjivé okamžiky. Rembrandt si občas kreslil rychlé skicy, pérovky, zachycení momentu pár čarami. Dnes si mladí fotí selfíčka, aby, snad, zachytili důležité momenty života. Naučil jsem se selfíčka nikoli fotografovat, ale psát. Chci teď spíše ustoupit do pozadí a nechat čtenářovu fantazii pracovat, chci ukázat jen náčrtky. Caspar David Friedrich u svých obrazů maloval postavy otočené zády k divákovi, aby ho vtáhl do děje. Dělám si velkou naději, že ty okamžiky, které jsou čímsi výjimečné, čtenář v té či oné podobě zažil taky, a že snad v něm mohou něco rozeznít, jako rozezněly ve mně.
Eutanázie – definice, historie, legislat – Marek Vácha
Text je primárně určen studentům medicíny a sleduje schéma obvyklé v přednáškách z lékařské etiky (definice problému, argumenty, legislativa). Text je ovšem psán tak, aby byl srozumitelný i pro širokou veřejnost a byl příspěvkem do celonárodní debaty.
V první kapitole jsou definovány pojmy, se kterými se čtenář v knize setká. Dále se zde dozvíme, že samotné slovo „eutanázie“ je jedním z nejobtížněji definovatelných slov lékařské etiky. Následuje stručný historický exkurz, jehož smyslem je přinést fakta o vývoji v poválečné euroatlantické civilizaci a především o dění v Evropě, neboť jakákoli dobrá etika nezbytně začíná neutrálním a přesným popisem problematiky a znalostí lékařských a historických faktů. Následují kapitoly deskriptivní etiky.
V ČR byly v nedávné době sepsány dva návrhy zákona o tzv. důstojné smrti, a to v roce 2008. Druhý z obou návrhů autor posuzoval, jako člen etické komise Ministerstva zdravotnictví, a byl tedy účasten etického posouzení celé věci. Téma eutanázie je v ČR stále široce diskutováno.
Jízda v levém pruhu – Marek Vácha
Svůj první knižní rozhovor poskytl Marek Vácha svému příteli, bývalému studentu a vedoucímu táborů pro mládež Jožinu Valentovi. Vácha v něm vydává svědectví o své cestě k Bohu a ke kněžství, o radostech i bolestech kněžského života, hovoří o svých zkušenostech učitele a cestovatele, o tématech duchovních i společenských, a to vše v atmosféře rozhovoru dvou přátel, která se při jednotlivých setkáních příliš nelišila od momentu, kdy vzešel nápad knihu rozhovorů vydat když spolu oba autoři v jedné únorové noci 2018 seděli u ohně kdesi v argentinských horách.
Argentine Nights – Marek Vácha
Eutanázie – Marek Vácha
Text je primárně určen studentům medicíny a sleduje schéma obvyklé v přednáškách z lékařské etiky (definice problému, argumenty, legislativa). Text je ovšem psán tak, aby byl srozumitelný i pro širokou veřejnost a byl příspěvkem do celonárodní debaty.
V první kapitole jsou definovány pojmy, se kterými se čtenář v knize setká. Dále se zde dozvíme, že samotné slovo „eutanázie“ je jedním z nejobtížněji definovatelných slov lékařské etiky. Následuje stručný historický exkurz, jehož smyslem je přinést fakta o vývoji v poválečné euroatlantické civilizaci a především o dění v Evropě, neboť jakákoli dobrá etika nezbytně začíná neutrálním a přesným popisem problematiky a znalostí lékařských a historických faktů. Následují kapitoly deskriptivní etiky.
V ČR byly v nedávné době sepsány dva návrhy zákona o tzv. důstojné smrti, a to v roce 2008. Druhý z obou návrhů autor posuzoval, jako člen etické komise Ministerstva zdravotnictví, a byl tedy účasten etického posouzení celé věci. Téma eutanázie je v ČR stále široce diskutováno.
