Česká poézia
Jákobův dvoják – Jaroslav Kovanda
Nová kniha zlínského autora, spisovatele a výtvarníka, ročník 1941. V doslovu ke knize Jan Šulc píše: "Básnická sbírka Jákobův dvoják dovádí dál Kovandovu touhu po úplnosti: nejen už jeden člověk, jedna rodová zkušenost, jeden úsek dějin - to vše samozřejmě také, ale též přesouvání se z místa na místo, ze země do země, ze století do století, od detailně zachycené momentky k úvaze, od dobového dokumentu k citátu z rozhovoru s přítelem, od soukromí ke slavnému uměleckému dílu, od touhy být vypravěčem (a jakým vypravěčem!) epickým (viz mimo jiné návrat k osobnosti Svedrupa) po jemnou lyrickou pasáž, od politických zpráv k tomu nejintimnějšímu, čistě osobnímu… Jaroslav Kovanda nechce a ani neumí svět zjednodušovat, harmonizovat či konejšit. Je obklopen nekonečnou složitostí všeho, co jej obklopuje, a jen ji, nezkomolenou, drásavou a nejednoznačnou, chce vyslovit."
Na hrobě bubnují padající pomeranče – Konstantin Biebl
Jiskřivá poezie Konstantina Biebla, člena avantgardního Devětsilu a pražské surrealistické skupiny, je dodnes živá a svěží. Kniha obsahuje ukázky z Bieblovy nejrozsáhlejší a vrcholné básně Nový Ikaros, milostné poezie, zvukomalebných poetistických hříček i verše inspirované životem ve Slavětíně, 1. světovou válkou a pobytem na Jávě. Jsou to básně s kouzlem orientálních pohádek, plné humoru, hravého snění, ale i mrazivého chvění a bolesti.
Kolmý déšť (básně 1946–1971) – Jaroslav Kabíček
Výbor ze zcela neznámého a dosud nepublikovaného básnického díla významného překladatele ruské poezie. Kabíčkovy verše vznikaly od druhé poloviny čtyřicátých let do začátku let sedmdesátých. Ukazují jej jako mistra pevné formy, zejména sonetu, vášnivého polemika s pronikavým viděním i brilantního melodika verše. Svým étosem i básnickou naléhavostí tyto básně dalece překračují dobu, v níž vznikly. Jsou živou, současnou poezií. Verše vybral, uspořádal a k vydání připravil Petr Borkovec. Kniha je doplněna obsáhlou obrazovou přílohou a blokem vzpomínek na Jaroslava Kabíčka.
Ona jen korále, perly a rybíz – Pavel Šuhájek
První knížka poezie Pavla Šuhájka (* 1982 v Jihlavě, žije v Brně) Ona jen korále perly a rybíz je komorní a intenzivní výpovědí zralého básníka, jakoby nesenou po smyslu motta k jedné básni: "Milovat je umírat a obživnout a umírat znovu…" (Octavio Paz) Sám autor v jednom dopise editorovi se vyjadřuje o svém psaní takto: "Poezie je vertikála, napříč vysokým i nízkým, jediný vhodný prostředek dorozumívání, snaha říct věci tak, jak jsou, - nazývání věcí pravými jmény… Funkční zaklínadlo k pojetí světa." Útlý svazek je v pořadí čtyřicátým edice Želetavka a je jako obvykle invenčně graficky upraven Františkem Štormem, tentokrát s použitím dvou kreseb Petra Ferebauera.
Sto nejlepších českých básní 2012 – Simona Martínková-Racková
S nápadem vydávat ročenky „nejlepších básní“ přišel v roce 1988 americký básník a kritik David Lehman. Úspěch, který edice The Best American Poetry záhy zaznamenala, a především to, že podobné ročenky dnes vycházejí v řadě zemí světa, ukázal, že navzdory proklamacím o krizi poezie a nezájmu o ni stále existuje nejen řada dobrých básní, ale také mnoho dobrých čtenářů. Projekt zahájený Hostem v roce 2009 i v českém prostředí sklízí příznivou odezvu u kritiky a čtenářů. Výběr „nejlepších“ básní nemá sugerovat iluzi objektivity, naopak má představit subjektivní pohled editorů na poezii daného roku i na poezii jako takovou. Po editorských dvojicích Karel Šiktanc a Karel Piorecký (2009), Miloslav Topinka a Jakub Řehák (2010) a Petr Král a Jan Štolba se v pořadí již čtvrtého pokračování básnické ročenky ujala literární recenzentka, básnířka a editorka Simona Martínková-Racková. Svazek představuje sto básní, jež byly uveřejněny v uplynulém roce jako básnické novinky česky píšících autorů; pozornost je věnovaná publikování knižnímu, časopiseckému, ale i na internetu.
