Stredovek
Křížová výprava proti albigenským – Jörg Oberste
Křížová výprava proti albigenským představuje jeden z prvních příkladů systematického boje křesťanské většiny proti křesťanské herezi, jež ohrožovala středověkou společnost v jejích samotných základech. Německý historik Jörg Oberste v této synteticky pojaté práci zkoumá především politické příčiny vyhlášení křížové výpravy proti albigenským papežem Inocencem IV. Prostřednictvím rozboru dobových kronik se pokouší nahlížet ono první velké antiheretické křížové tažení nikoli jako náboženský, nýbrž primárně jako mocenský konflikt, v jehož pozadí stála snaha ovládnout jak papežstvím, tak potažmo i francouzskou Korunou svébytné provensálské území. Na příkladu několika nejmocnějších okcitánských šlechticů ukazuje, že i přes podporu katarství v aristokratických kruzích hrála i zde větší roli regionální identita než rozdílnost víry, přičemž překvapivě to samé platí i pro mocná města v čele s Montpellier. Kniha vychází s finanční podporou hlavního města Prahy.
České země za prvních Přemyslovců v 10.–12. století, II. díl – David Kalhous
Zatímco první díl knihy České země za prvních Přemyslovců v 10.–12. století se věnoval spíše politickým dějinám, sledoval počátky přemyslovské moci a zabýval se snahou Přemyslovců získat pro svůj rod co nejprestižnější postavení v rámci říše, bude druhý díl věnován praktičtějším problémům. Viděli jsme, jak vnímali české země říšští kronikáři a jak tento obraz "Boheman" v raně středověkých pramenech mohl přispívat k utváření jejich identity. Jaké praktické doklady vzájemné komunikace mezi českými zeměmi a říše ale máme? Na tuto otázku bude me odpovídat s pomocí stop, které po sobě zanechal kult svatého Václava, konkrétně se budeme zabývat slavnostními svěceními kostelů, kde byly chovány jeho ostatky, vydáme se i po stopách rukopisů václavských legend. Vazby se však odrážejí i v hmotné kultuře. Cenným vodítkem jsou zde zejména stavby, jejichž studiem historikové umění dokládají přítomnost vzorů a vedou nás nepřímo k poznání vzájemného transferu myšlenek i pracovních postupů. Jak je to s možným vlivem kultury jižní a východní kultury nastiňuje na příkladě sporu o staroslověnskou liturgii a písemnictví následující kapitola. Vláda a moc jsou důležité jevy společenského života. Jaké byly asi hranice knížecí moci? Jaké prostředky kníže využíval k vládě, komu vládl a co jej limitovalo při výkonu moci? To je série otázek, jež vždy hýbala humanitními obory a i dnes rozviřuje diskusi mezi domácími medievisty. Určitá vodítka nabízí trojice kapitol, které se jednak zabývají staršími diskusemi, jednak praktickými limity života v raném středověku, jednak strukturou tehdejší společnosti a její dynamikou. Nikdo nemůže zpochybnit význam írkve ve středověku. Proto bude následující dvojice kapitol věnována jednak vzniku základních církevních struktur (biskupství, počátky farní organizace), jednak počátkům a rozvoji klášterního života. Knihu uzavře komentovaná bibliografie.
Loupeživí rytíři a zemští škůdci Království českého a jejich sídla – Zdeněk Fišera
Kniha Loupeživí rytíři a zemští škůdci Království českého není pouze soupisem známých a méně známých skutečností o středověkých lupičích číhajících v lesních průsmycích na kupecké karavany. Autor předkládá čtenáři po několikaletém bádání v knihovnách, archivech, matrikách a dobových pramenech faktografickou publikaci s uceleným souborem šlechticů, kteří se dostali vzhledem ke své loupeživé činnosti do rozporu se zákonem. V úvodní části najdeme důkladnější rozbor týkající se loupeživých rytířů a zemských škůdců, mezi kterými byly značné rozdíly. Loupeživý rytíř byl šlechtic, který podnikal přepady a loupeže. Zemský škůdce byl v podstatě rušitel vyhlášeného zemského míru a v mnoha případech odbojník. Hlavní část knihy ve více než sto samostatných krátkých medailonech hovoří o jednotlivých osobách z řad vyšší i nižší šlechty včetně těch, kteří sice urozeného původu nebyly, ale mnohdy loupeživé družiny vedly. V řadě kapitol se jedná o dvojice, případně více členů jednoho rodu. Závěrečné kapitoly pojednávají o známých postavách jen zlomkovitě, jelikož nejsou nijak historicky doloženy, ale existovat mohly. Pro úplnost je připomenuto i několik loupeživých rytířů zahraničních. Publikace je doplněna fotografiemi a perokresbami hradů, hrádků a tvrzí, na kterých tito lapkové působili a u téměř každé kapitoly najdeme i jejich rodové erby. Kniha je zakončena rejstříkem odborných výrazů, anglickým resumé a výčtem použitých pramenů a literatury.
