Filozofia
Pojem společenského souhlasu u Františka Suáreze – Jan Koblížek
Kniha pojednává o teorii společenské smlouvy u španělského jezuity Františka Suáreze (1548–1617). Většinou jsme zvyklí spojovat toto téma s novověkými humanisty, jako jsou například Thomas Hobbes, John Locke nebo Jean Jacques Rousseau. Nicméně i pozdní scholastikové se tímto tématem důkladně zabývali. František Suárez navazuje na aristotelskou tradici a snaží se ve své politické teorii spojovat pojmy lidské přirozenosti, finality a svobodné vůle. Jeho pojetí společenské smlouvy zachovává metafyzický rozměr lidské přirozenosti a zároveň klade za základ moderní společnosti člověka jako individuum. Protože je Suárez zastáncem „přirozené demokracie“ a konkrétní politické moci jako pozitivně dané člověkem, lze ho bez nesnází považovat za předchůdce moderní evropské státovědy.
Vissza a magánvaló dolgokhoz – Josef Seifert
Josef Seifert-et, a neves osztrák filozófust, a liechtensteini Nemzetközi Filozófiai Akadémia örökös tiszteletbeli rektorát szoros szálak fűzik Magyarországhoz: egy ideig édesapja is Magyarországon élt, s immár neki magának is olyan kedves barátai élnek itt, mint egykori tanítványa, a kiváló magyar filozófus, Mezi Balázs professzor és dr. Szalay Mátyás, a jelen mű fordítója. A szerző eddig megjelent művei a fenomenológiai realizmus elveit követik, vagyis azt a bölcseleti irányzatot, melyet Edmund Husserl alapozott meg a Logikai vizsgálódások Prolegomenájában, s amelyhez olyan nagy gondolkodók csatlakoztak, mint Adolf Reinach, Max Scheler, Dietrich von Hildebrand, Alexander Pfänder és Edith Stein. Az a filozófia, melyet, "fenomenológiai realizmus"-nak nevez, szorosan kötődik a klasszikus bölcseleti tradícióhoz, különösen Platónhoz és a platonizmus hagyományához, valamint az arisztotelészi gondolatvilághoz. Könyvei legfőbb célja nem más, minthogy a maga szerény módján megvalósítsa minden valódi filozófia végső célját: a legfontosabb kérdéseket illetően filozófiai tudáshoz jutni. Ugyanakkor szeretné kimutatni, hogy a filozófia végső törekvése az igazság megismerése, s ezért a gyökeresen átgondolt, vagy mondjuk úgy, forradalmasított "fenomenológiai módszer" - melyet inplicit módon minden filozófus alkalmaz, függetlenül attól, melyik "iskoláshoz" tartozik - a legjobb, s bizonyos szempontból az egyetlen eszköz e cél eléréséhez.
A szeretet természetéről – Caldera Rafael Tamás
"A nemzetközi hírű tomista, Rafael Tomás Caldera a szeretet jelenségét elemezve olyan témáról szól, melyet mindenki ismer, s amely különösen az isteni szeretet értelmében mindenkinek életében -akár tudatában van ennek, akár nem- a legfontosabb. A szeretet értelemgazdag lényegét nemegyszer hol szociológiai, hol pszichológiai, hol erkölcstani vagy akár neurológiai, kémiai, biológiai, genetikai, stb. szempontokra vezetik vissza, meghamisítva ezzel lényegi valóját, mely mindezen területeken megnyilvánul ugyan, de ezek egyikén sem ragadható meg kizárólagosan. A szeretet olyan, másra visszavezethetetlen "eredeti jelenség", mely mint "tiszta tökéletesség" végtelenül egyszerű, megvalósulását tekintve mégis összetett valóság, ezért egyszerre mindannyiunkat érintő és izgató egzisztenciális kérdés és igazi bölcseleti tárgy is, mi több, a filozófia, a bölcsesség szeretetének legfőbb tárgya." (részlet dr. Szalay Mátyás bevezető tanulmányából)
A szabadságolt lelkiismeret – Molnár Attila Károly
A lelkiismeret fogalma és tapasztalata uralta sokáig a keresztény erkölcspszichológiát, a modern kor azonban igyekezett megszabadulni tőle és gondjaitól. Legfeljebb kényelmes erkölcsi hivatkozásként maradt meg benne. A Szabadságolt lelkiismeret című munka a lelkiismeret tapasztalata és fogalma történetével foglalkozik. Bemutatja a tapasztalat különféle értelmezéseit és a fogalom különböző jelentésváltozatait, a hozzájuk kapcsolódó vitákat és dilemmákat. Jelen kötet az antikvitástól a reformációig terjedő időszakot tekinti át: miként alakult ki és terjedt el a lelkiismeret fogalma és tapasztalata, jutott uralomra és nőtt meg a jelentősége, lett népszerű az áttekintett időszakban. A lelkiismeret tapasztalatának tömeges elterjedése nemcsak a tapasztalat és a fogalom problémái fordította a figyelmet, hanem arra is, hogy megbízható-e az ítélete sőt, lehet-e egyáltalán a cselekvő embernek jó lelkiismerete?