Líčení – Miroslav Olšovský
Báseň v próze Líčení odráží autorovu potřebu popsat konec děsivého dvacátého století, v němž se narodil. Pokud dříve spisovateli stačilo uchopit svět v jeho rozpadu, kdy ještě můžeme podobu právě zanikajícího světa z díla vytušit, jemu už nezbývalo nic jiného, než ukázat trosky, z nichž nejde vyčíst nic, dokonce ani příčinu všudypřítomného násilí. Útržkovité informace a symbolické zkratky však o to více poodhalují děsivou atmosféru padesátých let v Československu, se známými i tušenými důsledky.
V Kupě – Josef Kroutvor
Nová básnická sbírka ceněného esejisty a znalce dějin umění i kultury. Do kupy tu Josef Kroutvor sesadil texty formálně různé: od medailonu o třech prozaických větách po skladbu o deseti veršovaných částech. Jako do deníku, notesu nebo skicáku. Různou formu si totiž žádají různá témata: poetický přírodozpyt, obřadnost jídla a pití, na prvním místě čaje, dále vazby česko-německé, otištěné do konkrétní krajiny jižních Čech stejně jako do tamějších mýtů, legend nebo pohádek - a nakonec průvodce osobními dějinami posledního půlstoletí, od učedníka přes tovaryše po mistra. Nejde o básníkova témata věčná, nazrála teprve s časem, který se nyní jeví jako příhodný.
Staré dobré časy jsou právě teď – Jaromír Matoušek
Jsou básnické sbírky, které Vás zavedou do cizokrajných zeměpásů, kde nevyslovená dobrodružství zcuchají hrdinčiny tmavé vlasy. A jsou takové, při jejichž četbě máte pocit, jako byste neopustili lehce nepravidelnou, ale o to malebnější náves poklidného městečka. Přičemž oněch dobrodružství můžete na ploše od rohu k rohu zažít úplně stejně jako na toulkách širým světem. A právě taková je nová sbírka Jaromíra Matouška. Oproti jeho poetické prvotině Její život (2011) je formálně i výrazově značně uměřenější. Jako by básník, nasycen cestování po slovních výbojích, spočinul po vzoru Rožmberků ve své milované Bechyni. Těm přinesla toto kouzelné sídlo věnem Anna z Hradce a po švamberském intermezzu ho zakoupil Petr Vok, aby jej - s bolestí v srdci - po pouhých sedmadvaceti letech nuceně odprodal. Náš autor k opuštění tohoto magického místa naštěstí nucen není a snad právě ono mu přineslo (stejně jako poslednímu rožmberskému vladaři) zklidnění, díky němuž umí na malé ploše vykreslit lidský příběh v celé jeho nahotě i ošacenosti. Hlavní inspirátorkou i obyvatelkou domů na našem náměstíčku je arci stále žena, bytost tajemná i čitelná, vábivá i (pohříchu občas) nevábná, k (vlastním) slzám složitá i smyslně jednoduchá. Klouže hladce i bolestně do srdce básníka (o ostatních ústrojích hovoří spíše představivost než slova, neboť je mužem nejen vášnivým, ale také galantně diskrétním). Ve starém koloniálu se pýří děvče, které se o dekády později stane autorovou babičkou, ve vedlejším vchodu najdeme slečnu vyhledávající autorovu péči terapeuta, ještě dále bydlí panenka, jež si ustřihla cop v zármutku nad nešťastným skonem snoubence na vojně… A do všech špehýrek a průjezdů nakukuje básník, jediný, kterému je voyeurství nejen dovoleno, ale dokonce přikázáno.Neboť i díky tomu se můžete vydat na cestu po obvodu poetického náměstíčka ve šlépějích muže, který ví a vidí, neboť nespěchá.
Spam-spojené kartáčovny – Petr Štengl
Literární experimenty nikoho moc nezajímají. Jako kdyby „panenská“ literatura měla být nezpochybnitelnou jistotou a vyvažovat všechny ty ostatní experimenty, které musíme snášet: politické, ekonomické, sociální. Ale Bleděmoderní králíček to přesto zkouší. Lépe řečeno to zkouší Petr Štengl. Mohl vydat knihu svých textů (povídek, chcete-li) v „normální“ podobě, tak jako všichni ostatní. On ale polovinu z nich prohnal automatickým překladačem. Vybral si haitskou kreolštinu, kterou používá více než 10 milionů lidí. Líbil se mu ten název. Vzniklé texty se podobají... Čemu se vlastně podobají? Ale není to jedno? Jsou to podivuhodně „prohnané“ texty. Možná, že kdyby autor poslal do automatického překladače z haitské kreolštiny recept na svíčkovou, vylezl by z toho recept na kulajdu. Možná. Mohli bychom samozřejmě také řešit, čí ten text vlastně je, komu patří copyright. Novinové titulky: Budou automatické překladače přijaty do Obce spisovatelů a PENu? Ale nezkusit to, tak se zbytečně připravujeme o dobrodružství z něčeho nového a hlavně neznámého. Radostí je čím dál tím méně a Bleděmoderní králíček by byl tuze smutný...