Stručné dějiny latinské literatury středověku – Jana Nechutová
Latinská vzdělanost a písemnictví významně spoluutvářely podstatu evropské vzdělanosti.. Literatura psaná latinsky nezanikla s pádem římské říše, ale rozvíjela se dál v duchovním prostředí klášterů a později ve vzdělaneckém prostředí univerzit. Odtud se šířila do světských kruhů a prosakovala do jazyků evropských národů, aby plodně ovlivnila vznik jejich národních literatur až do novověku. Doba jejího rozvoje je vymezována letopočty 450 až 1450 a reprezentují ji jména Augustinus, Jeronymus, Boethius, Benedikt z Nursie, Řehoř Veliký, Beda Ctihodný, Paulus Diaconus, Alkuin, Hrabanus Maurus, Jan Scotus Eriugena, Hrotsvita, Carmina Burana, Hugo Orleánský, Petr Abélard i Kosmas Pražský ... a mnohá další. Česká literární věda dosud postrádala původní zpracování dějin středolatinské literatury a publikace prof. PhDr. Jany Nechutové, CSc. a Mgr. Dany Stehlíkové, PhD., renomovaných odbornic na literární medievistiku z Masarykovy univerzity, tuto citelnou badatelskou mezeru vhodně zaplňuje. Jejich příručka je určena studentům a zainteresované veřejnosti a nabízí jim základní poučení a přehled, doplněný o bohatou bibliografii edic, překladů a sekundární literatury. Historické úvody k jednotlivým kapitolám napsal Jan Kalivoda. Práce vznikla v souvislosti s projektem OP VK "Inovace studijních oborů Ústavu klasických studií FF MU", reg. č. CZ.1.07/2.2.00/15.0227
Očitá svědectví – Jana Černá
Tzvetan Todorov uvedl, že objevení Ameriky je jedním z nejúžasnějších setkání v dějinách lidstva, neboť ohlašuje a zakládá naši současnou identitu. Analogicky by bylo možné říci, že je to právě setkání s Novým světem, které (spolu)zakládá podobu moderní evropské vědy. Pro poznání se poprvé v natolik intenzivní míře stává nezbytnou empirie a očitá svědectví, nikoli autoritativní a tradičně přijímané texty. Záměrem publikace je ukázat, jaký vliv mělo poznávání přírody Nového světa na utváření specifických podob vědecké komunikace a kooperace (expedice, dotazníky, přírodní historie, botanické katalogy), praktikovaných během 16. století ve Španělsku, a jak přispělo k proměně podob přírodních věd, jež vyvrcholila procesem dnes nazývaným vědecká revoluce. Text zavede čtenáře do renesanční Sevilly i na půdu Nového Španělska a Peru, do prostor univerzit, botanických zahrad i kabinetů kuriozit, mezi vzdělané lékaře, kosmografy a královské hodnostáře, stejně jako mezi objevitele, mořeplavce a další zvídavé osoby, které byly přitahovány podivuhodnostmi Nového světa.
