Eseje, úvahy, štúdie
Made in Japan – Antonín Tesař,Anna Křivánková
Druhý svazek nové edice zaměřené na vizuální studia a kulturu je věnován japonské popkultuře. Mladí čeští autoři (Karel Veselý, Anna Křivánková, Antonín Tesař, Jan Miškov, Jiří Flígl) v několika kapitolách mapují fenomény japonského filmu, anime, mangy, videoher a fanouškovské komunity otaku, a to v jejich specifičnosti i vzájemné provázanosti. Obrazově bohatou knihu uvádí předmluva japanisty doc. Jana Sýkory, který tyto vizuální projevy zasazuje do sociokulturního kontextu současného Japonska.
Móda si to žádá – Singer Sidney Ross
Může nošení podprsenky vyústit v rakovinu prsu? Co může mít zdánlivě neškodný kus oblečení společného s onemocněním? Lékařský antropolog Sydney Ross Singer a jeho asistentka Soma Grismaijerová se při hledání odpovědí nenechali ovlivňovat vlastním kulturním prostředím, považujícím podprsenku za modní ikonu, a vypracovali průkopnickou studii odhalující souvislosti mezi jejím nošením a rakovinou prsu. Zkoumali, jak podprsenka stlačuje prsní tkáň a snižuje průchodnost lymfatických cest, a na základě této skutečnosti formulovali svou teorii. Kvůli jejímu ověření v praxi uskutečnili „Studii o vlivu podprsenek na vznik rakoviny prsu“. Jejich cílem bylo prozkoumat minulost, postoje, stanoviska a chování zdravých žen a žen trpících rakovinou prsu v pěti velkých městech Spojených států amerických. V letech 1991–1993 hovořili s více než 4700 ženami. Výsledky studie předčily veškerá jejich očekávání a jsou podrobně popsány v této knize. Karcinom prsu je u žen druhou nejčastější příčinou úmrtí na onkologické onemocnění. Podle lékařských statistik onemocní tímto typem rakoviny v České republice každá desátá žena, v západní Evropě a USA dokonce každá osmá. Jestliže si stále myslíte, že je směšné vinit z rakoviny prsu podprsenku, měli byste možná prozkoumat své vlastní kulturní předsudky.
Posvátná krajina – Václav Cílek
Co se dnes děje s pojmy jako „génius loci“? Vyslovovali jsme je s nejhlubší úctou a dnes máme dojem, že vyčpěly. Podobně jako existuje duch místa, génius loci, tak tradičně existuje i duch času, génius tempori, kterému se ve střední Evropě častěji říká „Zeitgeist“. V delších stabilních obdobích, kdy se skoro nic neděje, vystupuje do popředí místo, zatímco v rušných časech změn má hlavní slovo doba. Dnes čteme knihy o globalizaci a ekonomické krizi. Génius loci zrovna právě nemoderní, ale je to dáno tím, že se jako mnoho jiných věcí, které s námi stále zůstávají, občas vynořuje a občas mizí. Navíc doba se už brzy začne zpomalovat a stahovat do sebe, takže opět přijde ke slovu „místo“. Jak se podílíme na vytváření posvátné krajiny? Aby něco fungovalo na duchovní úrovni, tak to nejprve musí fungovat na hmotné úrovni. Na začátku se vždy jedná o vodu, půdu a les. Místo samo nás vede - upravíme pramen a cítíme, že to chce něco dalšího. Jedná se o účast na podstatě, kterou dál rozvíjíme.