A nőkről és a házasságról – Erasmus Rotterdamský
Rotterdami Erasmus "A nőkről és a házasságról" című válogatott fordításokat tartalmazó kötete egy olyan, fiatal kutatókból és tehetséges egyetemi hallgatókból alakult fordítóműhely első közös munkája, amely Rotterdami Erasmus (1469-1536) egyik legnagyobb hatású műve, a "Colloquia" teljes fordítását, valamint korszerű jegyzetapparátus kíséretében történő kiadását tűzte ki céljául. A munka illeszkedni próbál a nemzetközi tudományos trendekhez, hiszen olyan szövegeket tesz hozzáférhetővé magyar nyelven, amelyek a Gender Studies utóbbi évtizedekben történt felívelésének köszönhetően immáron hazánkban is egyre nagyobb számú érdeklődő olvasóra, valamint olyan kutatóra számíthatnak, akik számára ezeknek a műveknek az ismerete elengedhetetlen. A fordítások nyelvükben is igyekeznek visszaadni azt a könnyedséget, amely az eredetileg társalgási kézikönyvnek indult, ám az egyre bővülő új kiadásokban már afféle keresztény etikai kézikönyvvé alakuló Colloquia egyik legfőbb stílusbeli jellegzetessége volt.
Timeless humanism – Vlastimil Podracký
Author, publicist, and political analyst in his philosophical-political analysis stems from the idea that due to human influence the world changed so profoundly that old social theories are no longer valid; and that it is desirable to take up a position called timeless humanism, which is the only way which leads mankind to a permanently sustainable and reproducible society. Published on May 2014 (inclusive of the electronic version in PDF format).
Morální odpovědnost a její aspekty – Vlastimil Hála
Komplexnost soudobých společností i komplexnost biosféry, bezprecedentní účinnost technologií a mnohé další faktory soudobé globalizace vedou ke znejasnění vztahu mezi lidským jednáním a jeho následky. S tím také souvisí proměna významu odpovědnosti, zejména odpovědnosti morální. Erazim Kohák, Dagmar Smreková, Zuzana Palovičová, Vlastimil Hála a Rudolf Kolářský si v knize kladou následující otázky:V čem dnes spočívá morální odpovědnost? Jak lze stanovit současné hranice mezi odpovědností a neodpovědností? Jak chápat reciprocitu odpovědnosti? Je možné připsat člověku odpovědnost za činy, jichž se sám nedopustil? Jaké jsou praktické důsledky teoretické aktivity člověka? Jsme odpovědni pouze vůči sobě a vůči druhým lidem, nebo také vůči všemu živému a vůči Zemi samé? Jaký je vztah etiky, která vychází z problematiky odpovědnosti, k filosofii životního prostředí?
