Atlantis
Kočka a myš – Günter Grass
Novela Kočka a myš (1961) je druhým dílem a svorníkem Grassovy Gdaňské trilogie, jejíž krajní pilíře tvoří velké romány Plechový bubínek (1959) a Psí roky (1963). Soustřeďuje se na ústřední dějiště trilogie, baltský přístav Danzig/Gdaňsk, dobu těsně předválečnou a válečnou a na jednu ústřední postavu. Tou je chlapec Joachim Mahlke, rozený outsider s mnoha handicapy, jež zhmotňuje — v typicky grassovské groteskní hyperbole — jeho nápadně velké Adamovo jablko. Tento „cyranovský“ defekt se Mahlke snaží od dětství kompenzovat, nakonec způsobem, který jemu a všem jeho vrstevníkům nabízí, vtlouká do hlavy dobová ideologie: chce se stát válečným hrdinou. To se mu podaří. V zázračně rychlé kariéře je jako velitel tanku dekorován válečným křížem, jímž může konečně zakrýt onen fatální defekt na krku. Na tomto zdánlivém vrcholu však tragikomický hrdina dezertuje. Novela nevysvětluje proč, nemoralizuje, neideologizuje — pouze vypráví ve výmluvných zkratkách jeden paradigmatický případ celé svedené a zničené generace, která byla současně spolupachatelem i obětí zrůdného režimu. Právě pro svůj groteskní humor, z něhož chvílemi mrazí, a pro svou novelistickou hutnost, která ponechává postavám i dějům jejich mnohoznačnost a tajemství, se stala Kočka a myš jedním z nejčtenějších textů Güntera Grasse.
Veselé paničky windsorské – William Shakespeare
Komedie Veselé paničky windsorské zaujme především gejzíry jazykového vtipu, neboť každá její postava má výraznou a osobitou řeč... Tradice vypráví, že Shakespeare napsal komedii Veselé paničky windsorské na objednávku královny Alžběty, která si oblíbila postavu Falstaffa a chtěla ho na jevišti vidět zamilovaného. Shakespeare elegantně královně vyšel i nevyšel vstříc, neboť jeho Falstaff není zamilován do dvou windsorských manželek, ale pouze do peněz jejich manželů. Jeho záměr zmocnit se těchto peněz nakonec nevyjde a v komediálním konci hry je rituálně potrestán a zesměšněn ve windsorském parku. Veselé paničky windsorské jsou jedinou komedií Williama Shakespeara odehrávající se v Anglii a je to jediná jeho komedie měšťanská. Zaujme především gejzíry jazykového vtipu, neboť každá její postava má výraznou a osobitou řeč. Velšský kněz Hugo Evans deformuje angličtinu svým přízvukem a komediálně vykloubenými slovními spojeními, doktor Cajus je Francouz, který komolí angličtinu francouzskou výslovností a idiomy, zcela osobitou řečí mluví paní Čiperná a samozřejmě i rytíř Jan Falstaff, jedna z největších Shakespearových komediálních postav vůbec.
Básně – William Shakespeare, Martin Hilský
Sen noci svatojánské – William Shakespeare, Martin Hilský
Sen noci svatojánské je nejhranější a nejslavnější komedie Williama Shakespeara. Vypovídá především o lásce a jejích bláznivých proměnách, zároveň o básnické a divadelní imaginaci. Divadelní mág a iluzionista William Shakespeare v ní virtuózně a s hýřivou, strhující obrazností předvádí hru „bláznů a milenců a básníků“, která dodnes fascinuje diváky a čtenáře celého světa a zcela bezprostředně se nás týká.
Promýšlet francouzskou revoluci – Francois Furet
Ustálené představy o Francouzské revoluci ovládly nejen francouzské publikum, ale i české. Oslavné marxistické výklady se staly málem zákonem. Autor, který se po celou svou vědeckou dráhu tímto tématem zabýval, pokračuje v tradici Alexise de Tocquevilla a svým kritickým pojetím souzní s našimi zkušenostmi s revolucí ve 20. století.
Knihy a osudy – Julius Firt
Paměti významného politika, nakladatele a podnikatele Julia Firta (1897–1979), který se do dějin knižní kultury zapsal mimo jiné jako ředitel předválečného nakladatelství Borový. Měl příležitost stýkat se s velkými osobnostmi české literatury, jako například s Karlem Čapkem, Vítězslavem Nezvalem, Ferdinandem Peroutkou, Karlem Poláčkem, a podal o tom znamenité, moudré svědectví.