Cesta pokoje – Henri J.M. Nouwen,Václav Petr
Katolický kněz nizozemského původu Henri J. M. Nouwen (1932–1996) zprvu působil jako pedagog mj. na Yaleově a Harvardově univerzitě, ale později zasvětil svůj život práci s duševně postiženými lidmi v arše Daybreak v kanadském Torontu. Ve svém životě a díle kladl zvláštní důraz na kontemplativní modlitbu. Bezprostřední kontakt s Bohem považoval za velmi důležitý, avšak spása skrze víru byla pro něho ještě důležitější, stejně jako soucit a solidarita s trpícími. Jezuitský duchovní a mírový aktivista John Dear sestavil sborník Nouwenových prací z let 1983–1994, zaměřených na podporu míru, pokoje, rasové, společenské a sociální spravedlnosti. Tyto eseje nereprezentují Nouwenovy vedlejší zájmy, ale nabízejí některé jeho nejvyzrálejší duchovní postřehy. *** A tak se ze světa stává svět absurdní, svět, v němž každoročně umírají tisíce lidí v důsledku hladomoru a násilí a ti, kteří tuto smrt zapříčinili, jsou přesvědčeni, že jednají v zájmu ochrany velkých duchovních hodnot a svobody. Jak Ježíš předvídal, mnozí budou páchat zločiny s vědomím, že dělají cosi ctnostného ve jménu Boha. A zatímco zaznamenáváme nárůst smrti a zkázy, stále méně lidí je schopno vysvětlit, co se vlastně děje. Svět se tak noří hlouběji a hlouběji do absurdity – doslova do „naprosté hluchoty“ – a je stále neschopnější zaslechnout otázku přicházejícího Krista: „Cos udělal pro moje maličké?“ (citace z textu)
Hľadanie seba samej – Petra Muráriková
"Predkladaná publikácia je kvalitným príspevkom do súčasných sporov o chápanie "ženskosti" a jej oslobodenia spod rôznych zotročujúcich obmedzení. Je presvedčivou a na racionálnej argumentácii postavenou analýzou navzájom si konkurujúcich spôsobov uchopenia problematiky ženy. V kontraste k feministickým prúdom, ktoré hľadajú cestu k emancipácii ženy a odstráneniu jej inferiórneho postavenia takým spôsobom, že sa zároveň uchyľujú k oslabeniu alebo dekonštrukcii odlišnosti medzi ženou a mužom, predkladá autorka pôsobivú obhajobu istých predností takzvaného " nového feminizmu". Ten si pri objasňovaní "ženskosti" zachováva zmysel pre pevné a nedisponovatelné učenia (odkazom na "génia ženy") bez toho, aby ženu opätovne uväznil v určeniach vylučujúcich bohatú rozmanitosť odlišných a jedinečných spôsobov realizácie ženskosti na základe slobodnej voľby." Doc. PhDr. Peter Korený, PhD. Katedra všeobecnej a aplikovanej etiky, UKF
Zostať nažive a iné texty – Michel Houellebecq
Mŕtvy básnik nepíše. Preto je dôležité zostať nažive. Zbierka esejí a článkov popredného súčasného francúzskeho básnika a prozaika Michela Houellebecqa ponúka autorov chladný, často zábavný, vždy prenikavý pohľad na aspekty modernity. Poslaním človeka je zostať nažive. Bez strachu z prázdna samoty či z hrozných právd, ktoré mu odhalí triezvy pohľad na svet. Texty tejto knižky vychádzali v deväťdesiatych rokoch a Houellebecq v nich píše o témach, ktoré v danom čase rezonovali vo Francúzsku a prestupujú aj do jeho prozaických textov. Houellebecq sa tu venuje architektúre, nemému filmu, hromadnému sťahovaniu nemeckých dôchodcov, ostrej kritike Jacquesa Préverta a iným fenoménom.
Kruhy pod očima – Věroslav Mertl
Diference – Topografie současné architektury – De Solá-Morales Ignasi
Nová edice nakladatelství Zlatý řez, nazvaná čtení o architektuře, si klade za cíl vydávat v kapesním formátu knížky, které obsahují výrazné osobní formulace důležitých témat moderní a současné architektury. Diference. Topografie současné architektury je soubor esejů španělského architekta a teoretika Ignasiho de Sola-Moralese z osmdesátých a devadesátých let dvacátého století.
