Jan Boněk
Praha Alfonse Muchy – Jan Boněk
Když se Alfons Mucha procházel v Paříži po bulváru St. Michel, zastavovala se auta a lidé mu tleskali. Jeho ateliér byl na přelomu 19. a 20. století centrem společenského života. Navštěvovaly ho světoznámé osobnosti, Sarah Bernhardtová, Anatole France, Paul Gauguin nebo vynálezci kinematografu bratři Lumiérové. Zvlášť vítaným byl ředitel pařížské hvězdárny, parapsycholog, mystik a esoterik Camille Flammarion, se kterým Mucha alespoň jednou týdně probíral svá oblíbená témata: tajemství mimosmyslového vnímání a podstatu tzv. automatického psaní. Byl bohatý, oceňovaný v Evropě i Americe – a přesto nespokojený. Stále hledal smysl svého uměleckého života. V roce 1910 se vrátil tento tvůrce jedinečného uměleckého stylu do Prahy. Chtěl naplnit svůj sen a sloužit vlasti. Hned po příjezdu byl doslova šokován: téměř celá pražská kulturní veřejnost se postavila proti jeho nabídce podílet se na výzdobě Reprezentačního domu. Jeho jedinečný talent v Čechách překážel. Mucha ovšem prosadil vlastní představu a v Primátorském salonku odevzdal své nejvýznamnější dílo. Jeho umělecký triumf, dvacetidílná Slovanská epopej, se mu stal vítězstvím i prohrou zároveň, když Josef Čapek za všechny žárlivce předpověděl její osud ironickou otázkou: „Kam s ní?“Dnes je Alfons Mucha fenoménem. Tak tomu nebylo ale vždy – jeho okno v katedrále sv. Víta na Pražském hradě naplněné křesťanskou mystikou bylo ohroženo, a dokonce mělo být odstraněno. Naštěstí dnes patří tato vitráž k nejvzácnějším uměleckým pokladům katedrály. V posledním období svého života zažil Mucha v Praze pocty i propady až na dno. Tušil ovšem, že odevzdal dílo, které zůstane zapsáno v dějinách umění.
Kubistická Praha – Jan Boněk
Počátkem 20. století se v Praze přihodilo cosi výjimečného. Tehdy opěvovaný i zatracovaný kubismus, každopádně poslední vážně míněný moderní umělecký směr, zde utvořil svébytný proud. Mezi léty 1900 a 1914 se totiž domů vrátila řada talentovaných studentů z Vídně, ale i mladí umělci, kteří načerpali zkušenosti v Mnichově nebo Paříži. Obdivovali kubismus jako zcela nový pohled na svět i život, inspiraci jim poskytly spřízněné duše jako Pablo Picasso nebo Georges Braque. Zároveň hledali nové cesty, aby se oprostili od zbožné úcty vůči dosavadním tuzemským vzorům. Jejich avantgardní tvořivost se promítala nejen ve výtvarných dílech, ale rovněž v nábytku či užitém umění. Navíc hrstka odvážlivců přenesla slovník kubistických kompozic i do jazyka architektury. K nejvýraznějším osobnostem patřili Pavel Janák, Josef Gočár, Josef Chochol a Vlastislav Hofman. Přestože jejich kubistické okouzlení trvalo jen krátce, vzniklo v Praze téměř padesát výjimečných staveb v kubistickém duchu. Tvůrci je navíc dokázali překvapivým způsobem začlenit do historického kontextu města, do ucelené řady stavebních slohů, které určují neopakovatelný genius loci ulic a náměstí. Většina z těch domů stojí dodnes a přitahuje zaslouženou pozornost. Pražská kubistická architektura je neopakovatelný umělecký fenomén evropského významu, symbol moderní doby.