Co to je toto? – Kolektív autorov
Uspořádat význačným osobnostem sborník k životnímu jubileu bývala dříve samozřejmost. Pro přispěvatele radost. Pro čtenáře rozkoš z počtení. V případě sborníku Co to je toto? se sešli literární přátelé Ivana Wernische, aby společně oslavili básníkovy sedmdesátiny: Ajvaz, Dudík, Dvorský, Dynka, Fišmeister, Goldfam, Holub, Hrbáč, Hruška, Hvížďala, Chlíbec, Chobot, Janatka, Kafka, Kaprál, Koťátko, Kotyk, Král, Kremlička, Nowicki, Ohnisko, Olič, Palla, Pitínský, Pížl, Přidal, Reiner, Rozehnal, Rybáková, Řezníček, Salava, Slanina, Soukupová, Stančík, Stašek, Svěrák, Šanda, Šrut, Trojak, Vokolek, Voráč.
Blues pre masy – Jan Márton
Autor Ján Marton žije a pôsobí vo Svite. Debutoval zbierkou Život nie je pes, je to suka (2009). Veršami vo svojej druhej zbierke Eskimák na korze (2010) potvrdil, že je obdivovateľom celoživotného diela Charlesa Bukowskeho. Vo svojej tretej zbierke Blues pre masy kladie dôraz na „momentálny pocit“ a „silu podvedomia“. Nadovšetko miluje svoju rodinu, zbožňuje futbal a keď ho stretnete pri malom pive, určite ste si ho s niekým pomýlili. Zo zásady pije iba veľké.
Neosvitly – Ladislav Zedník
Ve své druhé sbírce se Ladislav Zedník nezříká poetických prostředků prvotiny Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly (např. hutné a invenční metaforičnosti), uchyluje se ale často i do civilnějších poloh: sbírka je tak výrazově pestřejší, nostalgie je vyvažována ironií, tradiční kulisy jsou stavěny do kontrastu se zcela všedními výjevy (nedělní oběd, čtení novin, loupání brambor…). Navíc je sbírka pestřejší i po stránce stylové. Zedník v ní osciluje mezi vázaným a volným veršem, místy se dokonce uchýlí i k básni v próze. Všemi těmito cestami je vytvořen ucelený a pestrý prostor, v němž autor čtenáři nabízí k nahlédnutí své osobité vidění světa. Pro sbírku je charakteristický setrvalý tok, který čtenáře vtáhne do svého plynutí, zavine jej do svých proudnic, ale snad pokaždé, když čtenář získá pocit, že se topí či ztrácí, dostane se mu od autora pomocné ruky v podobě civilní a sdělné pasáže, kde čtenář opět získává pevnou půdu pod nohama.
a stokrát třásti stromem – Oldřich Kutra
Obelisk – Dobroslava Provazníková
Výbor z lyriky v sobě odráží intensivní prožívání a uvědomování si všeho dění kolem sebe, rozporů v něm i touhu a snahu vše změnit v dobré, což ovšem nelze docílit. Život dal autorce pocítit nemocí bolest fysickou, plným uvědomováním si všeho bolest duševní, ale také nezištnou a skutečnou velkou lásku rodičů, manžela a několika přátel. Ve sbírce se tak zrcadlí mnoho negativního, ale především je optimistickým pohledem na život. Ukazuje, že v každém člověku je v hloubi duše něco krásného, co ho právě činí člověkem a pro co je možné si ho vážit.
Věchýtek Kasandřin – Hejátko Pavel Josefovič
Básnická sbírka Věchýtek Kasandřin je pátou knihou Pavla J. Hejátka. Je jiná, netypická, plná holanovské a kainarovské lyriky, vzpomínek na lásky i nelásky, první autorova milostná poloha. Čtenáři, kteří znají Hejátkovu dřívější politickou a sociální poezii, ale i odborná literární obec je zde ponechána napospas svému názoru, vkusu, prožitku… Básnická sbírka, která háže zcela bez skrupulí autorovo nitro hladovému čtenáři.