Názory tak řečeného Dalimila – Antonín J. Liehm
Kniha je souborem téměř všech článků, esejů a úvah mezinárodně uznávaného a dnes již legendárního exilového novináře A. J. Liehma, které pod pseudonymem Dalimil pravidelně publikoval v letech 1971-1989 převážně v římském exilovém časopise Listy. Ve svých textech se - jako zkušený a nesmírně vzdělaný pozorovatel - s nebývalým přehledem vyslovuje k politickému dění ve světě, v "normalizovaném" Československu a v Sovětském svazu, zajímá se o evropské levicové hnutí a také glosuje české i evropské kulturní a literární události. Ačkoliv by se mohlo zdát, že Liehmovy názory, postřehy a analýzy jsou nám časově vzdálené, opak je pravdou. Stále vyvolávají aktuální otázky a podněcují diskuze, které se dnešní doby až nebývale týkají.
Feminizmus do vrecka – Bell Hooks,Jana Juráňová
Prečo sa významná americká teoretička bell hooks rozhodla napísať príručku o feminizme? „Musela som ju napísať, lebo som ustavične čakala, že sa takáto knižka niekde objaví, no neobjavila sa. Bez nej nemám ako osloviť húfy ľudí, čo sú denne bombardované antifeministickou reakciou na feminizmus a ustavične počúvajú, ako majú nenávidieť hnutie, o ktorom takmer nič nevedia, a ako mu majú vzdorovať. Malo by existovať toľko základných stručných príručiek feminizmu, toľko ľahko čitateľných učebníc a knižiek, z ktorých by sme sa mohli o feminizme dozvedieť všetko potrebné, že táto kniha by bola len ďalším zanieteným hlasom na obranu feministických politík. Mali by sme mať k dispozícii bilbordy, reklamy v časopisoch, autobusoch, v metre, vo vlakoch, televízia by mala vysielať spoty, ktoré by sa šírili po celom svete, aby sa prostredníctvom nich ľudia dozvedali o feminizme viac. V takom štádiu ešte nie sme. No ak sa chceme podeliť o feminizmus a ak chceme, aby toto hnutie ovplyvňovalo myslenie a cítenie žien i mužov, nesmieme na tieto spôsoby komunikácie rezignovať. Každá zmena, ktorá sa kedy udiala vďaka feminizmu, zasiahla naše životy pozitívnym spôsobom. Keď však ustavične počúvame, že feminizmus je čosi zlé, prichádzame o takýto pozitívny pohľad.“
Rýchlokurz sebaobrany – Viera Švenková
Autorka vnáša nový rozmer do slovenského literárneho kontextu a žánru žurnalistickej eseje. Podnety, ktoré môže zhodnotiť aj umelecká esejistika, aj hravá fejtonistika, aj komentátorská analytická žurnalistika. Viera Švenková nezaprie filozofické vzdelanie a erudíciu, nápaditú a hravú invenciu rovnako ako výrazné sociálne cítenie, rezistentné voči vládnucim interpretačným schémam. Autorku priam fascinujú protiklady, rozpory a antinómie v minulosti i súčasnosti. Malá časť ľudstva musela vynaložiť (a naďalej vynakladá) veľký dôvtip a veľa prostriedkov na to, aby lož vyhlásila za pravdu, nespravodlivosť za spravodlivé usporiadanie, permanentný vojnový stav za normalitu a podmienku mieru, ekonomické otroctvo za slobodu, aby povýšila svoj záujem na všeobecné právo a zákon, pravdaže, jedine správny, teda možný. Tu pramenia paradoxy, ktoré autorka vidí, pomenúva, metaforicky rozmotáva a „šikovne“ predostiera, a to so šarmom a eleganciou modernej intelektuálky. Navyše má vzácny dar syntézy, dar nadhľadu a jemne ironického odstupu. Ide o tretie, doplnené vydanie čitateľsky mimoriadne úspešnej knižočky – zbierky filozoficky ladených esejí.
