Pistorius & Olšanská

Román Oči nemlčí vrací čtenáře na sever Norska těsně po druhé světové válce. V prvním dílu celého příběhu Ostrov jsme se seznámili s rodinou Hanse Barroye, která žije osaměle na stejnojmenném ostrůvku těsně pod severním polárním kruhem, v druhém dílu Bílý oceán se pak osudů malé kolonie neblaze dotkne druhá světová válka a německá okupace. Nyní, v létě roku 1946, se hlavní postava románu Ingrid odhodlá ostrov opustit. Je to čin nebývalý – s výjimkou mužů, kteří vyrážejí na několikaměsíční lov tresek na sever na Lofoty, Barroy nikdo dobrovolně neopouští. Ingrid však jde hledat otce své roční dcery, jejíž oči stále víc připomínají ruského zajatce, kterého vlny vyplavily na břeh ostrova po katastrofě lodi Rigel.

Ingrid odchází s kufříkem v ruce a s dcerou v šátku přivázaném na břiše. Jde na pevninu, na niž se doposud dostávala jen zřídka a sleduje stopu svého milence mířící na východ ke švédským hranicím, kam ho na podzim roku 1944 sama poslala. Překvapuje ji vše: husté lesy, suchý vítr, bujná pole, ze všeho nejvíc však lidé, kteří jako by ztratili paměť. Neradi na válku vzpomínají a mnozí nemají čisté svědomí, leckdo by rád cosi zatajil. A tak se Ingrid jen obtížně a namáhavě dobírá pravdy.
 

Uvedením Posledních svědků završujeme vydání pěti svazků nositelky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové, které autorka považuje za své kompletní knižní dílo. Jedná se, stejně jako v ostatních jejích svazcích, o knihu sestavenou ze stovek rozhovorů, jež Alexijevičová vedla s účastníky dějinných událostí. V případě Posledních svědků jimi byli převážně váleční sirotci, kteří přežili vyvražďování běloruského obyvatelstva německými zvláštními komandy během druhé světové války. Kniha přináší mimořádné svědectví dětí o nepředstavitelném rozsahu této katastrofy, při němž němečtí fašisté zničili 619 vesnic i s obyvatelstvem, o utrpení běloruského lidu a zejména pak o traumatech, které válka přináší těm nejmenším.

Výbor povídek Za letních nocí se tu nespí lehce volně navazuje na úspěšnou antologii Lesní lišky a další znepokojivé příběhy. Povídky dvanácti autorů tentokrát spojuje tematika finského severu: území jen řídce osídleného, z velké části ležícího až za polárním kruhem. S neskrývanou drsností a syrovostí popisují události z občanské a druhé světové války i ze současnosti, prostředí náboženských skupin, sociální poměry či prostý život. Různé pohledy na tutéž oblast charakterizují její mnohotvárnost a dokazují, často s nadsázkou a ironií, že není pouze tou exotickou zemí, za jakou se tradičně považuje.

Výbor sedmnácti většinou dosud nevydaných satirických povídek, které vznikly ve 20. letech minulého století. Autor slavného románu Mistr a Markéta v nich čtenáře potěší svým humorem, absurdními situacemi a brilantním glosováním poměrů v tehdejším Rusku.

Román Třicátá Mariina láska Vladimíra Sorokina (autora knihy Den orpičníka) byl napsán již v 80. letech, přesto byl v Rusku publikován teprve 25 let po svém vzniku. Šokoval a dráždil nejen sovětské aparátčiky, ale i později ruské nacionalisty do té míry, že Sorokin byl po vydání knihy obžalován z pornografie. Žaloba byla později stažena a román obhájen jako výsostné literární dílo. Román je sice plný míst pro měšťácké prostředí zcela nepřijatelných a každá jeho druhá stránka je vlastně jakýmsi ‚políčkem veřejnému mínění‘, avšak šokující sexuální scény a obscénní výjevy, které by patrně použity samoúčelně