Krabice od bot Vladimíra Renčína – Jan Boněk
Kresby Vladimíra Renčína (1941) patří k základním a zároveň nejtrvalejším hodnotám našeho národa a jsou pevně ukotveny v české kultuře. Přestože nejsou jednoduché, oslovují nejširší publikum. Renčína zná každý, prezident i popelář, univerzitní profesor i zemědělec. V tom je zároveň překvapivý. Když měl těsně po svých čtyřicetinách výstavu na Staroměstské radnici v Praze, přišlo přes 140 000 lidí. Zřejmě to bylo poprvé a asi také naposled, kdy se tato vznešená budova otřásala smíchy. V Návštěvní knize dodnes zůstaly tisíce podpisů a stovky vzkazů nadšených návštěvníků. Kniha, kterou držíte v ruce, je výsledkem výběru myšlenek, postřehů, ale i vzpomínání, které během mnoha let Vladimír Renčín napsal nebo řekl. Byl mnohokrát doslova přinucen mluvit na vernisážích svých výstav i výstav svých přátel, tu a tam dal rozhovor spřízněnému novináři, neubránil se rozhlasovému reportérovi, případně ho vtlačili před televizní kameru, aby s ním natočili třeba pořad z cyklu GEN. Často to přineslo takřka detektivní pátrání po pramenech, protože s Vladimírem Renčínem jednoduše nelze dělat rozhovory na povel. Je o to cennější, že budou zachovány alespoň v této podobě. Vladimír Renčín má vlastnost všech mimořádných světových umělců: mnohdy o sobě pochybuje. A to přesto, že je za ním víc než dvacet tisíc kreseb publikovaných doma i v zahraničí, desítky knih, stovky výstav, dva večerníčky, divadelní hra i poštovní známka. Říká, že se uklidnil jen jedinkrát – to když otevřel jakousi zahraniční publikaci a tam v rejstříku objevil pěkně za sebou: Rembrandt – Rencin – Renoir. Krabice od bot je o tom, jak v náručí matky přežil v krytu bombardování Drážďan, o postavách, které ho provázely životem, a také o jeho osudové ženě, která se stala vzorem legendární Marie. Pokud jeho kresby máte rádi, po přečtení této knihy je budete mít ještě raději.
Málo známé památky Egypta – Jan Boněk
História, vojnová literatúra, Archeológia, genealógia a heraldika, Odborná a populárno-náučná literatúra, Pantarhei, Knihy
I když o památkách starého Egypta byla napsána řada knih, tato je výjimečná. Její autor záměrně vypustil nejznámější objekty, které každoročně navštěvují tisíce turistů, a dal prostor těm méně proslulým. Během svojí desítky let trvající spolupráce s prof. Miroslavem Vernerem měl jedinečnou možnost všechny vidět a pořídil často velice unikátní snímky.Mnohé z památek, o kterých se v této knize píše, nejsou veřejnosti přístupné. Vedle nich přiblížil mnoho úžasných míst, která neprávem leží na okraji zájmu cestovatelů, především překrásné oázy, skryté v Západní egyptské poušti. Právě v nich se zachovala atmosféra Egypta, který okouzluje obdivovatele této úžasné země víc než dvě stovky let.Tajuplná země, jejíž nesmírně bohatá historie položila základy evropské civilizace, stojí za poznání. Díky této jedinečné publikaci můžete odhalit její podstatnou a málo známou část.
Můj život s Egyptem + DVD – Jan Boněk
História, vojnová literatúra, Archeológia, genealógia a heraldika, Odborná a populárno-náučná literatúra, Pantarhei, Knihy
Toto je kniha o dobrodružství, které se skrývá pod slovem egyptologie a je spojeno s objevy, jimiž naši archeologové jedinečným způsobem obohatili poznání starého Egypta. Je a zároveň tak trochu není o Miroslavu Vernerovi (1941), legendě české a svět ové archeologie. Bez jeho odborných znalostí, které se rozbíhají do mnoha oborů, ale také osobní odvahy, vytrvalosti a schopnosti vyjednávat by dnes česká egyptologie byla už dávno minulostí. Právě on byl totiž Univerzitě Karlově několik let jediným nositelem oboru, který byl určen ke zrušení. Přesto se mu podařilo vybudovat ústav s vynikající mezinárodní pověstí a v Egyptě získat archeologickou koncesi, která patří mezi nejvýznamnější. Když jsme připravovali první vydání této knihy, přirozeně s e nabídnul titul Čtyřicet let v Egyptě. Od té doby ovšem uteklo hodně vody v Nilu i ve Vltavě a dílo bylo třeba doplnit a rozšířit o nové výzkumy a poznatky, což znamenalo několik nových kapitol a na sedmdesát fotografií. Stejně tak bylo třeba připom enout, že u nás vyrostla nová generace velmi zdatných egyptologů. A tak nezbylo nic jiného, než změnit název knihy a přitom zachovat to základní - vztah k profesoru Miroslavu Vernerovi.