Proč pláčeš, duše? – Zuzana Peterová
Příběhy zraněné duše a Když duše bolí - to jsou názvy dvou knih Zuzany Peterové, které oslovily mnoho čtenářů všech generací. Nyní autorka uzavírá tuto trilogii dalšími příběhy ze své psychoterapeutické praxe. Její krédo lze shrnout do několika slov: "Nejsou velká nebo malá trápení. Všechna trápení jsou totiž stejně velká, protože nás bolí. Když duše pláče, všechny radosti našeho života mizí."
Literatúra v hľadaní čitateľa – Pavol Winczer
Prof.PhDr. Pavol Winczer, CSc. (nar.1935), absolvent polonistiky a rusistiky na Karlovej univerzity v Prahe (1958), dlhoročný pracovník Slovenskej akadémie vied v odbore výskumu poľskej,slovenskej a českej literatúry a literárnych vzťahov. Predložená práca vidí základné motivácie čítania príbehov v potrebe po životnom poznaní, po kompenzácii životných neúspechov a v potrebe po rozptýlení a zábave, ktoré najlepšie plní rudimentárna epika s výraznými postavami. Najvyspelejšia časť modernej prózy zodpovedajúca zložitým historickým skúsenostiam nášho storočia a úrovni vedecko i filozofického poznania človeka i spoločnosti sa však rozchádza s týmito očakávaniami jednoduchých ľudí, a tí sa urýchľujú k tzv. strednému prúdu a k zábavnej spisbe. Druhá a tretia časť práce analyzuje, ako literárne medzinárodné úspešní Karel Čapek a v rokoch 1921 - 1928 Iľja Erenburg riešili túto komunikačnú krízu príbehovej prózy uplatnením motívov, konvencií a postupov zábavnej literatúry, žurnalistiky a filmovej montáže tak, aby upútali čitateľa, ale ho aj nebadane pozdvihli na vyššiu úroveň myslenia cítenia a občianskeho uvedomenia. Hlavnými predmetmi analýzy sú Čapkove romány. Krokatit a Válka s mloky, Povídky z jedné kapsy i Povídky z druhé kapsy a jeho fejtonistika vrátane cestopisnej. U Erenburga sa pozornosť venuje románu Neobyčajné dobrodružstvá Julia Jurenita, mikrorománu Trust D.E. História skazy Európy, zbierke čŕt Trinásť fajok a jeho vrcholnému dielu Búrlivý život Lazika Rojtšvanca.
Někdo se přece vrátí – Rudolf Roden
Rudolf Roden (nar. 1923), rodák z pražské židovské rodiny, se roku 1942 přihlásil dobrovolně do transportu, aby mohl sdílet osud se svou budoucí ženou Evou. Nejprve se ocitli v Terezíně a poté ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi. Odtud Rudolf Roden unikl jen kvůli tomu, že byl při selekci vybrán na otrocké práce v Německu. Na sklonku války přežil i pochod smrti. Ve svobodném Československu začal studovat medicínu na Karlově univerzitě, avšak po komunistickém puči v roce 1948 emigroval se svou ženou Evou do Kanady. Zde vystřídal rozmanitá povolání (rytec, masér, prodavač, číšník, asistent v nemocnici) a dostudoval medicínu. Roku 1956 si otevřel v Montrealu soukromou lékařskou praxi, později se orientoval na psychiatrii, kterou od roku 1978 přednášel na texaské státní univerzitě v Galvestonu. Soukromou psychiatrickou praxi provozuje dodnes v Montrealu. V Česku mu vyšlo několik knížek, z nichž nejznámější jsou vzpomínky na utrpení ve vyhlazovacích táborech, které napsal se svou ženou Evou Rodenovou pod názvem Životy ve vypůjčeném čase.