Žabí lamento – Günter Grass
Féerie pro jindy II. – Louis-Ferdinand Céline
Druhý svazek Célinovy Féerie pro jindy je zdánlivě bez děje, jak se domnívali Célinovi kritici. Popisuje spojenecké bombardování Paříže v noci z 21. na 22. dubna 1944. Záhubu pozoruje Céline ze svého domu v Girardonově ulici na Montmartru (v knize jako Gaveneauova avenue). Při líčení klade důraz na to, že je kronikář, ba ještě méně, zde říká, že je zapisovatel: registruje události, jak je viděl v časovém sledu. Pozoruje vybuchování Paříže, podobně jako kdysi Plinius Starší pozoroval erupce Vesuvu a zánik Pompejí. Ne nadarmo ale, byť letmo, zmiňuje Céline i metodu fantaskopie: ta zmenšuje a zvětšuje promítaný obraz laterny magiky a umocňuje jeho působení. Céline vidí okolní hroucení jako nebe a zemi vzhůru nohama: není to jen představa zkázy, ale i konkrétní perspektiva pilotů letících nad městem. Výjevy, které se zdánlivě opakují, jsou vždy o něco posunuty a tím Céline vytváří fantaskopický děj. Každý z obyvatel domu, kteří se snaží přežít, má svůj drobný příběh, příběhy zde mají i detaily a věci (almara, kredenc, Célinův oblíbený stůl a jeho rukopisy). Kronikář-zapisovatel při tom rozehrává obrovskou orchestrální skladbu, jejímž dirigentem je Julek (Gen Paul, ze závěru prvního svazku) na plošině mlýna Moulin de la Galette naproti Célinovým oknům. A když vše opadne a noc utichá, nad slunným rozbřeskem se objeví mlčící tvář herce Norberta (Robert Le Vigan) ze slavné éry němého filmu. Tento druhý svazek, podle vžitých měřítek nedějový, má tak jedinou hlavní postavu: hudbu Célinova stylu, jeho orchestraci jazyka na mohutném plátně událostí. Féerie pro jindy II je hudbou citoslovcí, repetic a obměn. Slova tu jsou jako stehy v goblénu: slovo jedné barvy si musí barvu podržet ve všech nitích, obměna slova vyžaduje naopak i proměnu odstínu. Opakují a obměňují se věty, tratě slov, dráhy výbuchů: je to sopečné chrlení, rytmované ranami (výbuchy) citoslovcí a láva si razí cestu bez ohledu na vžité představy o správném psaní, literárním gradování či gramatické interpunkci. Rytmus, gradace, interpunkce jsou Célinovou rukou pevně podřízeny úkolu zapisovatele: především přesnost a vážnost v líčení toho, co vidí.
Záznamy – Jottings – W. J. Stankiewicz
Dvojjazyčný česko-anglický soubor aforismů renomovaného filozofa—politologa W. J. Stankiewicze. Kromě politických a tradičních aforismů autor představuje nový aforistický žánr — politické litanie. Litanický esej Co je posttotalitarismus? je jadrný a výstižný komentář nesnází, jimž jsou vystaveny země, které se zbavují dědictví komunismu.
Destrukce myšlení – Alain Finkielkraut
Příběhy z temné komory – Günter Grass
Další svazek ze Spisů Güntera Grasse je stylizován jako kritické vzpomínání osmi vypravěčových dospělých dětí (pocházejících od čtyř matek) na ne vždy lehké dětství s otcem – slavným spisovatelem, pro nějž bylo dílo vždy důležitější než rodina. Za jejich hlasy se samozřejmě skrývá vlastní vypravěč, otec, který si tyto děti „možná jen vymyslel“, přitom však nijak nezakrývá, že jde – částečně – o Grassovu rodinu, přesněji: rodiny a jejich složité vztahy. Vzniká tak rafinované balancování na hranici autentické reality a čiré fikce: „Jsou to jen pohádky, ale vaše, které jsem vás nechal vyprávět,“ říká vypravěč v závěru na adresu skutečných-vymyšlených dětí. Magicko-realistickým pólem této hry je postava rodinné přítelkyně, fotografky Marušky, která se svým starodávným fotoaparátem Agfa-Box doslova čaruje: její „dokumentární“ rodinné snímky neukazují jen to, co je tady a teď, ale i minulé a budoucí osudy zachycených osob, jsou „vševidoucí“: jako každé umění dotvářejí jednotlivé útržky reality do sice fantazijního, ale smyslem nadaného celku.
Džihád – Miloš Mendel
V historicko-religionistické monografii provádí islamista a arabista Miloš Mendel rekonstrukci džihádu jako jednoho ze základních pojmů islámské věrouky a práva. Na základě rozboru náboženských textů a bohaté literatury vymezuje typy džihádu a sleduje jeho proměny od vzniku islámu až do současnosti. Poukazuje například na to, že vedení války v islámu podléhalo přísným právním předpisům, i na to, že se džihád v průběhu staletí stal pro islámskou civilizaci nepotřebnou ideovou přítěží, všímá si využití džihádu v nerovném boji muslimských národů s evropským kolonialismem i jeho pojetí ve smyslu soustavného upevňování osobní zbožnosti a šíření víry formou misie.
Rejstřík vybraných jmen a pojmů.