Tři filosofická pojednání – philosophische Schriften – Gotthold Ephraim Lessing
Bilingvní edice obsahuje texty Výchova lidského rodu, Ernst a Falk (hovory pro zednáře), O tom, že lidé mohou mít více než pět smyslů. Trojice textů německého osvícenského myslitele G. E. Lessinga představuje trivium, rozcestí, na němž se setkávají teologie, úvahy o směřování dějin, přírodní vědy, politická filosofie, rodící se religionistika, obdiv k starověké „moudrosti Orientu“ a touha odhalit dávná tajemství – tedy všechna zásadní témata, jimiž žilo 18. století. Paralelní česko-německá edice umožňuje nejen četbu Lessingových textů v jedné či druhé jazykové podobě, ale také detailní srovnání překladu s originálem.
O dobrovoľnom otroctve – Étienne De La Boétie
Hlavnou tézou spisu O dobrovoľnom otroctve je, že človek sa rodí slobodný a dobrý. Rôzne formy utláčania a despotizmu sú strašné. Ale najhroznejšie je to, že tyranom a tyranii sa podriaďujú celé národy. A hocako je to protirečivé a teda nepochopiteľné, podriadená odovzdanosť sa stala druhou prirodzenosťou človeka, ktorý sa pritom rodí slobodný. Východiskom z toho môže byť prebudenie k politickej aktivite. Významnu úlohu v tom zohráva, nielen presviedčanie ľudí, ale aj aktivita inteligencie, výsmech predstavy o božskom pôvode monarchie, a pochopenie, že aj takto odcudzená moc vlastne závisí od ľudu. Každý odpor, dokonca aj pasívny, je nástrojom na povzbudenie sebavedomia ľudu. Podľa viacerých, jedna zo zásluh Machavelliho, že bol schopný oddeliť politiku a problematiku etiky. Ale Boétie tvorí aj politickú etiku - pomocník Boha či vykonávateľ jeho vôle, príroda nás stvorila slobodnými, a naše prirodzené právo je ochranou aj našej nezávislosti. Na druhej strane zas "niet ničoho, čo by na tejto zemi bolo tak proti prirodzenosti, ako pokorenie človeka". Stojíme tu blízko morálky Erazma Rotterdamského, skutočne nemravné je nielen niekoho zotročiť, ale aj v rabstve žiť. S pomocou humanistického idealizmu politicka morálka teda ústi do praktického racionalizmu.
Úvod do filozofickej a pedagogickej antropológie – Branislav Malík
Publikácia sa zaoberá možnosťami konštituovania filozofickej antropológie a jej väzbami na niektoré antropologické a filozofické disciplíny. Autor sa pokúša pomenovať úskalia, ktoré tomuto úsiliu stoja v ceste, a tým poukázať aj na príčiny stroskotania doterajších projektov budovania unitárnej teórie človeka filozofickými prostriedkami. Zároveň naznačuje aj východisko z bludného kruhu, v ktorom moderná filozofická antropológia uviazla.
Aisthesis – Miloš Ševčík
Kniha je věnována estetickému myšlení několika významných francouzských filozofů druhé poloviny 20. století. Ukazuje, že i přes značně rozdílná východiska nacházíme v jejich koncepcích řadu konvergujících rysů, zejména pojetí estetické události jako smyslové, tedy jako „aisthesis“. S využitím myšlenek těchto autorů charakterizuje monografie povahu estetické oblasti jako děje v silném slova smyslu, jako vyvstání a jako procesu, v nichž nejsou přítomny ani předměty, kterých by se vyvstání a proces týkaly, ani subjekt, kterému by se toto vyvstání či proces odhaloval jako zkušenost. Díky tomu má estetická událost nečasovou povahu. Kniha však zároveň zdůrazňuje, že přes tuto nepřítomnost objektů i subjektu a nečasovost je estetické události vlastní specifický způsob uspořádání.
