Judaizmus

Málokterá historická práce vyvolala v posledních letech takový zájem a tak živé reakce, a to jak mezi odbornou, tak laickou veřejností, jako kniha izraelského historika Šlomo Sanda Jak byl vynalezen židovský národ, která vyšla roku 2008 a od té byla přeložena do více než dvou desítek jazyků. Její autor, profesor historie na Telavivské univerzitě, jehož mnozí velebí coby odvážného bořitele mýtů, zatímco jiní jej považují za škůdce, zrádce národa, ba antisemitu, ve své objevné práci dokládá, že nic takového jako židovský národ v etnickém smyslu neexistuje a celý dějinný příběh Židů, tak jak je všichni známe, je ve skutečnosti konstruktem, který se zrodil v hlavách sionistů v druhé polovině 19. století. Šlomo Sand na základě fundovaného výzkumu vyvrací úhelný kámen sionismu, totiž že dnešní Židé, ať už žijí v Izraeli nebo kdekoli jinde, jsou přímými potomky jednoho národa, jehož původní vlastí je území starověké Palestiny a který byl v 1. a 2. století našeho letopočtu ze své domoviny Římany vyhnán, aby se do „zaslíbené země“ po téměř dvoutisíciletém bloudění světem opět navrátil. Autor ukazuje, že k žádnému násilnému vyhnání ze „země zaslíbené“ ve skutečnosti nikdy nedošlo. Římané totiž žádná masová vyhánění nepraktikovali a žádné důkazy o tom, že Židé masově opouštěli Palestinu a odcházeli do exilu, neexistují. Exil je mýtus, za jehož zrodem ostatně nestáli Židé, nýbrž křesťanská tradice. Jaký byl tedy osud Židů, kteří zůstali ve své zemi po zničení druhého Chrámu? Kam se poděli? Zůstali v Palestině a většina z nich v počátcích islámské expanze konvertovala k islámu. A odkud tedy pochází mnohamilionová židovská populace, jež se rozptýlila v blízkovýchodním, středomořském a později evropském regionu? Šlomo Sand dokládá, že jako každý monoteismus i judaismus byl až do 4. století našeho letopočtu misijním náboženstvím, které se čile šířilo a získávalo nové stoupence, a to nejen v bezprostředním okolí Palestiny. K židovství nekonvertovali pouze jednotlivci nebo malé skupinky, judaismus za oficiální náboženství přijímala celá království, ať už se to týká Himjarského království na jihu Arabského poloostrova nebo například Chazarské říše rozkládající se na území mezi Kaspickým a Černým mořem. Od raného středověku byla tedy většina Židů na světě potomky národů, jež nikdy na území Palestiny nevstoupily. Jestliže Sand dovozuje, že Židé podobně jako křesťané či muslimové představovali náboženské, nikoli etnické společenství, rozbíjí tím základní dogmata sionismu a – k nelibosti oficiálních kruhů izraelské historiografie – poněkud problematizuje přirozené historické právo Židů na návrat do domnělé vlasti jejich předků a především jejich exkluzivní nárok na „zemi zaslíbenou“, který prosazují na úkor palestinských Arabů, nečiní tak z pozice primitivního antisionismu, natožpak antisemitismu, z něhož bývá neprávem obviňován. Jakožto znalec dějin nacionalismu si je Sand dobře vědom toho, že dějiny všech národů jsou do značné míry především vyfabulovanými příběhy, a jestliže si sionisté, inspirováni německou nacionalistickou historiografií, židovský národ zpětně vykonstruovali, ba „vymysleli“, jejich snažení nebylo ničím ojedinělým. Národy si své dějiny „vymýšlejí“, to platí obecně, a Židé nejsou o nic více „vynalézaví“ než jiné národy. A jestliže Sand hovoří o Státu Izrael jako o dítěti počatém znásilněním, vzápětí dodává, že i takové dítě má nárok na život. Ani v tomto ohledu nejsou Židé, respektive Stát Izrael, o nic „horší“ než jiné státy. Jak uvádí profesor Pavel Barša v doslovu k českému vydání: „Vždyť také mnohé další státy planety – ne-li všechny – vznikly na základě morálně nepřijatelných či empiricky chybných argumentů, jimiž jejich zakladatelé ospravedlňovali násilí vůči skupinám, které jim stály v cestě. Podobně jako nechce Sand vymazat z mapy jiné státy, vzešlé z nacionalistické či kolonialistické ideologie, nechce z ní vymazat ani Izrael. Žádá jen, aby také Izrael udělal krok směrem k plné rovnosti svých občanů, který většina západních států již učinila, když rasově, nábožensky či etnicky vylučující definice občanské pospolitosti, jejímž výrazem má být stát, vystřídala definicí zahrnující v principu všechny, kteří trvale žijí na jeho území.“ Jinými slovy Sand, který, jak říká název jedné z jeho knih, „přestal být Židem“ a považuje se za sekulárně smýšlejícího Izraelce, žádá, aby jeho stát přestal být režimem sice pluralitním a liberálním, přesto však především etnokratickým, a plně se demokratizoval. Taková proměna se žel zatím zdá v nedohlednu. Kniha je doplněna autorovou předmluvou určenou českým čtenářům a doslovem Pavla Barši.