Petr Štengl
To si vypiješ! – Petr Štengl
Pupi, Pupín, Pupulín, Pupánek & Company je bratrem Dona Quijota i Bustera Keatona-Friga. S někdy až naivní představou o fungování světa se románový hrdina vrhá i do marných a zcela zbytečných bojů. Testuje tak systém, ale především sám sebe a je jedno, zda při tom prochází temnotami „socialismu“ nebo „kapitalismu“. Porazí démona alkoholu, s démonem lásky uhraje remízu a porážku utrpí s démonem literatury. To je na jeden život dobrý výsledek. Příběh plný smíchu skrze slzy a naopak – groteskně-ironický pohled na Pupíčkovy patálie se někdy rozostří slzami. To když v historkách nezdolného průšviháře, jemuž každý den přináší nové nástrahy a katastrofy, zahlédneme své vlastní obrazy a vzpomínky.
Spam-spojené kartáčovny – Petr Štengl
Literární experimenty nikoho moc nezajímají. Jako kdyby „panenská“ literatura měla být nezpochybnitelnou jistotou a vyvažovat všechny ty ostatní experimenty, které musíme snášet: politické, ekonomické, sociální. Ale Bleděmoderní králíček to přesto zkouší. Lépe řečeno to zkouší Petr Štengl. Mohl vydat knihu svých textů (povídek, chcete-li) v „normální“ podobě, tak jako všichni ostatní. On ale polovinu z nich prohnal automatickým překladačem. Vybral si haitskou kreolštinu, kterou používá více než 10 milionů lidí. Líbil se mu ten název. Vzniklé texty se podobají... Čemu se vlastně podobají? Ale není to jedno? Jsou to podivuhodně „prohnané“ texty. Možná, že kdyby autor poslal do automatického překladače z haitské kreolštiny recept na svíčkovou, vylezl by z toho recept na kulajdu. Možná. Mohli bychom samozřejmě také řešit, čí ten text vlastně je, komu patří copyright. Novinové titulky: Budou automatické překladače přijaty do Obce spisovatelů a PENu? Ale nezkusit to, tak se zbytečně připravujeme o dobrodružství z něčeho nového a hlavně neznámého. Radostí je čím dál tím méně a Bleděmoderní králíček by byl tuze smutný...
Jeden člověk
Po delší odmlce přichází autor s novou sbírkou Jeden člověk... Viac...
Jeden člověk
Po delší odmlce přichází autor s novou sbírkou Jeden člověk... Viac...
Adriana – Teodora Dimova
Román Adriana je pozoruhodný již svou formální stránkou. Titulní hrdinka je od počátku přítomna jen nepřímo – v posmrtných vzpomínkách a samotný vypravěč, mladý spisovatel Teodor, ji nikdy nespařil, takže Adrianin příběh je převypravován hned ve zdvojené perspektivě: poprvé Adrianou mladé společnici Juře, Teodorově sestřenici, podruhé vlastnímu vypravěči, který Juřin skaz (dojem překotnosti mluvy, iluze nezkrotného slovního vodopádu jsou dokonalé) zprostředkovává čtenáři tzv. komentativem, slovesným způsobem nepřímé či nesvědecké výpovědi. To s sebou nese zvláštní rytmus vyprávění, v němž jsou dobře patrné Juřina nervozita a únava i stále notnější opilost jejího naslouchajícího bratrance: věty jsou nebývale dlouhé, zdánlivě nekonečné a nepřehledné, čímž mohou českému čtenáři konotovat s hrabalovskými tirádami, třebaže Dimova je na hony vzdálena uměleckému naturelu Bohumila Hrabala. Nutno podotknout, že David Bernstein se všechna tato naratologická specifika bulharského originálu snažil adekvátně vyjádřit i v českém překladu (z doslovu Marcela Černého).
Proveď vola světem, volem zůstane – Milan Kohout
Proveď vola světem, volem zůstane je životopis umělce, performera a amerického univerzitního profesora Milana Kohouta. Zachycuje jeho činnost v undergroundové kultuře komunistického Československa v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století a jeho emigraci do Spojených států.
V první části knihy líčí autor své mládí a dospívání v Československu a četné umělecké aktivity zaměřené proti režimu, které pořádal nebo se jich účastnil jako člen undergroundového hnutí. Popisuje také perzekuci, které byl vystaven, četné výslechy a následnou vynucenou emigraci do Rakouska.
Po dvou letech v Rakouském uprchlickém táboře Traiskirchen je Kohoutovi dovoleno odcestovat do Spojených států. V následujících kapitolách popisuje autor naprostou desiluzi způsobenou stavem společnosti ve Spojených státech, konzumerizmem a úpadkem zdejší kultury. Kritizuje životní styl, jehož jediným cílem a motivací je osobní obohacení.