Epikuros II
Epikurovo filozofické učenie bolo veľmi obľúbené už počas jeho života a filozof s ním mal úspech medzi vzdelanými vrstvami Grékov i Rimanov. Pre mnohých jeho žiakov, epikurovcov, sa stalo východiskom poznania. Prevažuje v ňom prvok individualizmu a slobody. Epikurova škola sa rozvíjala úspešne najskôr v Grécku a v 1. storočí pred Kr. sa preniesla i do Ríma. Bola posledným uceleným materialistickým učením v staroveku, ktoré malo väčší význam. Svojimi názormi sa epikureizmus často dostával do protikladu so stoicizmom, ktorého základy sa takisto vytvorili v Grécku počas helenistického obdobia.Najpôsobivejším výkladom Epikurovho učenia sa stala Lucretiova báseň O prírode. Najvýznamnejším Epikurovým žiakom bol Metrodoros, ktorého si učiteľ veľmi ctil, venoval mu samostatné dielo a zveril správu svojho hospodárstva. Medzi jeho ďalších významných žiakov patrili Hermarchos, Polyainos, Kolotes a mnohí ďalší.Druhá kniha približujúca Epikurovo filozofické učenie obsahuje fragmenty z jeho etiky, zachované životopisy o Epikurovi a zlomky, fragmenty z diel Epikurových žiakov a stúpencov. Kniha je doplnená štúdiou Miloslava Okála Vír a kozmogónia.
Epikuros I
Narodil sa na Same, študoval v Aténach u Theofrasta v Lykeiu spoločne s priateľom Menandrom, s ktorým slúžil i na vojne. Počas lamijskej vojny sa presťahoval s rodičmi do Kolofónu. Filozofiu začal vyučovať najskôr v Mytiléne, potom v Lampsaku a neskôr sa presťahoval do Atén, kde si kúpil dom s nádhernou záhradou, v ktorom pôsobil až do smrti. Podľa tejto záhrady bola pomenovaná i jeho škola.V starobe ho trápila ťažká, nepríjemná choroba. Epikuros bol údajne príjemnej, šľachetnej povahy, veľmi tvorivý filozof, ktorý napísal veľké množstvo spisov, z ktorých sa niektoré zachovali v úplnosti a z niektorých početné zlomky. Epikurovo filozofické učenie má materialistický základ a Epikuros ho rozdelil na kanoniku, fyziku a etiku. Pokračoval v Demokritovom atomizme, ktorý dopĺňa a upravuje. Epikurov materializmus má však mravný základ, keď hovorí, že poznatky o fyzikálnom svete majú slúžiť etike. Majú byť využité na to, aby sa človek nebál neznámeho a snažil sa priblížiť šťastiu, aké zažívajú bohovia, ktorí podľa Epikura sú jedinými dokonale šťastnými bytosťami. Človek sa má podľa Epikura snažiť o stav takého bytia, aby necítil ani bolesť, ani nepokoj, a jeho cieľom má byť dosiahnutie trvalej slasti. Zastával tiež názor, že človek by sa nemal príliš púšťať do politického života, pretože je to v protiklade s tým, aby mohol pokojne žiť.Naše vydanie Epikurovho filozofického učenia je rozdelené do dvoch častí. Prvá kniha obsahuje všetky zachované Epikurove diela, zlomky z iných Epikurových kníh a fragmenty z jeho filozofie o kanonike a fyzike. Kniha je doplnená dvoma štúdiami Miloslava Okála Atómy a prázdny priestor a Predkozmický pohyb atómov, ktoré sa zaoberajú atomistickým filozofickým učením.
Turingův test – Filip Tvrdý
Co je to inteligence? Mohou stroje myslet? Dokáží lidé myslící stroje zkonstruovat? A nejsou lidé právě takovými myslícími stroji? Tyto a podobné otázky si filozofové kladou přinejmenším od počátku novověku, ale ucelenou podobu jim dal až Alan Turing v polovině 20. století. Tento britský matematik se proslavil nejen svým podílem na rozluštění šifrovacího stroje Enigma, čímž významně přispěl k uspíšení konce druhé světové války, ale také článkem „Computing Machinery and Intelligence“, v němž se bravurně pokusil zodpovědět dříve naznačené otázky. Tato kniha popisuje dějiny intelektuálních sporů, které Turing vyprovokoval, a snaží se obhájit jeho původní stanovisko, podle něhož je myšlení komputačním procesem. Zdá se také, že lidé jsou jen velice komplikovanými stroji, které k činnosti naprogramovaly slepé síly přirozeného výběru.
