Atlantis

Jedna z vrcholných tragédií Williama Shakespeara je drama zločinu, svědomí a trestu a divadelní sonda do hlubin lidské duše, z nichž se rodí zlo. Macbeth, skotský šlechtic a hrdina, člověk obdivovaný a uctívaný všemi, v této hře podlehne ctižádosti a touze po moci natolik, že se dopustí zločinu nejtěžšího – krvavé královraždy. Tato nejkratší a nejsevřenější Shakespearova tragédie má strhující rytmus a akčnost, psychologickou hloubku, je to hra úderná i básnická, drama strmého vzestupu a pádu. Macbeth se vraždou domůže moci nejvyšší, stane se králem, ale aby si moc udržel, musí vraždit dál, brodí se krví, stává se nelidskou bestií, netvorem, co chvíli křičí na jevišti světa, jen aby poznal, že jeho život je pustý žvást idiota, jen hluk a vřava - a neznamená nic.

Zápletka románu, odehrávajícího se převážně v roce 1967, spočívá na typicky grassovském groteskně-drastickém nápadu: gymnazista Scherbaum chce před berlínským hotelem Kempinski veřejně upálit svého jezevčíka, aby šokoval a vyburcoval saturovanou konzumní společnost, jejíž svědomí je podle něj natolik otupeno („umrtveno“), že neprotestuje ani proti upalování lidí napalmem ve vietnamské válce. Jeho učitel Starusch (vypravěč románu a — se značnou dávkou sebeironie — autorovo alter ego) se jej snaží od radikálního záměru odvrátit, přestože s žákem v zásadě sympatizuje. Groteskně-humornou vypravěčskou kostru vyprávění představuje dlouhá, bolestivá terapie chrupu, již Starusch protrpí ve stomatologickém křesle a během níž se mu vybavuje asociační pásmo osobních selhání i událostí z války a doby hospodářského zázraku. Těmito reminiscencemi se do vyprávění zprostředkuje i řada zásadních problémů německé společnosti adenauerovské éry, zejména problém nepotrestaných válečných zločinců a nacistů: jednou z výrazných postav je (pod jiným jménem) i u nás nechvalně známý generál Schörner, který byl ochoten bojovat „do posledního muže“ a se vší krutostí ještě v posledních dnech války. V naivně radikálních postojích gymnazistů podává Grass — jako jeden z prvních levicových intelektuálů (román vyšel v roce 1969) — ironickou, pozoruhodně vyváženou analýzu mentality a ideologií, z jejichž energie v roce 1968 explodovalo radikální „studentské hnutí“: přitaká jeho pohnutkám i cílům, ale jasně se distancuje od jeho prostředků, které namnoze vyústily v zaslepený terorismus.