Česká poézia
Blízkost Jediného – Michal Altrichter
O egyptském pobytu Ježíše moc statistik nenapíšeme: a přece tam žil naplno. Kolekce básní chce stát na straně těch, kteří vnitřní zkušenost nepodřizují přehledným výkazům. Že báseň odpovídá životnímu stylu a není omnibus, který cokoliv sbírá a všechno bez rozlišení porozdává, souvisí se zápasem o krásné slovo.
Hory na hurá – David Růžička
Sbírka básní. David Růžička (1973); Narozen v Kolíně, vyrůstal v Cerhenicích. V letech 1987-1993 studoval v Plzni. Po několika životních epizodách, v nichž působil jako myč nádobí, učitel hudby, hudebník v orchestru, zaměstnaný nezaměstnaný, průzkumník veřejného mínění a příležitostný příživník a kytarista, nastoupil jako ošetřovatel v domově důchodců, kde pracuje dodnes. Žije v Praze. Knižně publikoval sbírky: Posmrtný život mouchy (Pavel Mervart, 2006 ); Jakýpacopa? Písně pana Opa (Pavel Mervart, 2008 ), Totok etudy (Pavel Mervart, 2009 )
Pramen Bítova – Jiří Kuběna
KUBĚNA, AUTOR ORIGINÁLNÍHO, nenapodobitelného díla, zdál se mi klasikem zralým právě do čítanek. (…) Dílo tohoto básníka objevují mladší a nejmladší. Fascinuje je. (…) Dílo, které chtělo být legendou věků, a také se jí stalo, byť okolnosti byly proti. Osobnost. Jiří Olič UMĚT ČÍST KUBĚNU znamená umět se popadat za břicho i zjihnout dojetím, rozdivočet se vášní, nebo si nechat nad hlavou plynout oblaka a na ruku sednout bílou holuběnku, a tu zas se smrtelně vážnou tváří a šibalským mrknutím zasednout k tabuli olympských bohů. (…) Kuběna je stále „na tři míle před náma“ a my nestačíme popadnout dechu. „Ráj ční jen v zakázaných štěpnicích.“ Jitka Bednářová JE MI LÍTO, že o Kuběnovi nemůže napsat už sám Nezval, jako psával o Březinovi a Demlovi, kteří jsou Kuběnovi spolu s Nezvalem trojicí zasvětitelů. Milan Blahynka TAK JAKO DESKY THEODORIKOVY působí básně Jiřího Kuběny dojmem něčeho robustního, celistvého, přirozeného a čistého: všechen individuální um je tady ve službě Jemu. Čím je takovému umělci štětec, ne-li pouze kadeří Marie Magdaleny, roztírající olej po nohou Syna? Milan Exner JIŘÍ KUBĚNA: BÁSNÍK, který prošel vlivy avantgard a odhodil je, aby se vrátil k základům evropské poetiky a duchovnosti. Básník sonetu a hexametru. Básník katolicismu a erotismu. Básník Moravy a monarchie. Básník hradní pán. Básník oslavitel. Martin C. Putna
Z hvězdy pod okap – Eva Frantinová
Básnická sbírka Evy Frantinové. Klíčový význam pro tvorbu měl autorčin dědeček a (od r. 1957) pobyty u něj v Josefově Dole, ale i pozdější studium houslové hry na pražské státní konzervatoři. Časopisecky publikuje od r. 1975 (Tvorba, Literární měsíčník, Kmen, Host, Obrys-Kmen, Salon Práva, rozhlas, Viola), od r. 1979 knižně, kdy debutovala v nakladatelství Mladá Fronta básnickou sbírkou Noci bez krajnic. Do r. 1990 se věnovala převážně poezii, posledních deset let píše básnickou prózu. Za básnickou sbírku Vzkaz bosé stopy jí byla Masarykovou akademií umění udělena Cena K. H. Máchy. Ve slovníku Literatura s hvězdou Davidovou (Votobia) je zastoupena samostatným heslem. Žije v Praze.
Kytice – Karel Jaromír Erben
Stroboskopy + CD – Jakub Čermák
Třetí sbírka Jakuba Čermáka je výběrem veršů z let 2005 - 2008, horečnatou změtí delších bilančních pásem i krátkých laskavých zastavení a městských příběhů, návštěvou do prudce osvětlovaných krajin i do pokojíků poklimbávajících u hrací skříňky. Součástí knihy je CD "Přítel holubů" (autorské, dosud nevydané písně, nahrané v létě 2009 s přáteli v Krušných horách) a fantaskní černobílé kresby plzeňské výtvarnice Báry Motlové.
