Atlantis

Šestý svazek esejů Milana Kundery se jmenuje Zahradou těch, které mám rád. Texty této knihy autor napsal a publikoval v letech 1989-2008. Spolu s jinými úvahami vyšly v knize Une rencontre (Gallimard 2009). Na záložce se dočtete: „Tato kniha je věnována zejména umění románu, které je pro Kunderu ze všech umění to nejevropštější (Rabelais, Cervantes…) a umí odhalit na lidském životě, co jinak nelze uvidět (Carlos Fuentes, Anatole France, Curzio Malaparte…); kniha mluví též o tom, co znamená žít v jiné zemi, než je ta rodná (Věra Linhartová, Škvorečtí, Danilo Kiš…), a vzdává poctu těm, kdo neváhali jít proti vládnoucí blbosti (milovaný Fellini…); ti všichni pro Kunderu tvoří ‚zahradu těch, které má rád‘.“

Román z roku 1932 je prvotinou francouzského spisovatele Louise Ferdinanda Célina. Okamžitě byl překládán ve světě. Český překlad Jaroslava Zaorálka (spolu s ním Richarda Weinera a Jindřicha Hořejšího) z roku 1933 byl vůbec první vydaný převod románu do cizího jazyka a stal se inspirací a literární senzací české literatury.

Když Jaroslav Zaorálek v roce 1933 Célinův román překládal, byl jím uhranut jako knihou neznámého spisovatele, která ho nadchla, a takto k překladu přistupoval: inspirován předlohou ji rozvíjel a umocňoval její bezprostřední expresivnost. A s tím vším, díky té inspiraci a své obraznosti, vytvořil (včetně názvu Cesta do hlubin noci) jedinečnou českou knihu, která je a zůstane historickou kometou naší literární paměti. Nový český překlad vznikal s odstupem 86 let od prvního vydání knihy a se znalostí toho, jak se Célinovo dílo dále vyvíjelo a co je pro ně příznačné. S tímto vědomím souvislostí převádí Anna Kareninová do češtiny tuto nejlidštější ze Célinových knih jako první úchvatný román, který v sobě už ale ty další zahrnuje. V tomto smyslu najdeme v novém překladu Cesty postupy pro příští Célinovo dílo typické a jedinečné. Jedním z nich je kázeň. A ta dovedla překladatelku i k jinému českému názvu: Cesta na konec noci. Ten odpovídá francouzskému originálu tak, jak na něm Louis Ferdinand Céline v korespondenci trval: po takové cestě doslova „na konec noci“ sám v knize jde.

Tehdejší převratnost Célinovy prózy tkvěla v hudbě jazyka, který vytvořil, v kompozici motivů a melodií vybraného vyjadřování, řeči městské periferie (nikoli venkova) a samozřejmě mluvy rozhněvaného intelektuála. Od Cesty na konec noci budou mít další Célinovy romány stále rozvolněnější stavbu a knihu od knihy budou čím dál víc připomínat sled nedořečených vět, emoci jednotlivých podobenství a epizod životaběhu, a ne „řádně“ vedený příběh. O to mistrnější bude jejich styl, ta jeho hudba, „ma musique“, jak říkal, v níž používá možností jazyka jako moderní hudební skladatel možností nástrojů. Cesta na konec noci stojí na začátku: je to onen převratný a „nesmírný demoliční podnik“ (podle Richarda Weinera), který otevřel nové cesty pro dílo svého autora i pro světové písemnictví.

Shakespearův Hamlet již po čtyři staletí působí jako „zrcadlo“, které nastavuje každé době „její pravou tvář“. Hra sama však dokazuje, jak složité toto Shakespearovo zrcadlo je. Spíš než o zrcadle bychom měli mluvit o zrcadlení, složitém a proměnlivém divadelním dění, které nastoluje víc otázek, než dává odpovědí.

I když komedii Marná lásky snaha napsal mladý Shakespeare, je to dílo zcela jedinečné a mistrovské. Shakespeare v ní předvádí brilantní jazykový vtip, slovní hříčky v ní vybuchují jako oslnivý ohňostroj či zátky od šampaňského, a přesto má toto strhující divadlo řeči typicky shakespearovský spodní tah úzkosti z pomíjivosti lidského času a z křehkosti lidské lásky.

Zkrocení zlé ženy je jednou z nejhranějších, ale také nejkontroverznějších her Williama Shakespeara, neboť Petruchiovo „krocení“ Kateřiny je, jak bylo dobovým zvykem, neobyčejně brutální. Kateřina si však právě pro svou výmluvnost získává ve hře zcela výjimečné postavení. Její slovní půtky s Petruchiem připomínají neobyčejně prudký a agresivní slovní šerm, v němž se Kateřina Petruchiovi zcela vyrovná, dokonce ho mnohdy předčí. Právě tento její naostřený jazykový vtip propůjčuje hře neobyčejnou komediálnost a divadelní energii a ve svém účinku narušuje konvenční raně moderní představu mužské a ženské role.

Vázaná řada česko-anglického vydání díla Williama Shakespeara v překladu Martina Hilského.

Obsáhlý literárněvědný esej o dílech Milana Kundery a světových ohlasech na tato díla. Druhé, upravené a rozšířené vydání.
Na záložku autor napsal: Mým oborem je od mládí filozofie a estetika. Až četba Kundery, a později Kratochvila, Topola a dalších českých romanopisců mne přivedla k literární kritice. Snad něco z toho okouzlení ulpělo i na této knize. Čtení románů Milana Kundery bylo pro mne vždy velkou radostí a hlubokým zážitkem. Cílem mé knihy o jeho díle, cílem možná velmi neskromným, je pokus sdělit tuto radost čtenářům, naočkovat čtenáři zvědavost, jak jsou jeho romány vystavěny, v čem spočívá tajemství jejich obliby nejen v Evropě, ale po celém světě. V poslední době jsme mohli číst úvahy o tom, že doba románu nenávratně skončila, že nastal věk autentické literatury, věk deníků, zpovědí a pamětí. Dílo Milana Kundery tuto skepsi popírá tím nejúčinnějším způsobem, vyvrací ji uměleckým činem. Jeho sedm velkých románů, jeho tři romány další, jeho knihy esejů, to je autorský výkon, který naplňuje obdivem. Ve své knize se pokouším pohlédnout na Kunderovo dílo v jeho celku, pojmenovat jeho uměleckou osobitost a přitažlivost. Chci být čtenáři přátelským průvodcem po Kunderově románovém světě, který je v nakladatelství Atlantis čtenáři zpřístupňován krok za krokem v autorizovaném českém znění.

V úvodní studii se Hilský věnuje vzniku a výkladu této komedie. Následují anglický originál hry a jeho český překlad, které jsou uspořádány na stránkách proti sobě a opatřeny poznámkami pod čarou. Anglické poznámky fungují jako malý shakespearovský slovníček, české poznámky upozorňují čtenáře na klíčové souvislosti. Svazek uzavírá text Český Sen: poznámka o překladech, a přehled českých inscenací a překladů Snu noci.