Zrno času – Sucháň Ján
Opäť sme sa dočkali a na trh prichádza publikácia obľúbeného autora Jána Sucháňa nazvaná príznačne Zrno času. Poteší aj čitateľov, ktorí si robia kompletnú zbierku jeho kníh a cd, môžu si ich doplniť o jeho 17. dielo. Zbierka zamyslení z roku 2012 - 2013 vychádza z vybraných rozhlasových príhovorov autora doplnených o príbehy zo života, ktoré sú pre tohto autora vlastné, ako sám hovorí, lebo "má niečo nažité". Stretnete sa tak s otázkami a odpoveďami na otázky o zmysle vzťahu viery a zmyslu života súčasného človeka, vhodne spájaných a dopĺňaných básňami Milana Rúfusa, Jozefíny Hrkotovej - Hladkej, Simy Martausovej a kresbami Anny Bajzíkovej - Hladkej do krásneho harmonického celku hladiaceho dušu čitateľa. Skúsení čitatelia sa znovu môžu tešiť, že majú v ruke knižku na prečítanie "za večer" a na následné návraty k nej a nových čitateľov čaká príjemné prekvapenie.
Vyhoštěná smrt – Jiřina Šiklová
Nová kniha Jiřiny Šiklové formou fiktivních rozhovorů, vyprávění i teoretických výkladů přibližuje smrt jako základní životní fakt, který k vlastní škodě vytěsňujeme ze svého myšlení a řeči – a s nimi často i umírajícího člověka. My lidé jsme si jako jediní tvorové vědomi své smrti. Přesto se bojíme o ní mluvit a často to neumožňujeme ani svým blízkým lidem, kteří odcházejí. Napětí se tím stupňuje, umírá se dnes skoro bez rozloučení a vyslovení posledního přání. Knížka Jiřiny Šiklové prolamuje toto nepsané tabu a formou fiktivních dialogů, vyprávění, zamyšlení i teoretických výkladů přibližuje toto období lidského života umírajícím i těm, kteří je doprovázejí. Není to návod, spíše vybídnutí, abychom hledali k druhému cestu alespoň v posledních dnech života.
Senná rýma – Nöel Coward
Senná rýma se stala součástí klasického komediálního repertoáru. Stejně jako mnohé další je karikaturou prostředí, jež autor důvěrně znal: ironicky zobrazuje život "celebrit", rádoby umělců zakládajících si na své výlučnosti a nekonvenčnosti, a jejich známých, které toto svérázné chování oslňuje, ale zároveň šokuje a uráží. Domácnosti Blissových dominuje afektovaná matka, stárnoucí herečka, která vyžaduje neustálý obdiv publika, a arogantní otec, cynický autor románů pro ženy. Jejich dvě dospělé děti své rodiče sice kritizují, ale podle potřeby jim ochotně sekundují. Zato návštěvníci, které si každý z nich pozve, aniž by o tom řekl ostatním, se v pravidlech rodinné hry nedokážou zorientovat a postupně odmítají účinkovat v dramatických výstupech inscenovaných jejich hostiteli. Předmětem autorova posměchu jsou nejen společenské konvence, ale i jejich okázalé popírání, které se ukazuje jako stejně bezduché a povrchní - přinejmenším v tomto ohledu je Senná rýma stále velice aktuální.Velký úspěch zaznamenala filmová verze Zimního hosta, kterou v roce 1997 natočil Alan Rickman.
