Poézia - antológie
Sto a jedna pověst z Polné a okolí – Jan Prchal
Na Vysočině bydlívali hlavně hastrmani a hejkalové, ale i divoženky, polednice a čarodějnice, tu i onde se objevil čert. Příběhy vyprávěné za zimních večerů doma u pece nebo v šenku, v létě večer pod lípou zapisovali generace písmáků, učitelů nebo kronikářů. Jan Prchal z nich vybral ty nejpoutavější historky, v nichž ožívají nejen bytosti nadpřirozené, ale také historické postavy jako král Jiří z Poděbrad, po němž je pojmenován kámen na vrchu Homole, nebo jeho nástupce Vladislav Jagellonský, který se k polenskému pánu Viktorínovi z Kunštátu přijel schovat před morem. Polensko je drsný kraj, který žádal po lidech těžkou práci, ale možná právě proto je tak bohatý na povídačky veselé i smutné, k pobavení i k ponaučení. Knihu bohatě vypravila ilustracemi Marcela Makovská z Polné. V krátké době vyjde z bohaté polenské slovesnosti díl druhý ? Druhá stovka pověstí z Polné a okolí.
Kardinál Pölätüo – Generál Piesc aneb případ zapomenuté mise – Stefan Themerson
Ratlík pronásledující vlastní ocas přiměje kardinála Pölätüa k sepsání krkolomného filozofického pojednání. 6940stránkové dílo, v němž se snaží v souladu s církevními doktrínami dokázat, že věda je podmnožinou a dalším důkazem platnosti náboženské víry, je platformou k absurdní polemice s Russellovým logickým pozitivismem, ale především nekompromisním útokem na úhlavního nepřítele víry - poezii. Zničit poezii ovšem znamená v první řadě odstranit ze světa Pölätüova osmnáctiletého syna, básníka Guillauma Apollinaira. Druhý román Generál Piesc aneb případ zapomenuté mise představuje nevinnou variaci na faustovské téma. Přináší obraz soumraku romantického vzorce heroismu a v jednoduchém a zdánlivě záhadném příběhu vykresluje nesmyslnost principů politicko-historického dění.
Bezčasí – Irena Žantovská
Irena Žantovská má mnoho talentů. Ten divadelní se probudil jako první, už na studiích vedla divadlo poesie, inscenovala texty autorek blízkých svému vidění světa – Mariny Cvetajevové, Sylvie Plathové – i autorů vyjadřujících generační pocity té doby druhé půli 80. let, toho zvláštního bezčasí, co navzdory šedi kolem otevíralo nejedny dveře kreativitě individuální duše – tak si našla pro své inscenace opakovaně beatniky (Corsa, McClurea, Ferlinghettiho), později také německé expresionisty (Lasker-Schüllerovou, Trakla, Grosze), její kroky ji vedly ale také k inscenaci českých básníků – Kainara, Hraběte a především Ortena – její režie Elegií (aktuálně v Divadle v Celetné s Janem Potměšilem a Vladimírem Javorským) patří k erbovním dílům českého moderního divadla poesie. I v ryze činoherních režiích – od „oblastí“ po Národní divadlo si vybírala především autory, jejichž řeč – v doslovném i obrazném slova smyslu – byla spíše niterná, oproštěná od velkých vnějškových gest a velkohubé prázdnoty. Není divu, že se s největším vzájemným porozuměním potkala s třeba Čechovem, Strindbergem, Genetem… Toho rodu je i její poesie, jak velmi pozorně vystihl už dávný recenzent její první sbírky Zahrada soch Jan Dvořák. Tato vnitřní divadelnost její poesii předurčuje k scénickému uchopení. Proto také logicky právě z textů ze Zahrady soch vznikla před časem pozoruhodná inscenace spojující poesii (v podání Nely Boudové), experimentální hudební fúzi (Tomáše Reindla, oscilujícího mezi ethnem a soudobou vážnou hudbou), moderní balet (v choreografii Vladimíra Gončarova) a výtvarné umění (animované koláže Miroslava Huptycha). Sbírka Bezčasí je v mnohém směru komornější, introvertnější, než byla Zahrada soch. Chybí tu rozmáchlé „jevištní“ gesto, zato je tu až nečekaně vlídno a mírno, jako by krajina autorčina dětství – Vysočina – vstoupila do veršů a dala jim barvu, vůni, tvar – ale i jinou, niternější dramatičnost.
Jak se loví havrani – Pavel Cingl
Napínavý příběh o přátelství, lásce, naději a zákeřné nemoci probíhá na pozadí přípravy uměleckého megaprojektu. Společně s hlavními hrdiny, anglickým sochařem Candym a jeho pražským kamarádem Martinem, prožijte nespočet divokých mejdanu, přivoníte si k atraktivním, exotickým a okouzlujícím ženám a zkusíte si vsadit vše na jednu kartu. Vydáte se na cestu do Berlína, New Yorku, Osla a prožije fůru legrace v post-sametové Praze. Strhující vyprávění Pavla Cingla nepostrádá napětí, humor, sex, barvité popisy zahraničních teritorií, frustraci i víru v život. Najdete zde také špetku sci-fi. Kniha je zručně a se značným spádem napsaná lahůdka, ve které si najdou zalíbení i fajnšmekři, kteří v literatuře hledají přesahy. Obálku ke knize vytvořil Jaromír 99, který se podílel na filmu Alois Nebel.
Világadapter – Krisztina Tóth
A Világadapter megjelenése ünnep. Tóth Krisztina, a kortárs magyar irodalom egyik legjelentősebb és legolvasottabb alkotója a Pixel, az Akvárium és a Pillanatragasztó történetei után adja közre az utóbbi években született verseit. Városok, tárgyak, emberek, bosszantó vagy épp mulatságos történetek indítják el a verseket, hogy aztán a költőt követve járhassuk végig az utat a hétköznapi, mégis alapvetően fontos dolgok megértéséig. A Világadapter hol játékosan, hol megrázó komolysággal az idő múlásáról, a távolodásról, a fájdalmakról és veszteségekről mesél.
Krv z kalicha – Roman Kaliský-Hronský
6-106 – Carbonaro
Csak a játék számít? Mintha ezt üzenné ez a Carbonaro által rajzolt világatlasz is. Amikor, még halála előtt, az Irodalmi Jelen megkérdezte tőle, milyen a jó vers, így válaszolt: A jó vers Nem is posztmodern, nem is rosszmodern. Nem is kopogó neorokokó. Testetlen legyen, s mégis hallható. Bennszülött legyen, s egyben marslakó. Piros mokaszinjában surranjon át a holdudvaron s az éji prérin, síneken és vadászmezőkön át, és világítson, mint vízbe ejtett csillár egy nagyon távoli szigeten, áttetsző legyen, és lakjon hajdani magazinokban, és szaladgáljon piros mokaszinokban, testetlen legyen és hallhatatlan, de érezze őt átfutóban az őszi préri, bár lába már a földet sem éri.