Nesmelián aneb Do experimentálního textu vstup nesmělý – Josef Honys
Kniha je prvním reprezentativním výborem z rozsáhlé literární a výtvarné pozůstalosti básníka a výtvarníka Josefa Honyse. Jejím základem je autorem sestavená sbírka Nesmelián aneb do experimentálních textů vstup nesmělý, kterou těsně před svou smrtí v roce 1969 odevzdal k vydání, ale jež ve sledu nastalých, a doposud nevysvětlených, událostí nikdy nevyšla. Výbor mapuje Honysův tvůrčí vývoj od třicátých let do roku 1968 a dokumentuje autorovu příslušnost k literárnímu experimentu šedesátých let (Josef Hiršal, Jiří Kolář, Ladislav Novák, Emil Juliš, Vladimír Burda). Ve své tvorbě Josef Honys spojoval výtvarné umění s poezií do nového pojetí vizuality, svým dílem se propojil s evropskou avantgardou, kterou obohatil o velice originální prvky. Vytvářel koláže, asambláže, seriáže, alchymáže, básně-obrazy, zapisoval surrealistické záznamy hypnagogických vizí a zaměřoval se na deformaci a formaci různých typů písma a čar.
Rok na vsi I + II – Alois Mrštík,Vilém Mrštík
Klasické dílo české prózy z prostředí slovácké vesnice, které poprvé vyšlo v letech 1903–1904. Zachycuje zvyky a reálie jihomoravského venkova a mentalitu jeho obyvatel na konci 19. století, ale také rozklad tradičního venkovského společenství a konzervativních hodnot. Vyprávění se odehrává v cyklu přírodního roku počínajícího setbou a vrcholícího sklizní. Kniha, kterou proslavila dramatizace Miroslava Krobota v pražském Národním divadle (1993), vychází v České knižnici ve dvou svazcích. Dílo vychází ve dvou svazcích, samostatně neprodejných.
Z deště pod opak – Josef Snětivý
O básnické prvotině autora napsal Miloň Čepelka: "Jsem sbírkou Josefa Pepsona Snětivého opravdu mile potěšen. Až dosud jsem ho znal jako nápaditého, prostořekého, ironického a sebeironického prozaika, romanopisce i povídkáře, také jako nadšeného muzikanta, skladatele, textaře i hráče, a teď se mi představil jako poeta. A pochopil jsem, že stále zamilovaný muž, který k ženám vzhlíží s úctou, neboť v nich právem vidí jak pramen inspirující slasti, tak korektorky mužsky snivých úletů, rušitelky, ale i strážkyně ztrácené a vždy jen na mžik znovu nabývané kýžené rovnováhy, partnerky otevírající nám když ne dvířka, pak jistě aspoň kukátka do svědomí a do tajemných prostorů za zjevnou skutečností, nemůže básníkem nebýt. Poezie hodná toho jména snaží se pomoci nám v témž, a proto jsem se po prvotním užasnutí záhy přestal jeho veršům divit a začal je vděčně vychutnávat právě v rozmanitosti jejich tónin, jež míří od epigramu, haiku, litanii etcetera až k pouhému povzdechu, výkřiku či přísně uměřenému sonetu. Jsou nabity kladně i záporně, avšak jsou nabity. Tryská z nich energie, a ta mě budí, nutí mě číst a nebát se žít. Nečekat na odpovědi jednou provždy platné - ty ostatně neexistují - ale ptát se, ptát se, ptát se. Věřím, že otevřete-li se jim, vyvolají ve vás stejnou ozvěnu a stejnou chuť. A to vám ze srdce přeju."
Barva času je žlutá – Miroslav Fišmeister
Miroslav Fišmeister (*1976) je moravský básník s řadou básnických knížek na svém literárním kontě. Deklaruje se rovněž jako "amatérský přírodovědec". Žádná vyskokoškolská studia nedokončil, jako by se řídil moudrou radou Bohuslava Reynka, který takto za opuštění školských duchamoren pochválil svého času jiného básníka (jehož kritické stati a eseje vyšly rovněž v nakladatelství Vetus Via, pod názvem Ztracené kuře, nedlouho před autorovou smrtí roku 1999) - Karla Křepelku. Psaní Miroslava Fišmeistera je zvláštním způsobem citlivé a bezbranné, s intuitivními záchvěvy skutečné poézie, která dovede "ničeho nežádat", "nikam nejít", po ničem dychtivě neprahnout, jen naslouchat a lehkým perem, samozřejmým jako mávnutí motýlího křídla, slovy zachycovat svět svého snění. Je plachá, niterná, důvěrná a vstřícná k čistému vidění dětí a Božích bláznů, kteří jakoby jediní věděli, kdo je poslal, co vlastně v tom světě praktičnosti a vyprahlého "rozumu" skutečně činit, čím opravdově žít. Knížka Barva času je žlutá rozhodně představuje pro naši "jazykovou oblast" jeden ze zdařilých pokusů o důsledný soubor haiku.
Malé hejno bílých vran – Ján Velíšek