Neužitočný strom – Ján Buzássy
Je to už viac ako dvetisíc rokov, čo čínski taoisti narazili na problém neužitočného stromu. Stál pri ceste, bol vysoký, ba obrovský, ale jeho drevo bolo načisto nepoužiteľné. Dokrivený kmeň, poprepletané konáre, to nedávalo šancu, aby stolár alebo iný remeselník mohli z takéhoto materiálu niečo urobiť. Bol načisto neužitočný. Taoisti oproti nám ešte neboli v takej environmentálnej situácii, aby si vedeli vážiť jeho tieň, ani to, že jeho listy čistia vzduch. Oni na ňom videli veľkosť. Keby bol strom použiteľný, dávno by ho boli vyťali, a veľkosti by nebolo. Človek potrebuje predstavu niečoho veľkého, čo o prevyšuje a čo dáva životu rozmer. Ján Buzássy sa narodil 10. apríla 1935 v Kočovciach. Vyštudoval knihovníctvo a slovenčinu na Filozofickej fakulte UK v Bratislave. Pôsobil ako redaktor, neskôr šéfredaktor literárneho mesačníka Mladá tvorba. Od roku 1971 pracoval ako redaktor a šéfredaktor vydavateľstva Slovenský spisovateľ. Vydal viacero básnických zbierok. Knižne vydal preklady z poézie G. G. Byrona, T. S. Eliota, E. Pounda, A. Ginberga a iných autorov. Za svoju tvorbu získal viacero významných ocenení napríklad Cenu Dominika Tatarku, Cenu Jána Hollého či Cenu Zory Jesenskej. Žije v Bratislave
Mýtus a báseň – Marián Milčák
Viacročná, dlhotrvajúca lektúra vedomie čitateľa istým spôsobom rozširuje, no môže ho paradoxne aj obmedziť. Je totiž nástrojom, ktorý pri špecifickej čitateľskej orientácii, teda pri neustálom podvedomom alebo nezámernom preferovaní istej poetiky nemá možnosť toto vedomie nanovo aktualizovať alebo dokonca zbaviť akýchkoľvek obsahov, naopak, vyznačuje sa výroaznou tendenciou k jednostrannému upevňovaniu, k neustálemu subjektívne nastavenému formátovaniu. Pri každom novom čítaní dochádza k porovnávaniu čítaného textu a toho, čo sa za celé roky reguluje a potom uchováva v čitateľskom vedomí ako navrstvená, sama sebou neustále potvrdzovaná predstava o kvalite.
Eseje o německé romantice – Kurt Krolop,Jiří Stromšík
Publikace obsahuje devět vybraných esejů dvou významných osobností německé a české literární vědy a germanistiky, Kurta Krolopa a Jiřího Stromšíka. Oba autoři brilantní esejistickou formou představují zásadní autory německé literární romantiky od jejích počátků (Bonaventura, Novalis) přes Brentana, de le Motte-Fouqué, bratří Grimmů, Kleista a Chamissa až po její pozdní období (Tieck, E.T.A. Hoffmann). Čtenář se takto může seznámit s prací dvou významných osobností česko-německé literární vědy a germanistiky. Zároveň má možnost poprvé nahlédnout v rámci jedné knihy do jednoho z nejdůležitějších období německých literárních dějin. A konečně jednotlivé eseje zprostředkovávají i zásadní historické souvislosti jak v rámci německé kultury daného období tak jeho české recepce.
Transparentní společnost – Gianni Vattimo
Plně informovaný pohled na svět (média v něm jsou určující, v negativním i positivním slova smyslu) mění společnost a sociální scénář - mění se pojmy demokracie, pravdy. Místo individuální zkušenosti nastupuje zkušenost mediální a člověk nalézá své kořeny a identitu jen tehdy, hledí-li na sebe ze stránek novin, z televize či internetu; jinak bloumá světem vykořeněn a bez osobnosti. Jak mění mediatizace naší existenci a realitu bez toho, že bychom chtěli zprostředkovaný svět démonizovat či se mu bránit zbytečnou nostalgii? V co se přeměnily mýty v komunikační společnosti? Má ještě smysl hovořit o pokroku a revoluci? Co nám schází ke štěstí a jaká je estetika v informované společnosti? Kniha Transparentní společnost (autor, Gianni Vattimo, je v Evropě i v obou Amerikách dobře známý italský filozof) byla přeložena do mnoha jazyků a její obsah se stal součástí společenského diskurzu ve většině civilizovaných zemí ku prospěchu dříve jmenovaného: co zbytečných floskulí a směšných omylů by si naši politici, televizní diskutéři a umělci mohli odpustit, kdyby znali tuto knihu!