Básně – František Hrubín
Svazek přináší jedenáct básnických knih Františka Hrubína (1910-1971) od jeho prvních sbírek "zamžené krásy" Zpíváno z dálky, Krásná po chudobě a Země po polednách, přes spirituální Včelí plást vzniklý za války, k poválečným knihám Jobova noc a Hirošima, v nichž se autor vyrovnával s válečnou katastrofou, okupací a novým ohrožením lidstva, až k pozdním dílům Proměna, Romance pro křídlovku, Až do konce lásky, Černá denice a Lešanské jesličky, v nichž se vracel k osobnímu a existenciálnímu rozměru své poezie. Poprvé od autorovy smrti, po čtyřech desetiletích od vydání Hrubínových básnických spisů a sto let od jeho narození čtenáři dostávají do rukou soubor vrcholných děl klasika české poezie. Cenný materiál přináší komentář, který mimo jiné srovnává původní verze Hrubínových básní, jak byly otištěny v časopisech a denících, s jejich knižními verzemi.
Moje duše na cibulce – Irena Obermannová
Irena Obermannová o svém básnickém debutu říká: "Celý život píšu básničky. Neříkám básně, protože ty moje jsou malilinké, zpěvavé a neučesané. Jsou to vlastně takové říkanky, které mi táhnou hlavou, když nemůžu spát, když je mi ouvej, když se zamiluju nebo když jdu na procházku lesem. Nepovažuju je za nic zásadního, ale přesto je tvrdošíjně zapisuju na lístečky se seznamem věcí, které je potřeba udělat, koupit, zaplatit. Ty básničky mě zachraňují od toho, abych náhodou všechny ty povinnosti nesplnila. Píšu je jako bych si hrála. Jako bych stavěla hrad z písku na břehu moře a jako bych byla malá a nahá. Některé z nich jsou staré třicet let, některé jsou ze včerejška. Poslední dobou píšu básničky taky na trička, na zdi, na dveře. Věřím, že tím dělám reklamu poezii. Veškeré poezii. Poezii života. Věřím totiž, že básničky brzy vytlačí firemní značky. Že přestanou být zavřené v knihách, ale vykročí do ulic, obsadí módní časopisy, zkrátka začnou frčet. Věřím, že brzy budou všichni nosit básně."
Její život – Jaromír Matoušek
Jaromír Matoušek o své básnické prvotině říká: "Básně jsou výběrem z tvorby let 2004 až 2005. Tyto dva roky jsem psal pravidelně jednu za týden. Vždy v pátek. Víkend nic. V pondělí se mi pravidelně začínal objevovat na hrudi těžko definovatelný slabý tlak. Musel jsem provést jakousi diferenciální diagnózu, zda se jedná o neurózu, zamilovanost nebo tvorbu. Moje básnění somatizovalo. Ve středu jsem míval pocit, že vnější svět se mi nepříjemně prolamuje do těla. Ve čtvrtek večer bývalo pravidlem, že jsem měl v mysli první verš. V pátek brzy ráno jsem sedl k počítači, napsal ten první verš a k němu téměř bez oprav připsal zbytek básně. Do hodiny mně byl jasný název. Zbytek dne jsem býval nepoužitelný. Dnes je mi jasné, že psaním básniček jsem se vyhýbal povinnostem. Jakým, je mé tajemství. Lidé, kteří v některých básních vystupují, jsou konkrétní. Poznali by se okamžitě. Vzájemně jsme to spolu nemívali jednoduché. Vždy jsem si přál mít knižní vydání svých básní. Nikdy jsem pro to nic neudělal. Letos nastala šťastná shoda okolností a já musel v zásadě překonat jenom svůj stud. V tom mi pomohli moje partnerka Anna, Miloň Čepelka coby laskavý recenzent a nakladatel Josef "Pepson" Snětivý."
Nazvučení – Jaromír Komorous
Sbírka poezie "Nazvučení" Jaromíra Komorouse je především erupce pocitů z konkrétní doby v konkrétním prostředí. Osobní výpověď člověka, který, když už surfuje na celoživotní tvůrčí vlně, pevně věří, že jede po té pravé. Můžeme pochybovat, zda se jedná o pokorný návrat k literatuře (když jenom s ní kdysi začínal) z lůna rockové a folkové hudby, či zda o další a zejména nově vyměřenou platformu autora, který si prostě jen - jako sebeznalý prospektor - vykolíkoval parcelu k rýžování jiných zlatinek, jež chtějí do světa samy za sebe a věří, že se bez své druhé nohy, hudby, obejdou. Mezi tvůrci se říká, že druhý projekt, vypuštěný do světa, osvědčí životaschopnost toho prvního. V hudbě to Komorous potvrdil. A ještě několikrát. A v literatuře? "Nazvučení" je druhá sbírka autora, když ta první, "Na rozcestí věků", zabodovala u kritiky i u čtenářů. Šťavnatý slovní rejstřík sbírky druhé jejich mínění potvrzuje a atraktivní tematický okruh básní si své právo na život určitě obhájí.