Univerzita, spoločnosť, filozofia: realita versus hodnoty – Emil Višňovský
Komentář k Etice Nikomachově II. kniha – Tomáš Akvinský
Pro Aristotelovu etiku je klíčové téma ctnosti. Probírá se porůznu v celé Etice Nikomachově, nicméně její 2. kniha představuje východisko, kde je morální ctnost definována a uvedena do kontextu lidského života a jednání. Ctnostné jednání je pro Aristotela a Tomáše takové, jaké můžeme vidět u ctnostného člověka. Kde je ale ten vzorový příklad ctnostného člověka? Aristotelés na tuto otázku přímo neodpovídá, protože předpokládá, že rozumný člověk má takový vzor takřka před očima ve vznešeném Athéňanovi. Pro Tomáše je to především Kristus a světci, ale z filosofického hlediska musí věc uchopit jinak, proto definuje ctnostného člověka jako toho, kdo neuhýbá z cesty, na niž ho postavila jeho přirozenost: "člověk, jaký má být". Pro dnešní společnost není podvědomým vzorem vznešený Athéňan, tím méně Kristus a svatí, ale už ani zákon lidské přirozenosti. O to důležitější je přemýšlet o těchto věcech explicitně: v čem spočívá ctnost, kam ji zařadit v celku lidské přirozenosti, jak ji získat a rozvíjet, jaké jsou jednotlivé ctnosti a jim odpovídající neřesti? To vše je tématem druhé knihy Aristotelovy Etiky Nikomachovy a potažmo komentáře svatého Tomáše.
Thomas More – světec a utopista – Bohumil Svoboda
Morova kniha stojí na počátku anglické literární tradice, podle níž se věci vážné a důležité říkají s vtipem a humorem, někdy břitce satiricky, někdy opět s úsměvným pohledem na projednávanou věc. V nové době jsou nejvýraznějšími zástupci této linie G. K. Chesterton a G. B. Shaw.Je to kniha vpravdě renesanční a humanistická nejen onou charakteristickou směsí antické filozofie, umění a rétoriky, s celou základnou učení Kristova v teorii i praxi, učení, vůči němuž ovšem stojí někdy ve zdánlivém rozporu. Nový duch se tu v oblasti filozofie a umění přenesl na území sociální. Poznané pravdy nebo hypotézy jsou tu namnoze zaobaleny v mnoha beletristických poznámkách a podrobnostech, které mají jednak učinit hlavní myšlenky stravitelnějšími, jednak poskytnout autorovi možnost obrany. Proto také píše Erasmovi v listopadu 1516, když se mu zřejmě dostalo řady příznivých posudků, že si již připadá jako doživotní vládce svých utopijských: „Jako bych si již vykračoval ověnčen oním vznešeným diadémem obilí, v hávu františkánském, s ctihodným žezlem z hrstky klasů. Prodlel jsem příliš často u tohoto nejsladšího snu, ale nadcházející jitřenka mně ubožákovi sen rozptýlila, svrhla mne z knížecího trůnu a volá zpět do mé roboty, to jest k soudu.