Na vlastních zážitcích ilustruje například problematické zdravotnictví a systém zdravotního pojištění. Vypráví, jak se snažil sehnat předepsaný lék na srážlivost krve poté, co si nechal vytrhnout zuby moudrosti. Kvůli své hemofilii totiž záhy začal silně krvácet v ústech. Lékárny mu tento lék však opakovaně odmítli vydat, protože jeho pojišťovna jej neproplácela. Pro tolik potřebný lék se nakonec musel vrátit do nemocnice, kde ho zdravotní sestra náhodou našla "kdesi ve skříni".
Stejně jako v Československu, i ve Spojených státech se autor věnuje veřejné performanci, která má za cíl upozornit na problémy společnosti a která i zde nejednou vyvolá zásah pořádkových sil. Vystuduje uměleckou školu v Bostonu a později na ni učí. V závěru knihy autor vypráví o exkurzi na Kubu v rámci předmětu o její historii, který absolvoval na Community College v Roxbury.
Dovolená v Dubaji – Filip Šimeček
Ve dne odborným asistentem na bohemistice, po nocích skladníkem. A v srdci doutnající vzpoura. To je Antonínův život. Stále dokola, od výplaty k výplatě. Pak nastane zlom. Dojde mu, že musí přijít změna, pokud nechce zešílet. Chce žít jinak a také se o to pokusí. Domek se zpustlou zahradou se má stát dějištěm nového sociálního experimentu. Konfrontace aktivisty Antonína a jeho ambiciózního souseda Gregora nakonec otevře otázku perspektivy současných třicátníků. Je to ztracená generace, nebo nositelka nové naděje?
Antologie esesáckých básní – Tadeusz Różewicz
„Je možná poezie po Osvětimi?“ Ptal se známý polský básník Tadeusz Różewicz.
„Je možná poezie o Osvětimi?“ Ptal se známý polský básník Piotr Macierzyński.
„Je možná poezie o Osvětimi!“ Odpovídá Petr Štengl a vydává Antologii esesáckých básní v
češtině.
Poezie obětí i poezie vrahů, mučených i katů, přeživších i zplynovaných… Piotr Macierzyński se pustil na velmi tenký led a neutopil se. Dokázal zpracovat toto výjimečně náročné téma, které se dlouho považovalo za nezpracovatelné veršem. Mimochodem tak záporně odpovídá na otázku, zda existují témata, která do poezie nepatří. Moderní jazyk, staré téma, moderní poezie, stará bolest. Na holocaust by se nemělo zapomínat ani po sedmdesáti letech a Macierzyńského poezie je vhodným připomenutím.
To si vypiješ! – Petr Štengl
Pupi, Pupín, Pupulín, Pupánek & Company je bratrem Dona Quijota i Bustera Keatona-Friga. S někdy až naivní představou o fungování světa se románový hrdina vrhá i do marných a zcela zbytečných bojů. Testuje tak systém, ale především sám sebe a je jedno, zda při tom prochází temnotami „socialismu“ nebo „kapitalismu“. Porazí démona alkoholu, s démonem lásky uhraje remízu a porážku utrpí s démonem literatury. To je na jeden život dobrý výsledek. Příběh plný smíchu skrze slzy a naopak – groteskně-ironický pohled na Pupíčkovy patálie se někdy rozostří slzami. To když v historkách nezdolného průšviháře, jemuž každý den přináší nové nástrahy a katastrofy, zahlédneme své vlastní obrazy a vzpomínky.
Spam-spojené kartáčovny – Petr Štengl
Literární experimenty nikoho moc nezajímají. Jako kdyby „panenská“ literatura měla být nezpochybnitelnou jistotou a vyvažovat všechny ty ostatní experimenty, které musíme snášet: politické, ekonomické, sociální. Ale Bleděmoderní králíček to přesto zkouší. Lépe řečeno to zkouší Petr Štengl. Mohl vydat knihu svých textů (povídek, chcete-li) v „normální“ podobě, tak jako všichni ostatní. On ale polovinu z nich prohnal automatickým překladačem. Vybral si haitskou kreolštinu, kterou používá více než 10 milionů lidí. Líbil se mu ten název. Vzniklé texty se podobají... Čemu se vlastně podobají? Ale není to jedno? Jsou to podivuhodně „prohnané“ texty. Možná, že kdyby autor poslal do automatického překladače z haitské kreolštiny recept na svíčkovou, vylezl by z toho recept na kulajdu. Možná. Mohli bychom samozřejmě také řešit, čí ten text vlastně je, komu patří copyright. Novinové titulky: Budou automatické překladače přijaty do Obce spisovatelů a PENu? Ale nezkusit to, tak se zbytečně připravujeme o dobrodružství z něčeho nového a hlavně neznámého. Radostí je čím dál tím méně a Bleděmoderní králíček by byl tuze smutný...