Předěly – Lubomír Filip Piperek
Velikonoční koledy zvyky a obyčeje – Klára Trnková
Máj (Triáda) – Karel Hynek Mácha,Oldřich Hamera
Jedno z nejvýznamnějších děl české literatury s obrazovým doprovodem Oldřicha Hamery (* 1943), výrazného českého grafika, mj. jediného žáka a spolupracovníka Vladimíra Boudníka, ale také vydavatele samizdatových publikací v edici Explozionalismus (např. výběru z Máchových deníků s ilustracemi Jiřího Koláře či textů Ladislava Klímy). Hamerovy monotypy na téma Máchova Máje, vznikající průběžně více než třicet let, představují průhledy do krajiny se snovými rysy, v níž se objevují motivy korespondující s motivy Máchova veledíla. Nejde tedy o nějaký narychlo vytvořený koncept, ale evidentně o výtvarníkovo „osudové“ téma.
Věčný prológ – Bohumil Robeš
Kniha o českém osudu ve druhé polovině 20. století - skromný, nenápadný a kultivovaný člověk Bohumil Robeš se od mládí zajímal o literaturu. V 50. letech byl z politických důvodů uvězněn a byl propuštěn až v druhé polovině 60. let. Kniha přináší koláž jeho básní, deníkových záznamů, korespondence, povídek, esejů, úvah a dokumentů. Mnohé texty se dochovaly díky statečnosti spoluvězňů, kteří je vynášeli ven. Po návratu z vězení autor nezahořkl, ale zapojil se do kulturní práce: psal četné recenze divadelních představení, filmů a televizních inscenací do moravského denního tisku, později napsal vedle básní množství povídek, srovnatelných s povídkami např. Jiřího Stránského či Karla Pecky, ale též řadu úvah a esejů.
Přicházím sama k sobě – Jaroslava Kutheilová
V knize Přicházím sama k sobě objevujeme pro čtenáře vůbec poprvé jako celek - básně Jaroslavy Kutheilové, autorky stíhané nepřízní osudu v podobě jejího celoživotního trápení, nemoci, která ji trvale připoutala k jedinému místu - Domovu sociální péče v jihočeské vesnici Libníč, kde žije ve své samotě, ve svém ústraní. Básně jsou psané v krátkých úlevách mezi depresemi a euforií, jako svědectví toho tisíckrát znovu vytouženého zásvitu naděje - bez jediného škrtu a dodatečných úprav. Autorka dosud své básně rozdávala nemnoha svým přátelům jako strojopisné exempláře a sporadicky publikovala v oblastních novinách a časopisech.Ale mezi jejími nejbližšími přáteli a opatrovníky byli vzácní lidé - obdivovatelem jejího díla byl básník Ivan Slavík, literární kritik a editor Kutheilovou milovaného Vladimíra Holana - Vladimír Justl, který ji také několikrát uváděl v představeních pražské Violy a spisovatel Věroslav Mertl.V doslovu právě Věroslav Mertl cituje úryvek básně - Čním sama v sobě/opřena o rozum/ Divoce si piluju nehty/ abych přikryla velký stín…
Probuzení hráči – Inka Machulková
Sbírka Probuzení hráči básnířky Inky Machulkové je pokračováním tvorby, jíž bylo po autorčině emigraci do Německa dáno čerpat z dvojí situační perspektivy. Opětovné návštěvy České republiky, konané po roce 1989, poskytují prostřednictvím poezie s osobitou vzpomínkově-fragmentární poetikou záznam prožívání v obou daných domovinách. Návraty nejen do Prahy a nejen fyzické ukazují, že Machulkové svět je časovým prostorem, v němž vnímáme plynutí završujícího se pozorování a poznání, podpořené poklidnou imaginací. Při zvukomalebném zjemnění uctívajícím užívaná slova čteme variace ústřední otázky po lidském probuzení. Nastalo už, nebo si na něj stále teprve hrajeme? Nastane kdy? Nevede snad cesta ze spánku znova a opakovaně právě do spánku – byť spánku s kvalitou, kterou nazýváme denní bdění? Verše jsou tu natolik poctivě "navazovány k zemi", že zůstává pouze na nás, jakým způsobem jimi vystavěné kulisy využijeme k interpretaci návštěvy ve vlastním životě.
Moře láska má – Vítězslav Nezval,Jan Hísek
Ostrov v souostroví – Jaromír Šavrda
Prózu Ostrov v souostroví napsal Jaromír Šavrda mezi zářím a listopadem 1982 během svého druhého věznění (1982-84) ve vazební věznici v Ostravě. Kniha, kterou Šavrda psal miniaturním písmem na toaletní papír a z vězení ji tajně vynesl jeho advokát, je přímým pokračováním titulu Vězeň č. 1260. Ostrov v souostroví čtenáři poodhalí poměry ve věznici v Ostrově nad Ohří, kde byli za komunistického režimu internováni těžce nemocní vězni. Sám Šavrda byl po infarktu, měl tuberkulózu ledvin a trpěl ucpáváním cév, což mu téměř znemožňovalo chůzi. Nic z toho totalitnímu režimu nevadilo, aby ho ještě v osmdesátých letech uvěznil za vydávání samizdatů. Kniha je bezesporu unikátním dobovým svědectvím, je psaná s nadhledem a protknutá černým humorem. Poprvé vyšla v autorově samizdatové edici Libri prohibiti (1985) v deseti kusech.