Barokní Praha – Jan Boněk
La baroque, nepravidelná perla. Skutečně příznačné označení pro umělecké období, kterému dala jméno. Symbol nadpozemské krásy, zázrak barev a umění architektů, kterým se dokonalostí podařilo oslovit chudáky i krále. Věřící se už nemuseli krčit v románských bazilikách, obávat se budoucnosti v mystickém temnu gotických katedrál nebo se hledat v obtížně čitelné renesanci. O tom všem je barokní Praha. Její návštěvníci se vzácně shodují, že s příchodem do města mají pocit vzácného porozumění. Jakoby naráz se stali jeho součástí. Zatímco jiná města skrývají svoji tvář v mlze a mlčení, město nad Vltavou září jedinečnou krásou, kterou sem přineslo několik generací stavitelů, původem z nevelké oblasti na severu Itálie. Stačilo jim jen několik desetiletí, aby v 17. století stvořili jedinečný architektonický sloh, který je v mnohém srovnatelný s nejvelkolepějšími stavbami Říma. Barokní duše Prahy se zrodila z tragických rozporů třicetileté války, ovšem zdaleka není tak náboženská, jak zněla původní objednávka církevních řádů a zahraniční šlechty. Z osudového konfliktu se zrodilo umění, stále častěji obdivované a uznávané jako jedinečný fenomén: české baroko.
Jüdisches Prag – Jan Boněk
Město, které již víc než sto let neexistuje, a přitom bývalo jedním z nejvýznamnějších a dozajista také nejstarších středisek židovského etnika v Evropě. Podle legendy sem zamířili Izraelité po zboření legendárního Jeruzalémského chrámu, aby se stalo jejich Matičkou Prahou, Městem a Matkou v Izraeli. Od 16. století zjednodušeně židovské ghetto, které se v polovině 19. století změnilo na pátou městskou čtvrť. Na počest císaře Josefa II. byla pojmenována Josefov, z něhož se ve finále vyklubalo útočiště pražské chudiny.
Rudolf II. und sein kaiserliches Prag – Jan Boněk
Praha a především Pražský Hrad se na konci 16. století staly evropským centrem nejen okultních věd, astrologie a alchymie, ale hlavně mezinárodní politiky, vědeckého bádání astronomů, lékařů a botaniků. Vůbec první hlavní město monarchie k sobě přitahovalo i nejslavnější umělce své doby: malíře, grafiky, sochaře i hudebníky. I když to bylo velmi krátké období, trvalo všeho všudy necelých 37 let, přesto se zapsalo do dějin evropské kultury zlatým písmem. Na začátku té hvězdné doby stál jediný muž. Snílek, samorostlý badatel, sběratel umění i přírodních zvláštností, velký podporovatel všeho tajemného ve světě kolem nás a hlavně mecenáš každého, kdo mohl rozšířit jeho poznání světa, císař Svaté říše římské, král český a uherský Rudolf II. Přenést sídlo habsburské monarchie z Vídně do Prahy bylo svým způsobem velmi odvážné. I když dodnes neznáme všechny důvody proč se císař Rudolf II. tak rozhodl, mnohé popisujeme v této knize. Především je jisté, že položení Hradu vysoko nad městem vyhovovalo jeho přecitlivělé duši. Měl tam svůj klid, vzdálen žárlivým bratrům i tureckému nebezpečí. Od prvních dnů na Hradě přestavoval a stavěl. Nebudoval reprezentační sídlo, ale depozitáře pro své sbírky. Nevíme přesně, kolik položek obsahovaly, jisté ale je, že kdyby zůstaly v Praze, byla by to skutečně skvělá kolekce.