Tváří v tvář Zemi – Marek Vácha
„My, křesťané, jsme sužováni tisícem a jedním problémem bezprostředního i vzdálenějšího okolí. Trápí nás Ukrajina, válka v Iráku, Sýrie, vlny uprchlíků, modlíme se za mír v Nigérii, pomáháme v léčebnách alkoholiků, pomáháme mentálně nemocným, organizujeme kampaně za ochranu nenarozeného života, staráme se o budoucí matky, které okolí nutí k potratům, bojujeme proti eutanázii a podobně. Zdálo by se, že toho v agendě máme dost, a že to stačí. Evropa nikdy v novodobých dějinách nebyla tak rozvibrovaná, rozkolísaná jako je dnes, kdy se zřejmě poprvé v dějinách nesnažíme vybudovat něco nového, ale stůj co stůj alespoň udržet to staré. Encyklika Laudato si´ nepřináší ke všem těmto problémům a starostem ještě další starost navíc, encyklika to vše integruje, dává našemu snažení rámec a soustřeďuje nás na to, co je opravdu důležité. Když chránit život, tak veškerý.“
Neumělcům života – Marek Vácha
Principem hry je, že všemu, co vytvoří, dá Bůh do vínku kus stvořitelských možností. Tvůrce tvoří tvůrce. V první části knihy je zvýrazněna radost člověka z bytí, radost z Boha, radost z tvorby, radost z rozhodnutí, radost z toho, že všichni jsme pozváni k umění a že zadáním člověka je být obrazem Božím. Ve druhé části důsledky, kam až může odpovědnost člověka za jeho vlastní osud zajít. Bůh, který si natolik váží člověka, že neudělá nic proti jeho vůli, by? by tato vůle byla destruktivní nebo sebedestruktivní. Vyšší než zvířata, menší než andělé, mezi zemí a nebem je člověk. "I já se tě ptám, Bože, za koho mě lidé pokládají. A když se to všechno s lehkou sebeironií dozvím, pak se po chvíli ticha zeptám: Bože, a za koho mě pokládáš Ty?"
Poslední země – Marek Vácha
Bál jsem se, moc jsem se bál této knížky. Když zavřu oči, vítr mi ještě zpívá na tvářích a vidím tance plejtváků v chladné a husté vodě oceánu. Bojím se, abych svůj příběh správně přetlumočil. Úkol je téměř nemožný, pokusit se předat pohled na křičící modrooké kormorány a na plápolavý karmín pomalu zapadajícího antarktického slunce do plochých papírových stránek s trochou černi.
Antarktida je poslední země. Jet dál už na této planetě nejde. Poslední země, kde je ticho. Poslední země, kde ještě člověk nevystřelil na člověka. Poslední země, která ještě nepatří žádnému státu. Poslední země, kde se ani zvířata ani ptáci ještě nebojí člověka. Staří polárníci vypráví, že na jih od šedesáté rovnoběžky přestávají platit ekonomické a politické zákony. Poslední země, kde lidé ještě musí spolupracovat, aby přežili, bez rozdílu filosofických, politických nebo náboženských přesvědčení.
Příběhy z jiného vesmíru – Marek Vácha
Loď – Marek Vácha
...a tak zkouším z paluby zamávat či poslat znamení, že zde jsem. Volám ze svého plavidla po někom, kdo by rozuměl, nakláním se přes palubu a odhazuji do moře lahve se zprávami, ale zdá se, že celý nekonečný svět je pustým oceánem, že zde není nikdo, ke komu by zprávy mohly doputovat. Ostatní lodi planet a flotily galaxií nejsou než bludnými Holanďany, vory bez života, nahodile plovoucí vesmírem. Já, jediný žijící ve skoro nekonečně a výstředně velkém vesmíru, jsem jediný námořník na palubě Země v tichém a černém moři nebeských hlubin.
Modlitba argentinských nocí – Marek Vácha
"Nebudu nikdy dobrým teologem, pokud budu jen studovat názory jiných, psát vybroušené rešerše a nikdy nepocítím žízeň živé bytosti po Bohu. Pokud budu svět zkoumat jen z vnějšku, jako nezávislý a nezaujatý novinář, nikdy jej nepostihnu. Životem procházíme dnes tak, jako se v sobotu procházíme po zoologické zahradě. Takto se ale s Bohem nikdy nesetkám - jako nezainteresovaný turista, který si během své životní vycházky po Zemi sem tam zmáčkne spoušť a vytvoří fotografii. Jsem vášnivá bytost, toužící a hladovějící po Bohu, toužící nalézt smysl věcí, jsem uvnitř světa, nikoli mimo něj."