Vyrobiť si nepriateľa a iné príležitostné písačky – Umberto Eco,Stanislav Vallo
Zbierka šestnástich esejí je pomenovaná podľa prvej z nich, v ktorej sa venuje mimoriadne aktuálnej téme – potrebe určitej spoločnosti mať svojho nepriateľa a vytvoriť si jeho obraz. Jej skutočným názvom by však mal byť skôr jej podtitul, čiže „príležitostná spisba“. Príležitostnú spisbu robí príležitostnou fakt, že autor zvyčajne nemal v úmysle zaoberať sa takou alebo onakou témou, ale priviedla ho k tomu výzva, aby sa zapojil do série rozhovorov. Tieto Ecove texty sa preto vyznačujú tematickou rôznorodosťou, ktorá siaha až k mladíckym literárnym láskam a pokračuje otázkami poetiky alebo etiky medicínskeho výskumu až po predstavenie jeho vlastnej autorskej tvorby.
A tigris – John Vaillant
1997 decemberét írjuk. Emberevő tigris portyázik egy eldugott falucska mellett az orosz Távol-Keleten. A tigris nem csupán megöli az embereket, hanem megsemmisíti őket. Egy csapat ember és a kutyáik gyalog kénytelenek utánaeredni a sűrű erdőben, ráadásul brutális hidegben. Ahogy a nyomkövetők az áldozatok maradványait vizsgálják, felfedezik, hogy a támadások nem találomra történnek: a tigris a jelek szerint bosszúhadjáratot folytat. Meg kell találni a sebesült, éhező és rendkívül veszélyes állatot, mielőtt újra lecsap. Miközben elmeséli a különös események sorát, John Vaillant feledhetetlen képet nyújt erről a lenyűgöző és titokzatos régióról. Találkozunk az őshonos törzsekkel, akik évszázadokon át bálványozták a tigriseket és velük éltek; még a vadászzsákmányukat is megosztották velük. Tanúi leszünk az orosz telepesek érkezésének a tizenkilencedik és huszadik század fordulóján, a katonákénak és vadászokénak, akik jelentősen csökkentették a tigrispopulációt. És megismerjük a leszármazottaikat, akiket a nyomor orvvadászatra kényszerít, amivel még inkább felborítják a térség természetes egyensúlyát. Ez az ősi, feszült viszony ember és ragadozó között a lelke ennek a figyelemre méltó könyvnek. Találkozunk benne számos meglepő gondolattal arról, hogy ember és tigris talán úgy fejlődött, hogy együtt tudjon létezni, hogy mi emberek annak idején talán nem is vadásztunk, hanem ragadozó állatok prédáiból éltünk, és hogy a korai Homo sapiens talán simán passzolt a tigris ökoszisztémájába. Mindenek felett pedig megértjük a veszélyeztetett szibériai tigrist, ezt a kiemelkedően intelligens szuperragadozót, mely akár három méter hosszú és három mázsa is lehet, és amely hatalmas erdős-hegyes terület fölött uralkodik. A mesterien megírt és igen informatív elbeszélés középpontjában három szereplő áll: Vladimir Markov orrvadász, akit megölt a tigris; Jurij Trus főnyomozó; és maga a tigris. Izgalmas, lélegzetelállító történet emberről és természetről, mely elkerülhetetlen leszámoláshoz vezet egy tisztáson a tajga mélyén.
Dějiny legendárních zemí a míst – Umberto Eco
Od Homérových básní až po současnou science fiction, od svatých písem po komiksy, přes všechna stěžejní literární díla, o nichž jsme se učili (od Gulliverových cest po Alenku v říši divů, od Tolkiena po Milión Marca Pola), literatura po celé věky neustále vytvářela pomyslné a bájné země a promítala do nich všechna ta přání, sny, utopie a noční můry, které v našem omezeném skutečném světě působí příliš rušivě a vyzývavě. Po Dějinách krásy, Dějinách ošklivosti a Bludišti seznamů se Umberto Eco stává naším průvodcem na obrazově bohatě dokumentované cestě po oněch dalekých, neznámých zemích a ukazuje nám jejich obyvatele, vášně, hrdiny, ale především význam, který pro nás mají. Na cestě, jež je zasvěcená i zábavná, jak ji dokáže uspořádat jen Umberto Eco. Najdeme na ní starověké a středověké texty v bezprostředním sousedství dnešních příběhů, filmy vedle básní, komiksy vedle románů, které ovlivnily vnímavost i založení náš všech.