Praha Alfonse Muchy – Jan Boněk
Když se Alfons Mucha procházel v Paříži po bulváru St. Michel, zastavovala se auta a lidé mu tleskali. Jeho ateliér byl na přelomu 19. a 20. století centrem společenského života. Navštěvovaly ho světoznámé osobnosti, Sarah Bernhardtová, Anatole France, Paul Gauguin nebo vynálezci kinematografu bratři Lumiérové. Zvlášť vítaným byl ředitel pařížské hvězdárny, parapsycholog, mystik a esoterik Camille Flammarion, se kterým Mucha alespoň jednou týdně probíral svá oblíbená témata: tajemství mimosmyslového vnímání a podstatu tzv. automatického psaní. Byl bohatý, oceňovaný v Evropě i Americe – a přesto nespokojený. Stále hledal smysl svého uměleckého života. V roce 1910 se vrátil tento tvůrce jedinečného uměleckého stylu do Prahy. Chtěl naplnit svůj sen a sloužit vlasti. Hned po příjezdu byl doslova šokován: téměř celá pražská kulturní veřejnost se postavila proti jeho nabídce podílet se na výzdobě Reprezentačního domu. Jeho jedinečný talent v Čechách překážel. Mucha ovšem prosadil vlastní představu a v Primátorském salonku odevzdal své nejvýznamnější dílo. Jeho umělecký triumf, dvacetidílná Slovanská epopej, se mu stal vítězstvím i prohrou zároveň, když Josef Čapek za všechny žárlivce předpověděl její osud ironickou otázkou: „Kam s ní?“Dnes je Alfons Mucha fenoménem. Tak tomu nebylo ale vždy – jeho okno v katedrále sv. Víta na Pražském hradě naplněné křesťanskou mystikou bylo ohroženo, a dokonce mělo být odstraněno. Naštěstí dnes patří tato vitráž k nejvzácnějším uměleckým pokladům katedrály. V posledním období svého života zažil Mucha v Praze pocty i propady až na dno. Tušil ovšem, že odevzdal dílo, které zůstane zapsáno v dějinách umění.
Krabice od bot Vladimíra Renčína – Jan Boněk
Kresby Vladimíra Renčína (1941) patří k základním a zároveň nejtrvalejším hodnotám našeho národa a jsou pevně ukotveny v české kultuře. Přestože nejsou jednoduché, oslovují nejširší publikum. Renčína zná každý, prezident i popelář, univerzitní profesor i zemědělec. V tom je zároveň překvapivý. Když měl těsně po svých čtyřicetinách výstavu na Staroměstské radnici v Praze, přišlo přes 140 000 lidí. Zřejmě to bylo poprvé a asi také naposled, kdy se tato vznešená budova otřásala smíchy. V Návštěvní knize dodnes zůstaly tisíce podpisů a stovky vzkazů nadšených návštěvníků. Kniha, kterou držíte v ruce, je výsledkem výběru myšlenek, postřehů, ale i vzpomínání, které během mnoha let Vladimír Renčín napsal nebo řekl. Byl mnohokrát doslova přinucen mluvit na vernisážích svých výstav i výstav svých přátel, tu a tam dal rozhovor spřízněnému novináři, neubránil se rozhlasovému reportérovi, případně ho vtlačili před televizní kameru, aby s ním natočili třeba pořad z cyklu GEN. Často to přineslo takřka detektivní pátrání po pramenech, protože s Vladimírem Renčínem jednoduše nelze dělat rozhovory na povel. Je o to cennější, že budou zachovány alespoň v této podobě. Vladimír Renčín má vlastnost všech mimořádných světových umělců: mnohdy o sobě pochybuje. A to přesto, že je za ním víc než dvacet tisíc kreseb publikovaných doma i v zahraničí, desítky knih, stovky výstav, dva večerníčky, divadelní hra i poštovní známka. Říká, že se uklidnil jen jedinkrát – to když otevřel jakousi zahraniční publikaci a tam v rejstříku objevil pěkně za sebou: Rembrandt – Rencin – Renoir. Krabice od bot je o tom, jak v náručí matky přežil v krytu bombardování Drážďan, o postavách, které ho provázely životem, a také o jeho osudové ženě, která se stala vzorem legendární Marie. Pokud jeho kresby máte rádi, po přečtení této knihy je budete mít ještě raději.