Probouzení – Marek Vácha
Autor se ve své knize dělí se čtenáři o vlastní reflexe a prožitky. Některé texty se zrodily z náhodně zachycených myšlenek a v autorově mysli rozehrály sled spontánních úvah o naší civilizaci, přírodě a katolické církvi. Jiné texty ohromují autentickým zachycením pocitů a existenciální naléhavosti, s nimiž se zamýšlí především nad vlastní rolí v tomto světě.
Šestá cesta – Marek Vácha
Planeta Země v prostoru nevisí, ani se nevznáší, nýbrž prostě je, shora i zdola obklopena mrazivým kosmem s vakuem. V tomto černém vakuu pluje náš modrý koráb, osvětlený jako reflektory paprsky Slunce. Z jeho paluby visí girlandy orchidejí, nad kterými se vznášejí motýli a kolibříci a který překypuje životem. Náš příběh patří do říše pohádek, je čarokrásný, je to nejfantastičtější epická báseň, kterou by bylo možno vymyslet. Na této planetě nám bude dáno potkat Boha, věčně se skrývajícího. V jednom svém díle se však Bůh již nemůže skrýt – v bytostech, které jsou vrcholem hmotného stvoření. Jsou-li spojeni tajemstvím lásky stávají se jeden pro druhého svátostí, prostorem, který propojuje viditelné s neviditelným. Co uvidí skrze sebe snoubenci, mají-li čisté srdce?
Tančící skály – Marek Vácha
Kniha vznikla na základě přednášek z náboženství na Biskupském gymnáziu v Brně v letech 1998–2001 a je určena především středoškolským studentům.
Fascinující dějiny naší existence od velkého třesku po vznik samostatně uvažujících bytostí tvoří bohatý zdroj inspirace pro teologii. Jsme bytosti obdarované nesmrtelnou duší a zároveň jsme bytosti utvořené z hmoty 15 miliard let vzdáleného velkého třesku. Prostým vývojem událostí vznikají ze žhavé výhně počátku vesmíru tvorové schopní složit Devátou symfonii nebo vyzdobit Sixtinskou kapli. Jsme obdařeni nesmrtelnou duší a zároveň jsme stvořeni z prachu země. Jsme tančící skály. Čím víc rozumíme vesmíru, tím více si uvědomujeme nesamozřejmost naší existence, nesamozřejmost objevení se života na Zemi – a především nesamozřejmost vzniku nás samých, bytostí obdařených inteligencí a schopností se tomu všemu divit.
Tváří v tvář Zemi – Marek Vácha
My, křesťané, jsme sužováni tisícem a jedním problémem bezprostředního i vzdálenějšího okolí. Trápí nás Ukrajina, válka v Iráku, Sýrie, vlny uprchlíků, modlíme se za mír v Nigérii, pomáháme v léčebnách alkoholiků, pomáháme mentálně nemocným, organizujeme kampaně za ochranu nenarozeného života, staráme se o budoucí matky, které okolí nutí k potratům, bojujeme proti eutanázii a podobně. Zdálo by se, že toho v agendě máme dost, a že to stačí. Evropa nikdy v novodobých dějinách nebyla tak rozvibrovaná, rozkolísaná jako je dnes, kdy se zřejmě poprvé v dějinách nesnažíme vybudovat něco nového, ale stůj co stůj alespoň udržet to staré. Encyklika Laudato si´ nepřináší ke všem těmto problémům a starostem ještě další starost navíc, encyklika to vše integruje, dává našemu snažení rámec a soustřeďuje nás na to, co je opravdu důležité. Když chránit život, tak veškerý.“
Nevyžádané rady mládeži – Marek Vácha
Z úvodu: „Milí mladí lidé. Moc se omlouvám. Tahle knížka je tak trochu kulometná palba. Nebo spíš kobercový nálet. Moc se omlouvám všem nevinným. Ano, velmi si vážím všech katolických aktivit, moc si vážím spolč, moc si vážím katolických serverů cé zet, moc si vážím děkanátek, diecézek i celostátních setkání mládeže a všech, kteří je obětavě organizují, a především, a moc, si vážím vás, dívek a chlapců, jinak bych to nepsal. Když jdete k přijímání, ano, vidím krásné mladé lidi. Vidím ve vás obrovský potenciál. Jak moc bych si přál, aby vaše charismata zasvítila! Vážím si i duchovních vůdců, psychologů, aktivistických řeholníků, učitelů a obecně všech moudrých dospělých i jejich moudrých a dobře myšlených rad.“