Filosofie mysli – Michal Polák
„Filosofie mysli je jedním z pozoruhodných příspěvků k vysvětlení povahy a funkce lidské mysli. Tento filosofický obor je dnes přirozenou součástí kognitivní vědy. Ačkoli jsou jeho výsledky do značné míry teoretickou reflexí problematických aspektů lidské mysli, přibývá filosofických studií, které aplikují jakožto nedílnou součást této reflexe výsledky empirických věd, zejména neurověd. Perspektiva filosofie mysli proto spočívá v teoretické analýze problémů mysli úzce propojené s empirickými poznatky. Tato kniha pojednává o klasických problémech a koncepcích filosofie mysli, jako je ontologický dualismus, analytický behaviorismus, fyzikalismus, teorie identity, funkcionalismus, naturalismus, reprezentacionismus, kauzalita mysli a těla, Jáství. Zároveň se však pokouší ukázat, že klíčovou složku filosofické debaty o mentálním představuje otázka, zda při pohledu na naši vlastní mysl má či nemá perspektiva první osoby sehrát podstatnou roli. Podle autora jsou data získaná z perspektivy první osoby nepostradatelná pro výzkum řady problémů ve filosofii mysli a v kognitivní vědě vůbec.“
Ostrovy pastýřů – Petr Rybář
Životní cesta kněze. Civilní zpověď o váze kněžství. Zápisky a krásách, úskalích a hlubinách i nekonečných prostorách kterými prochází muž, který se rozhodl pro povolání Sluhy Božího.Ukázka z textu:Jako čerstvý magistr teologie, absolvent teologické fakulty Univerzity Karlovy, jsem sloužil ještě před kněžským svěcením u starého kněze Františka, jednoho z posledních u nás z řádu těšitelů. Měl silnou cukrovku, špatně chodil, přestával mluvit... Se soucitem jsem ho skrytě pozoroval, jak se z posledních sil snaží plnit své kněžské povinnosti. Jednou při večeři (po překonání ostychu a přirozeného pocitu mladické soběstačnosti) jsem přerušil mlčení otázkou: „Otče, povězte mi svou životní zkušenost, dejte mi nějakou moudrou radu do života.“ Otázka jej překvapila. Pomalu dojídal sousto, dlouho se sklopenou hlavou přemýšlel... Čekal jsem souvislé vyprávění, něco opravdu teologicky a kněžsky hodnotného, musel přece za svůj dlouhý mnišský a farářský život studovat, přečíst mnoho knih a mnoho kázat... Jeho významné mlčení slibovalo tučnou odměnu, když se tak připravoval. Byl jsem v té chvíli pyšný sám na sebe, že jsem se k takové otázce odhodlal, že tohoto mlčenlivého, záhadného člověka otevírám dialogu, a s napětím jsem čekal na odpověď. A pak otec František řekl zcela prostě, bez afektu: „Zůstat věrný.“ Kdo se bojí Hospodina, připraví svá srdce, budou se před ním pokořovat. (Sírachovec 2,17) Jako se zkoumává totiž to zlato žlutavé v ohni, tak se poznává věrnost za časů tíživých běd. (Publius Ovidius Naso)
Obrazotvornost v dějinách evropské filosofie – Kolektív autorov
Říká se, že veškeré poznání pramení ze dvou zdrojů, z rozumu a smyslového vnímání. Na jedné straně máme pojmy, abstraktní kategorie myšlení, na straně druhé pak prchavé barvy, zvuky, tvary, vůně a celou hloubku smyslové zkušenosti. Tyto dva kořeny poznání jsou si natolik vzdáleny, že se nám často ani nedostává slov, abychom vyjádřili to, co bezprostředně vnímáme. Odkud se pak bere spojení mezi smysly a rozumem? Jak můžeme svoji smyslovou zkušenost vůbec učinit předmětem myšlení? Ve filosofické tradici bývá za takovýto most považována právě obrazotvornost. Náleží jí tak úloha nezbytného spolutvůrce naší představy o světě, zároveň je však i původcem vidin a fantaskních přeludů. Tohoto rozporu je si filosofie vědoma od svého počátku a ona základní myšlenka, že o světě můžeme mít jen představy, jež nemusí být obrazem skutečnosti, se neustále vrací a zůstává klíčovým problémem evropské filosofické tradice. Předkládaná kniha sleduje základní filosofické koncepce obrazotvornosti či představivosti od Platóna a Aristotela po současnou fenomenologii a filosofii mysli. Nabízí tak čtenáři možnost hlouběji se seznámit s tímto často opomíjeným, byť nesmírně plodným tématem filosofického uvažování. Spoluautoři: Ladislav Benyovszky, Annabelle Dufourcq, James Hill, Jakub Chavalka, Petr Jíra, Jindřich Karásek, Tomáš Koblížek, Lukáš Kollert, Aleš Novák, Jaroslav Novotný, David Peroutka, Marie Pětová, Vít Pokorný, Karel Thein, Václav Zajíc
Smysl a neskrytost – Jaroslav Novotný
Předložená studie ukazuje a promýšlí imanentní meze Heideggerovy fundamentální ontologie a z nich interpretuje nezbytnost a směr následné transformace otázky po bytí. Studie vykázala tři takovéto meze, jež se vzájemně podmiňují. Jde o meze metodicko-formální, strukturně-existenciální a faktické. Dosažení těchto imanentních mezí fundamentální ontologie vede ke ztroskotání celého tohoto projektu. Avšak zároveň vyrovnávání se s nimi vede k postupné transformaci tázání po bytí. V této transformaci lze zaznamenat několik výrazných kroků, jež můžeme popsat jako fenomenologii transcendence (1927–1928) a přechod k fenomenologii pravdy (1929–1932). Souběžně s tím dochází k opuštění projektu destrukce tradovaných ontologických koncepcí a ke zformování základních kamenů pozdějšího myšlení dějin neskrytosti bytí.