Nevelká novela je nabitá dějem a šokujícími dokumenty. Některé pocházejí ze sovětských, resp. ruských archivů, např. směrnice o rozebrání zařízení německých koncentračních táborů a jejich opětovném složení v táborech GULAGu nebo směrnice o zacházení se zlatými zuby vězňů zemřelých v sibiřských lágrech, většinu z nich však autor objevil během své výzkumné práce v ženevských archivech Červeného kříže.
Hlavní hrdinka románu devadesátiletá Taťána Alexejevna se v marném zápase s Alzheimerovou chorobou pokouší převyprávět otřesný příběh svého života. Narodila se v Londýně na začátku 20. let 20. století. Spolu se svým otcem, který se stal diplomatem nového režimu, se vrátila do Ruska a po jeho smrti začala pracovat jako písařka a překladatelka pro ministerstvo zahraničí. Byla to doba masových čistek a řada jejích spolupracovníků ze dne na den zmizela. Taťáně procházelo rukama ohromné množství často zarážejících dokumentů: o německých komunistech vydaných na smrt zpět do Německa, o stahování protifašistických knih z obchodů, o ruském velvyslanci ve Francii Nikolaji Ivanovovi, jenž byl kvůli svému kritickému postoji vůči Hitlerovi odvolán a ještě v době, kdy německá armáda pustošila východ SSSR, odsouzen do pracovního tábora za antinacismus. Mezi dokumenty, které měla přeložit, byly i opakované dopisy Mezinárodního výboru Červeného kříže, nabízející zprostředkování výměny zajatců či alespoň ulehčení jejich situace, na něž však sovětské úřady odpovídaly tvrdošíjným mlčením. Osud Taťány a celé její rodiny se začal měnit, když v jednom ze seznamů zajatců objevila jméno svého muže a byla postavena před otázku, zda má v překladu jeho jméno uvést, a tím na něj, na sebe i své děti přivolat hněv režimu, nebo jeho jméno vynechat, což však bylo stejně nebezpečné.

Sbírka Na slupi 8 je komponovaným cyklem básní, v němž konkrétní pražský dům se svou minulostí slouží jako projekční plocha. Autor se na ní – snad ve stylu vzdáleně podobném Spoonriverské antologii – snaží proniknout do mysteriózního prostoru, hlavně však zahlédnout obrazy a osudy lidí, jeho obyvatel. Vytváří tak jakýsi pestrý obraz soudobého světa a různých variant našich životů.

Píše se rok 2005 a izraelskému osadníkovi Otnielu Asisovi začne být místo, kde žije, příliš těsné. Vyhlédne si pahorek nedaleko arabské vesnice Harmíš na okraji Judské pouště a s hrstkou dalších průkopníků ho obsadí. Postupně rostoucí ilegální osada je trnem v oku vládě, Palestincům, armádě i lidskoprávním aktivistům, přesto se houževnatě a s vynaložením nemalého důvtipu a švejkovského kličkování drží a s ní i hrstka duší, které zde našly nejen vytoužený domov uprostřed biblické krajiny, ale často i útočiště před vlastní minulostí a světem venku. Komplexní společenský román Osada na pahorku poprvé literárně zpracovává palčivé a kontroverzní téma židovských osad na Západním břehu. Izraelskou realitu vykresluje velmi věrně v jejích problematických, nečekaných a často i groteskních aspektech, s citem pro detail, humorem, ale i s hlubokou znalostí lidské psychiky. Současně ukazuje, jak se ideologie, ať už kolektivistická, či náboženská, může stát životním programem lidí vykořeněných a existenciálně ztracených – jakými jsou právě hlavní hrdinové Gavronovy knihy.

Asaf Gavron (1968), izraelský spisovatel, překladatel a rokový hudebník, je nositelem řady literárních ocenění, např. Bernstein Prize (2013), francouzské ceny Courrier International (2012, Ceny izraelského předsedy vlády (2011). Za svůj v pořadí pátý román Osada na pahorku získal Asaf Gavron v roce 2013 prestižní Bernsteinovu cenu. Jeho knihy byly přeloženy do angličtiny, němčiny, francouzštiny, holandštiny, italštiny a švédštiny.