Málo známé památky Egypta – Jan Boněk
História, vojnová literatúra, Archeológia, genealógia a heraldika, Odborná a populárno-náučná literatúra, Pantarhei, Knihy
I když o památkách starého Egypta byla napsána řada knih, tato je výjimečná. Její autor záměrně vypustil nejznámější objekty, které každoročně navštěvují tisíce turistů, a dal prostor těm méně proslulým. Během svojí desítky let trvající spolupráce s prof. Miroslavem Vernerem měl jedinečnou možnost všechny vidět a pořídil často velice unikátní snímky.Mnohé z památek, o kterých se v této knize píše, nejsou veřejnosti přístupné. Vedle nich přiblížil mnoho úžasných míst, která neprávem leží na okraji zájmu cestovatelů, především překrásné oázy, skryté v Západní egyptské poušti. Právě v nich se zachovala atmosféra Egypta, který okouzluje obdivovatele této úžasné země víc než dvě stovky let.Tajuplná země, jejíž nesmírně bohatá historie položila základy evropské civilizace, stojí za poznání. Díky této jedinečné publikaci můžete odhalit její podstatnou a málo známou část.
Barokní Praha – Jan Boněk
La baroque, nepravidelná perla. Skutečně příznačné označení pro umělecké období, kterému dala jméno. Symbol nadpozemské krásy, zázrak barev a umění architektů, kterým se dokonalostí podařilo oslovit chudáky i krále. Věřící se už nemuseli krčit v románských bazilikách, obávat se budoucnosti v mystickém temnu gotických katedrál nebo se hledat v obtížně čitelné renesanci. O tom všem je barokní Praha. Její návštěvníci se vzácně shodují, že s příchodem do města mají pocit vzácného porozumění. Jakoby naráz se stali jeho součástí. Zatímco jiná města skrývají svoji tvář v mlze a mlčení, město nad Vltavou září jedinečnou krásou, kterou sem přineslo několik generací stavitelů, původem z nevelké oblasti na severu Itálie. Stačilo jim jen několik desetiletí, aby v 17. století stvořili jedinečný architektonický sloh, který je v mnohém srovnatelný s nejvelkolepějšími stavbami Říma. Barokní duše Prahy se zrodila z tragických rozporů třicetileté války, ovšem zdaleka není tak náboženská, jak zněla původní objednávka církevních řádů a zahraniční šlechty. Z osudového konfliktu se zrodilo umění, stále častěji obdivované a uznávané jako jedinečný fenomén: české baroko.
Rudolf II. und sein kaiserliches Prag – Jan Boněk
Praha a především Pražský Hrad se na konci 16. století staly evropským centrem nejen okultních věd, astrologie a alchymie, ale hlavně mezinárodní politiky, vědeckého bádání astronomů, lékařů a botaniků. Vůbec první hlavní město monarchie k sobě přitahovalo i nejslavnější umělce své doby: malíře, grafiky, sochaře i hudebníky. I když to bylo velmi krátké období, trvalo všeho všudy necelých 37 let, přesto se zapsalo do dějin evropské kultury zlatým písmem. Na začátku té hvězdné doby stál jediný muž. Snílek, samorostlý badatel, sběratel umění i přírodních zvláštností, velký podporovatel všeho tajemného ve světě kolem nás a hlavně mecenáš každého, kdo mohl rozšířit jeho poznání světa, císař Svaté říše římské, král český a uherský Rudolf II. Přenést sídlo habsburské monarchie z Vídně do Prahy bylo svým způsobem velmi odvážné. I když dodnes neznáme všechny důvody proč se císař Rudolf II. tak rozhodl, mnohé popisujeme v této knize. Především je jisté, že položení Hradu vysoko nad městem vyhovovalo jeho přecitlivělé duši. Měl tam svůj klid, vzdálen žárlivým bratrům i tureckému nebezpečí. Od prvních dnů na Hradě přestavoval a stavěl. Nebudoval reprezentační sídlo, ale depozitáře pro své sbírky. Nevíme přesně, kolik položek obsahovaly, jisté ale je, že kdyby zůstaly v Praze, byla by to skutečně skvělá kolekce.