Milevský letopis – neuvedený,Anna Kernbach
Vincenciův letopis a Milevský letopis, který obsahuje letopis Jarlochův a Kroniku tzv. Ansberta o historii třetí křížové výpravy císaře Fridricha, patří mezi nejvýznamnější prameny k českým dějinám 12. století. Vincencius svůj spis věnoval králi Vladislavovi a jeho manželce Juditě. Jeho text má místy ráz spíše osobních pamětí a těžiště kronikářova vyprávění tkví v popisu milánského tažení (1158–1160), jehož se osobně účastnil. Jarloch, který na Vincencia přímo navazuje, byl opatem premonstrátského kláštera v Milevsku. Svůj letopis psal z pohledu vyšší církevní hierarchie, sleduje tedy především vztah církve k panovníkovi a šlechtě. Zmiňuje abdikaci Vladislava I. a následné spory o moc, v nichž načas zvítězil Soběslav II. Již v roce 1179 ho však vystřídal Bedřich, jehož Jarloch často kritizuje za proticírkevní postoje. Za první část svého letopisu Jarloch vložil Ansbertovu „Historii o výpravě“ s vlastními přípisky. Poté pokračuje v líčení českých událostí. Nedokončený Jarlochův letopis se zastavuje u líčení smíru mezi bratry Vladislavem Jindřichem a Přemyslem Otakarem I. roku 1198, jímž se uzavírá dlouhé období domácích válek o knížecí stolec. Nové vydání doprovází zasvěcená předmluva Martina Wihody.
Non Angli sed Angeli – Helena Polehlová,Petr Polehla
Období raného středověku, v němž do Británie pronikalo křesťanství a záhy zde zdomácnělo, je nazýváno dobou světců a hrdinů. Kniha se snaží seznámit čtenáře s osudy několika svatých tohoto období prostřednictvím vybraných hagiografických děl 7. a 8. století. V jednotlivých kapitolách pojednává o papeži Řehoři Velikém, iniciátorovi misie do Británie, irském misionáři sv. Kolumbovi, sv. Wilfridovi, biskupovi z Yorku, poustevníku sv. Guthlakovi či zakladateli proslulých klášterů ve Wearmouth a Jarrow, sv. Benediktu Biscopovi a jeho nástupci sv. Ceolfrithovi. Publikace přináší také překlady částí latinských legend o těchto světcích. Mgr. Helena Polehlová (nar. 1974 v Chrudimi) vystudovala latinu a angličtinu na Masarykově univerzitě v Brně. Nyní vyučuje na katedře anglického jazyka a literatury Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové. Zabývá se anglo-latinskou a staroanglickou literaturou. Mgr. Petr Polehla, Ph.D. (nar. 1974 v Třebíči) vystudoval latinu, estetiku a dějepis na Masarykově univerzitě v Brně. V současné době působí jako odborný asistent na Filozofické fakultě Univerzity Hradec Králové a na Diecézním teologickém institutu Biskupství královéhradeckého. K jeho odborným zájmům patří odraz kultu svatých zejména v latinské literatuře středověku a raného novověku.
Lucemburkové – Jorg K. Hoensch
Přehledně pojatá monografie věnována císařskému a královskému rodu, původně leníkům francouzského krále, představuje poslední práci německého historika Jörga K. Hoensche, autora celé řady historických knih, především pak biografií dvou českých králů Přemysla Otakara II. a Matyáše Korvína. Hlavní důraz v ní autor samozřejmě položil na osobu císaře Jindřicha VII., jehož prostřednictvím si lucemburská dynastie vydobyla na více než sto let nejvýznačnější místo ve středoevropském prostoru. Jeho potomci, jimž se na mnohá desetiletí podařilo získat českou a posléze i říšskou korunu, svým způsobem pokračovali v Jindřichových plánech, vždy je však dokázali podle svých osobnostních předpokladů a samozřejmě i s ohledem na politické ambice a moc svých protivníků výrazně proměnit a zacílit novým směrem. Skutečně promyšlenou dynastickou politiku však prováděl až Karel IV., jenž v generaci svých synů sice uspěl, avšak z dlouhodobého hlediska moc Lucemburků nakonec rozmělnil. Protože v centru Hoenschova zájmu stojí lucemburští panovníci, je jeho knihu možné vnímat i jako řadu navzájem propojených biografií mocných mužů 14. století – Jindřicha VII., jeho bratra, trevírského arcibiskupa Balduina, českého krále Jana Lucemburského, „popského krále“ Karla IV. a v neposlední řadě i portrétů jeho synů Václava IV. a Zikmunda Lucemburského.