Álmodtam neked – György Spiró
A történet több mint önmaga. Spiró György korszakos nagyregényei és kiváló színdarabjai mellett időről-időre visszatér a - szavai szerint - legnehezebb műfajhoz, a novellához, amely "az épphogy művészete, a szinte aligé". Spiró elbeszélései sűrű szövegek, tökéletességük tömörségükből, szerkezeti pontosságukból is fakad. Kisepikai mesterdarabok, amelyekben éppen annyi információt közöl, mint amennyit elhallgat. A lényeget formálja. Közben azonban az önéletrajzi háttér, a visszafogottsága révén hatványozottan erős személyes jelenlét, ahogyan Spiró egyszerre elbeszélője és szereplője is egy-egy történetnek, regényszerűvé is tágítja a novellák nagy műgonddal kompozícióba illesztett együttesét. Fogantatása pillanatától követhetjük nyomon hősünk életét: felfedezéseit, találkozásait, tapasztalatait, gyászait. A jó novella Spiró szerint "csapjon fejbe, amikor olvasom, aztán maradjon meg bennem, és ne tudjak szabadulni tőle. Lássam a képet - lássa tehát az író is, amikor leírja -, és borzongasson meg, ha ismét és újra felmerül." Látjuk a képet. Fejbe csap minket. Végzetes. Velünk marad.
Publicistika 2 – Josef Čapek
Šestým svazkem Spisů Josefa Čapka zahajujeme edici výtvarné publicistiky – nejrozsáhlejší a dosud nejméně známé oblasti Čapkova literárního odkazu. Čapek se jí věnoval paralelně se svou tvorbou výtvarnou a literární prakticky po celý život, svůj první výtvarný referát publikoval jako student Uměleckoprůmyslové školy v roce 1905, poslední napsal pro Lidové noviny o prázdninách 1939, několik týdnů před svým zatčením. Přítomný svazek je věnován období 1905–1920, kdy Čapek od začátečnických referentských pokusů postupně dozrává ve výraznou osobnost předválečné avantgardy. Ve svých statích se snaží výtvarný život nejen sledovat, ale i aktivně utvářet. Prosazuje principy nových uměleckých směrů, obhajuje nepopisný vztah umění ke skutečnosti a učí vidět krásu „moderní výtvarné formy“. Jeho referáty postihují podstatné události české výtvarné scény v širokém záběru od aktivit tradičně orientovaných spolků po nové výboje a v mezích možností mapují i aktuální umělecké dění v Paříži a v Berlíně. Za první světové války, kdy umělecké dění živoří a pro kritika není v Praze příliš mnoho příležitostí, se Čapek soustřeďuje k obecnějším teoretickým reflexím a svou interpretaci moderního umění rozvíjí v osobitou koncepci moderního primitivismu. Zpřístupnění tohoto souboru Čapkových textů umožňuje hlubší poznání teoretického zázemí jeho umělecké tvorby a poskytuje i důležitý pramenný materiál k interpretaci naší předválečné avantgardy.
Az otthon udvarában – Gyula Bodnár
Publicisztikai írások - 1999-2009 Közhely tulajdonképpen, hogy minden utunk az első otthon, a szülői ház, mondhatnám úgy is, a szülőföld udvarában kezdődik. Aztán az évek múlásával, a megélt valóság, az emberi lét törvényei és konvenciói, vagy éppen a megváltoztatásukra irányuló szándékok és cselekedetek mentén, a művészeti források és információs csatornák révén egyre táguló spirális pályát rajzolva visz előre bennünket. De, ha szerteágazóra sikeredik is, hol külső, hol belső kényszer hatására váratlanul vissza-vissza kanyarodik születésünk, eszmélésünk, cseperedésünk idejébe és terébe, ahol ilyenkor már-már elfeledett mellékutcákra, keskeny utakra, ösvényekre derül fény az emlékezetben.
