Česká poézia
Divoženka a jiné příběhy – Zdenka Pšeničková
Vyšehrad Troje paměti Víta Choráze – Julius Zeyer
Tereza z Davle
Schlikové a dobývání stříbra – Vladimír Horák,Kašpar Pavel
Matky po e-mailu – Jiřina Šiklová
Obyvatelstvo stárne a stárne, do penze odcházejí silné populační poválečné ročníky, ale současně ještě žijí jejich rodiče. Automaticky se předpokládá, že svým rodičům budou věnovat péči jejich dcery. Linie matka-dcera, dcera jako pečovatelka o stárnoucí a staré rodiče, je v této společnosti považována za samozřejmost. Tyto ženy nejen že nemají často znalosti nutné pro pečovatelky o staré lidi, ale jsou pod velkým tlakem psychickým. Jejich práce není oceněna ani ostatními členy rodiny, protože si myslí, že je to jejich povinnost, obávají se postěžovat si, aby je ostatní neodsoudili, že nejsou dobré dcery. Knížka formou dopisů mezi dvěma ženami přibližně ve věku 60-65 let přibližuje traumata, s nimiž se ženy bojí vůbec někomu svěřit proto, aby je ostatní neodsoudili. Obě tyto ženy odešly do penze, myslí si, že teď se budou věnovat svým zájmům, případně svým dcerám s vnoučaty, a pak se starají o svoje matky. Napřed se nechtějí přiznat k potížím a tenzím, které to v nich vyvolává. Idealizují si tuto péči i svůj vztah k matkám. Pak se v e-mailech, reflexích denních problémů a denní bezmocnosti trochu jedna druhé svěří. Postupně se uvolní a občas si i postěžují. Obě ženy se přiznávají i ke svému vzteku na nemocné matky, k tomu, jak je tato péče svazuje, jak mají občas i zlost na své umírající příbuzné a pak si to zase vyčítají a sebe obviňují. Texty-dopisy jsou občas proloženy volně napsanými odbornými radami, citáty z odborné literatury, běžně dostupné, nebo sdělením, že existují poradny pro tyto pečovatele a jak funguji a že přiznat se, že již nemohou pokračovat v této náročné práci a mají nárok na odpočinek (respitní péči) a uznání od ostatních členů rodiny, je docela normální. Do textů jsou zakomponovány i úvahy o vztahu matka-dcera např. z hlediska freudiánského, myšlenky, zda opravdu je jen žena určena k pečování o druhé, úvahy o smrti a paliativní péči, hospicích a etickém aspektu dání rodičů do sociálních ústavů.
Filosofie rozkoše – Josephin Péladan
Provokativní a hlubokomyslná, imperativní a neodolatelná kniha jednoho z největších básníků, katolického mystika a rosekruciána J. Péladana obsahuje kromě stejnojmenné sesje jetě pojednání Hezkost a soudobá žena a Tajemství trubadúrů. Dílo Péladanovo, v němž se hlásí o slovo jeden z největších básníků a nejdelikátnějších myslitelů, jeho myšlenky a ideje nejsou populární. Je toho škoda ne pro Péladana, poněvadž miluje tento polostín, ale pro čtenáře, kteří se zbavují nejvzácnějších literárních požitků, jež dnes můžeme chutnat. F.X.Šalda
Staroegyptské náboženství I. – Jiří Janák
Publikace představuje úvod do staroegyptského náboženství, především s ohledem na problematiku pojetí božského a božských bytostí a jejich odrazu v přirozeném a lidském světě. Náboženství starého Egypta a jeho jednotlivé fenomény jsou tak nahlíženy v jejich provázanosti s místními přírodními podmínkami, přírodními jevy, lidskou existencí a uspořádáním společnosti. Všechny tyto roviny se v egyptské kultuře a náboženství neoddělitelně prostupují.
Poslání a pokušení slova – Karel Vrána,Havel Václav
Název Poslání a pokušení slova spojuje tituly dvou příbuzných esejí. První je úvaha Poslání a pokušení spisovatele, kterou Karel Vrána poprvé publikoval v roce 1977 v exilu. Druhou je Slovo o slovu, jež Václav Havel koncipoval jako projev k udělení Mírové ceny německých knihkupců v roce 1989 a které několik měsíců před listopadovými událostmi kolovalo v českém samizdatu. Autoři uvažují o dvojznačné moci lidského slova, které lze užít tvořivě k dobru člověka, ale také k jeho manipulaci a zkáze. Obě eseje se doplňují v myšlenkách o vztahu slova k moci a k pravdě. Společná otázka obou textů by mohla znít: Jak dochází vlastně k tomu, že slovo ztratí svůj vztah ke skutečnosti a tím se zkazí?
Ostře sledované vlaky /MF/ – Bohumil Hrabal
Suť – Jonáš Hájek
Bylas u toho… – Marcela Linhartová Pátková,neuvedený
Po přeslici vymírají královské rody, ale také, budiž mi odpuštěna ta věcně nesprávná aktualizace, se rodí, velmi, velmi zřídka, básnířky. Těch paradoxů a protimluvů by však mohlo být více: člověk jsou vždycky dva. Muž a žena. Ale co když jsou oba v ženě, v jedné ženě! Může se tomu říkat střídání rodových perspektiv lyrického subjektu, ale nebude to tak bolet. Není rozdíl v citlivosti otevřené rány a otevřeného ženského klína. Rozbolavělé duše. Pro úlevu se spěchá na hranici slov a dechu. Do Holanie? Za zlomeným slovem leží, možná, nový význam, za ulomeným dechem...co vlastně? Co vlastně o tom tam víme? A tak se vraťme raději k těm slovům, ohýbaným, spojovaným, lámaným a trhaným. Ne, že by nás bolela méně než přervaný tep, ale, na rozdíl od vylité krve, zůstávají. Člověk, to jsou dva: Marcela...Pátková Edice poesie Host, sv. 81.
2Bobule – Ivan Černý
Legenda o Garonně – Jiří Mazurek
Za práh zraku – Klara Hurkova
Uloupená duše – Pavel Hoza
Obec – Miloš Doležal
Hostie pekla – Adam Georgiev
O předchozí autorově sbírce Básník Trýzeň Kat napsal ve svém nominačním hlase pro anketu Lidových novin Kniha roku přední polský novinář Mariusz Szczygiel: "Metafyzika a duchovnost, jež jsem po smrti Ladislava Klímy nečekal." V Hostiích pekla autor tuto polohu prohlubuje a svou metafyzickou cestu jako básník potvrzuje. Alexej Mikulášek ve svém doslovu napsal: "Svět tu vystupuje jako pole pro vládu Antikrista, který plně opanoval prostor a čas a čelí mu jen lyrický subjekt básní. Antitetičnost je vůdčí princip sbírky. Já a Ne-Já, Bůh a Svět, sváry v lidském nitru - rozpornější byl snad jen F. Villon..."