Modernita v otaznících – Petr Dytrt
Text se zabývá prózou dvou současných francouzských autorů. V jejich dílech je zajímavým způsobem zpracován pohled na společensko-ekonomické změny, kterými prošla Francie během dvacátého století. U Jeana Rouauda je to zejména první polovina dvacátého století a její válečná traumata, ale i přerod Francie z rurální země v moderní industriální společnost. U Françoise Bona se zase hlavní pozornost soustřeďuje na přechod od industriální společnosti k postindustriální. Metodologicky je text uchopen pomocí postulátů francouzského filozofa postmoderny Jeana-Françoise Lyotarda a pozorování britského sociologa Zygmunta Baumanna, z jehož prací vzešel pojem tekutá modernita. Základní problematikou předkládaného textu je tedy způsob, jakým současná literatura obráží tyto paradigmatické změny typické pro druhou polovinu dvacátého století tradičně označovanou pojmem postmodernita.
Kant und die biblische Offenbarungsreligion – Kant a biblické zjevené náboženství
Kantova metafyzika a filosofie náboženství patří k jedněm z nejvlivnějších v dějinách novověku až po současnost. Kant se snaží nově promyslet vztah rozumu a víry s cílem ukázat, že si neodporují, nýbrž že se k sobě chovají jako "soustředné kruhy". Sborník zkoumá různé aspekty tohoto vztahu: analyzuje pojmy jako zjevení nebo církev, zasazuje Kantovu filosofii do historického kontextu (Spalding) či mapuje vliv jeho eticko-náboženského myšlení (Cohen).
Příběh konverze – Manuel García Morente
Španělský filozof Manuel García Morente (1886–1942) byl od roku 1912 profesorem etiky na madridské Universidad Central a roku 1930 podtajemníkem na ministerstvu osvěty v Berenguerově vládě. Od roku 1931 zastával funkci děkana na Filozofické fakultě, ale po vypuknutí občanské války byl zbaven vysokoškolské katedry a přinucen uchýlit se do exilu v Paříži. Tyto dramatické zážitky jej přivedly ke konverzi a k hluboké duchovní proměně. Po návratu do Španělska v roce 1940 se nechal vysvětit na kněze. Zmíněnou zkušenost a to, co následovalo, vtělil Morente do dvou působivých textů, jež jsou v této knize uveřejněny v doslovném přepisu. Jejich vydání bylo pečlivě připraveno Javierem Carballo a bylo umožněno díky souhlasu mladší filozofovy dcery Carmen García-Morente a s pomocí jejích dětí Carmen a Emilia Bonelli García-Morente. Ti jako první zjistili, jaký prospěch tyto spisy přinášely čtenářům, kteří nad jejich stránkami mohli zažívat totéž dojetí, jaké naplňovalo autora při jejich psaní. Snad někteří zaslechnou podobnou výzvu, jíž se při četbě stali svědky.